Co je to záhadolog? Není to nějaký patvar? Líbí se vám to označení?
Popravdě, nelíbí. Ale říkají mi tak skoro všichni, tak jsem se s tím smířil. Je pravda, že píšu o záhadách, ale také mi připadá, že z toho označení trčí nějaký amatérismus. Ve světě se nic podobného nepoužívá. Spisovateli detektivek se taky neříká detektivolog. Ale nezlobím se proto.
Jak a proč jste se začal zajímat o záhady?
Nejdříve mne tato tématika zaujala jako čtenáře. Když jsem později začal cestovat, uvědomil jsem si, že vyhledávám především místa opředená mýtem čehosi nevysvětlitelného.
Z čeho při vyhledávání záhad vycházíte?
Zajímají mne archeologické nálezy, které se nedají dost dobře vysvětlit, nebo nezapadají do obrazu doby, ze které pocházejí. Například muzea jsou plná předmětů, o kterých se neví, k čemu sloužily, obvykle mají označení kultovní předmět. Druhá rovina, ze které čerpám, jsou zvyklosti a rituály primitivních národů, které hodně souvisí s otazníky dotýkajícími se člověka, především jeho mnohdy až neuvěřitelnými schopnosti, ale také se zázraky a kouzly. Začal jsem se o to zajímat, když jsem se poprvé dostal do oblastí, kam nejezdili turisté.
Pamatujete si, kdy vyšel váš první větší text, třeba autorská povídka?
To si pamatuji naprosto přesně. V letech 1975 a 1976 jsem byl vojně, sloužil jsem u železničního vojska v Pohořelicích, když mi v Květech otiskli mou první detektivní povídku. Na útvaru z toho byl poprask, protože mi tam přišel honorář. Jako záklaďák jsem dostával 90 korun na měsíc, honorář z časopisu dělal 700 korun. To bylo něco.
Jak se jmenovala vaše první kniha?
Bylo to Setkání s tajemnem. Ale nebylo to výhradně moje dílo. V pořadech ostravského rozhlasu a na stránkách jednoho časopisu jsem vyzval lidi, aby se mi svěřili se svými záhadnými příběhy. Dostal jsem spoustu dopisů. Bylo to trochu jako Věřte nevěřte. Stovky případů, které dokazovaly, že nejen svět okolo nás, ale především my sami v sobě skrýváme četná nerozluštěná tajemství. Takže ta knížka vznikla především zásluhou těch, kteří se nebáli přiznat, že se setkali s něčím, co sice nejsme schopni pochopit, ale co přesto nemůžeme popřít a přehlížet. Nakonec vznikl i druhý díl a taky stejnojmenný televizní cyklus.
Pamatujete si na první spolupráci z Českou televizí Ostrava?
V roce 1989 jsem vymyslel soutěž, která se jmenovala Sedm jednou ranou. Soupeřili v ní profesionálové, skutečná esa z různých oborů, s populárními osobnostmi, které se o stejný obor zajímaly. Takže se spolu utkali třeba ředitel muzea automobilů v Kopřivnici a herec Luděk Munzar, čtyřnásobný vítěz Velké pardubické Václav Chaloupka a zpěvačka Petra Janů. Možná to trochu předběhlo dobu.
Co chystáte aktuálně?
Píšu další třídílnou hranou minisérii se stejnými hrdiny jako Ďáblova lest a Ztracená brána. Bude se jmenovat Krev démona. A ve hře je rovněž dobrodružný seriál pro celou rodinu, který se odehrává v Beskydech. Někdy i rovnou za humny jsou totiž ukryté neuvěřitelné záhady.
Připadá mi, že dříve jste byl pořád někde v džungli, teď sedíte doma a píšete, anebo jste u natáčení. Je to tak?
Je pravda, že psaní mám teď více. Je nejvyšší čas, abych někam zase vyrazil, pořádně jsem nikde nebyl už pár let.
Uvádíte, že jste procestoval asi devadesát zemí pěti kontinentů. To vám nestačí?
Mám ještě pár snů. Ale není to o připisování čárek za novou zemi. Rád se vracím i do míst, kde jsem už byl, pokud se tam objeví něco zajímavého nebo tajemného.
Kam vás to teď táhne?
Chci napsat knížku o záhadách Orientu, takže tím směrem.
Pořád jezdíte po světě sám?
Jezdím sám, ale určité služby si dopředu zajistím. Spolupracuji s jednou německou firmou. Potřebuji kvalitní obrázky, takže sebou tahám foťáky, stativ, kameru. Bez pomoci bych se s tímhle nákladem nikam nedostal. Dříve jsem občas jezdíval s někým dalším, ale pak jsem si někdy uvědomil, že jsem se toho dozvěděl mnohem více o svých parťácích než o domorodcích, kvůli kterým jsem někam přijel.
Jak se dorozumíváte?
Domluvím se anglicky, německy. Francouzsky jsem asi už dost zapomněl. Někdy je potřeba sehnat si řadu tlumočníků, kteří překládají z nářečí do nářečí, které skoro nikdo neumí, jindy stačí dívat se a vnímat. Z výrazu tváře a gest člověk pochopí skoro všechno.
