K agendě Státní bezpečnosti patřilo kromě všudypřítomného špiclování vlastního obyvatelstva a kontroly všech podezřelých cizinců i systematická dezinformační práce. V případě Akce Neptun, jak bylo pojmenováno nafingované vyzvednutí beden s nacistickými archivy, pak slavila úspěch nejen u domácího publika, ale především v zahraničí.
Akce Neptun
O Akci Neptun hovořili v Historii.cs z 1. listopadu publicista Zdeněk Roučka, historik Pavel Žáček a historik Petr Cajthaml z Archivu Univerzity Karlovy. Moderoval publicista Vladimír Kučera.
Před 50 lety vznikly u šumavského Černého jezera záběry, které připomínaly film Karla Zemana Vynález zkázy. Vůbec nešlo o poetickou sci-fi. Co se to tam tehdy odehrávalo?
Roučka: Před 50 lety se odehrála jedna z největších akcí připravená Státní bezpečností nebo československou kontrarozvědkou, a sice nalezení beden s trhavinami v Čertově jezeře a následně objevení čtyř beden s nacistickými archivy. Ve skutečnosti však žádnými nacistickými archivy nebyly, byl to všechno jeden velký humbuk. Nicméně je to jedna z nejslavnějších akcí, která provází historii do roku 1989 a dodnes vyvolává otazníky. Přestože si o ní mohou dnes lidé přečíst úplně všechno, stále jsou tací, kteří nevědí, jak to bylo.
Žáček: V historii Státní bezpečnosti a ve specifické činnosti dezinformační nebo aktivních opatření to patří k jedné z nejznámějších a nejdůležitějších akcí v 60. letech. Hlavním organizátorem byl dezinformační výbor 1. správy rozvědky ministerstva vnitra, součásti Státní bezpečnosti. Tato akce přerostla genialitou svého nápadu hranice Československa. Měla dopad a řadu návazných akcí na západ od našich hranic, zejména v Německu, ale také v Rakousku. Na Východě byla dezinformační správou vysoce hodnocena. Z korespondence bylo vidět, že si její důležitost Sověti uvědomují a vysoce ji hodnotí. Skutečně patřila k nejdůležitějším záležitostem, které se v druhé polovině 60. let odehrály. Byla zorganizována velmi krátce po vzniku 8. odboru aktivních opatření.
bývalý důstojník StB Ladislav Bittman:
Musím se přiznat, že československý odbor aktivních opatření byl velmi aktivní. V roce 1964 – 1964, v období, kdy jsem se toho zúčastnil, byl roční produkce kolem 100 až 120 operací. Některé byly praktickými žerty, které neměly vůbec žádný smysl. Jenom k tomu uspokojit početní výkazy. Ale celá řada z nich měla dalekosáhlý vliv, jako například operace Neptun.
O co v Akci Neptun vlastně šlo?
Cajthaml: Šlo o fingovaný nález nacistických archivů. Státní bezpečnost se v tomto případě inspirovala reálnou akcí, která proběhla rok předtím v Rakousku, v Teplickém jezeře, kde byly nalezeny bedny s nacistickými dokumenty, které se týkaly falšování anglických liber. Zástupce náčelníka odboru aktivních opatření (dezinformací) Ladislav Bittman ten případ znal a při náhodné návštěvě Černého jezera dostal nápad, jak tam fingovaně umístit bedny s nacistickými dokumenty a pak je s velkou slávou objevit. Šlo především o oživení kampaně proti nacistickým zločincům ve specifickém pojetí Státní bezpečnosti, oživení kampaně proti údajnému nacistickému charakteru Spolkové republiky Německo a narušení stability Spolkové republiky Německo – jak zevnitř, tak ve vztahu k jejím sousedům a spojencům v NATO.
Žáček: Bittman, známý v rámci rozvědky pod krycím jménem Brychta, využil toho, že byl sportovním potápěčem Svazarmu. Takhle došel ke spojení nápadu něco kontrolovaně uložit a pak kontrolovaně vyzvednout.
Nebylo to časově trošku mimo téma?
Roučka: Měli bychom si připomenout politickou situaci. Jsme v roce 1964, začíná jakési politické uvolnění, nicméně studená válka zuří naplno. Dobové týdeníky už nejsou v tom stylu, jako byly v 50. letech. Už se tam objevuje úplně jiná hudba, skoro do jazzu nebo swingu, všechno je to takové veselejší. A hlavně se tam objevují nejrůznější zajímavosti o životě z Německa, z Francie, ze Spojených států. Komunisté už tam nebojovali s nacismem, bylo 20 let po válce, ale byl tu nový „problém“, a to udržet si nepřítele. A tím bylo západní Německo, novodobý německý imperialismus podporovaný jejich největším přítelem, Spojenými státy. Revanšismus se tenkrát používal. Neonacismus byl největší strašák. A zatímco my jsme měli na hranicích dráty, Francie, Belgie a všechny evropské státy kolem Německa se s Německem bolestně sbližovaly po traumatu 2. světové války. Nicméně musely jít vpřed.
Jedním z důvodů, proč tady byl Neptun, pak bylo právě narušit začínající spolupráci a dát najevo, že zpravodajci v západním Německu používají stejné metody a dodnes dělají špionáž i proti svým novým spojencům, to znamená západoevropským demokraciím.
Žáček: V květnu 1965 mělo ve Spolkové republice doběhnout promlčení vyšetřování nacistických válečných zločinců. Tato akce, nutno říci, napomohla tomu, že vyšetřování a případně potrestání konkrétních nacistů pokračovalo i v roce 1965.
bývalý důstojník StB Ladislav Bittman:
Byl jsem jmenován zástupcem náčelníka dezinformačního odboru. V tu dobu se Československá televize rozhodla natočit dokumentární film Tajemství šumavských jezer, Čertova a Černého jezera. Najala skupinu sportovních potápěčů, kteří měli udělat průzkum. Já byl mezi nimi. Sportovní potápění bylo v tu dobu jedním z mých koníčků. Když jsem se po první návštěvě na Šumavě vrátil do svého úřadu v rozvědce, mluvili jsme o tom s několika mými kolegy a přišli jsme k rozhodnutí, že by to byla velmi ideální příležitost použít Československou televizi k dezinformační operaci proti západnímu Německu.
Žáček: Vzhledem k tomu, že ten 8. dezinformační odbor byl nový (vznikl na začátku roku 1964) a chtěl ukázat svoji důležitost v kontextu činnosti rozvědky, v čemž měl jednoznačně podporu příslušné části sovětské rozvědky, potřeboval něco většího než normální dezinformační akce, které probíhaly před jeho vznikem. Tedy akce typu, že byla agentovi dána dezinformace a on něco podsunul tisku nebo že byly vydávány nějaké letáky a podobně. Toto byla věc, která vznikla na našem území, nicméně velmi výrazně přesáhla jeho hranice.
Objevilo se něco z beden, co by bylo konkrétní? Nebo to byly jenom bedny plné nějakých papírů?
Cajthaml: Bedny byly údajně plné čistého kancelářského papíru, protože dokumenty, které měly být zveřejněny, se teprve hledaly v československých a sovětských archivech. 30. června 1964, kdy byly bedny potopeny na dno Černého jezera, tak Státní bezpečnost utopila bedny s čistým papírem. Nakonec se jí ale podařilo patřičné dokumenty sehnat (většinou ze sovětských archivů, ale velká část byla i z archivů československých, malá část z východního Německa) a dokumenty to byly poměrně závažné. Svědčily především o činnosti říšského bezpečnostního úřadu na území okupované Evropy a pak o zločinech SS při potlačování partyzánského hnutí v Itálii a ve Francii.
Akce podobného druhu už probíhaly nějaký čas předtím. Zmínit lze kampaň proti Globkemu, asistentovi západoněmeckého kancléře Adenauera. Nebo velkou kampaň ve východním Německu, kterou vedl vedoucí oddělení agitace ústředního výboru SED Albert Norden, který cíleně zveřejňoval dokumenty o nacistických válečných zločinech a o žijících válečných zločincích v západním Německu. Nicméně tyto kampaně neměly takový úspěch, protože byly jednoznačně spojovány s východním režimem a byly jednoznačně brány jako propaganda. Akce Neptun přišla s novým pojetím, kdy se podařilo Státní bezpečnosti od ní alespoň na veřejnosti distancovat. Kampaň tak byla uvěřitelná i pro západní média, a proto měla nakonec takový úspěch.
Žáček: Občanská rozvědka byla dost nervózní, protože Sověti podle dohody nedodali materiály. Vybrané dezinformační podklady přišly až na poslední chvíli.
Roučka: Přivezli je letadlem prakticky týden před tiskovkou.
Žáček: Tiskovka, na níž vystoupil přímo ministr vnitra Štrougal, tomu dala punc oficiální důležitosti. Domnívám se, že byl také přiměřeně nervózní, byť ho celou noc až do rána připravovali příslušníci rozvědky, včetně Ladislava Bittmana. Štrougal nicméně patřil z věrchušky k jednomu z mála, který věděl, že to celé je podvrh.
Roučka: Přestože akce byla naprosto perfektně naplánována a už asi 3. nebo 4. května dostal Štrougal asi osmistránkový dokument, kde bylo naprosto precizně rozepsáno, jak ta masáž bude do sebemenších detailů probíhat (včetně tisku, televize, dalšího mediálního postupu a dalších opatření), už při prvním průzkumu, v polovině 14. nebo 15. května, se na Černé jezero estébáci vrátili. Na můj vkus poněkud drze zaparkovali vůz tatra 603 přímo u chaty na Černém jezeře a příslušníci kontrarozvědky sušické brigády jim v podstatě jistili prostor. Jeden z nich si všiml, že jeden z potápěčů tam byl už na konci dubna při prvním průzkumu České televize, kdy se rozhodovalo, jestli je tam něco zajímavého, nebo ne. To je jeden z prvních drobných přehmatů, které akci doprovázely. Nicméně šuškanda a to, že někdo utrousil něco v hostinci a tak dále, že si to řekli a ten to pustil dál, je až neuvěřitelná, takže okruh lidí, kteří o tom věděli a polemizovali, byl obrovský. Ale tehdy samozřejmě ten systém nedovoloval, aby někdo něco proti něčemu udělal.
Žáček: Hlavní problém by mohl nastat, pokud by ještě před tiskovkou tisk v západním Německu napsal, že je to akce Státní bezpečnosti, která nemá reálný základ.
Roučka: Jen doplním, že o tom věděl prezident Novotný, ministr vnitra Štrougal, skupina z 8. odboru a pak několik lidí z technické správy, kteří připravovali bedny a technické věci kolem. A samozřejmě o tom věděli sovětští poradci. Dokonce je uváděn nějaký Sudenko, který byl u potopení beden a u všeho, a ještě nějaký Vorobjov nebo tak podobně. Pak jsou další dva lidé, bez kterých by to vůbec nešlo. A to velitel sušické brigády, plukovník Pokorný, a šéf zpravodajců, major Ladislav Klika, který v tom sehrál zásadní roli. Dělal pomocníka štábu a všem, zařizoval technické věci, ženisty a tak dále a zároveň to byl největší informátor.
Cajthaml: Za zmínku stojí i jméno pracovníka tiskového odboru ministerstva vnitra Vandůrka, který byl hlavní slušnou osobou k novinářům a který byl nejvíce vidět.
Jak to tedy dali na veřejnost? Dělali tiskovku? Kde všude to rozpustili?
Žáček: Využili Československé televize a zájmu jejího zpravodajského týmu o Černé jezero. Dále dokumentovali nějaký prvotní průzkum, který byl ovšem bez výsledku, protože nemohli dopustit, aby se tam někdo ponořil a bez kontroly zjistil, že tam nic není. Pak dokumentovali československými médii dopravu údajně plných beden ze Šumavy do Prahy. Převážela je kolona, která nebyla nikterak utajovaná, spíš naopak. Posléze to bylo analyzováno. A samotné odstartování bylo naplánované na tu tiskovku.
Roučka: Předem bylo stanoveno, že se bedny musí nalézt mezi 3. a 5. červencem. Dokonce byl připraven i text pro ČTK, kde se mělo jenom doplnit datum.
Zajímavá věc je, že pracovníkům Československé televize (té Zvědavé kameře) bylo řečeno, že v oblasti Černého jezera probíhají nějaké přesuny a cvičení. Kvůli tomu se to celé posunulo asi o 40 dní, než tam 25. června „televizáky“ pustili. Potřebovali totiž čas, aby rychle prozkoumali, co je v českých archivech. A jestli na to z československé strany máme technicky celou záležitost připravit. To totiž nebylo jednoduché – připravit bedny wehrmachtu, zalít to asfaltem, udělat patinu a nafingovat to, aby to vypadalo dobře.
„Objevení“ beden pak proběhlo velmi dramaticky. Někde se uvádělo, že to z vody vytáhl přímo Bittman, ale není to pravda. Byl to jeho kolega Mergl, který nebyl na prvním průzkumu. Objevili to 3. července, někdy kolem 13:20 hodin. Mergl zjistil, že v hloubce 7 metrů jsou bedny. Chtěl do toho zatáhnout Bittmana, ale ten se začal chovat, jako by mu bylo nevolno. Mergl jednu bednu spontánně táhl ve vodě, i když byla těžká asi 75 kilogramů, ke břehu. Na břehu mezitím hlídkoval major Klika, zpravodajec, který jim dělal servis a zároveň tam byl jako důležitý člověk. Asi metr a půl od břehu Mergla zastavili, protože hrozilo, že by bedny začal spontánně otevírat. A pod hrozbou, že je to zaminováno, že by to mohlo vyletět do povětří, zůstala bedna utopená ve vodě. Až potom nastaly všechny oficiálnosti, které se kolem toho děly. Objevení bylo tedy komické, protože lidé se chovali spontánně a nemohli tušit, že to režie chtěla jinak.
Žáček: Když se podíváme do ČTK, kde je bohatá dokumentace, na jediné fotografii tam není Bittman. Když se podíváme do příslušného podsvazku dezinformační akce Neptun, je tam určitá část fotografií, kde je zachycen i on. Ta měla být nejúplnější. A když se podíváme do archivu Bostonské univerzity, kde je část jeho archivu, jsou tam některé fotografie, které nejsou ani v kolekci rozvědky. Na tom je zajímavé, že se mu podařilo během svého útěku z Vídně přes Spolkovou republiku Německo do Spojených států dopravit i nějaké fotografie, které nejsou dokumentovány ani v archivech rozvědky.
Roučka: Ještě malinko odbočím k utajení: když na technické správě projížděli sondou, infrarentgeny, bedny, ve kterých se přesně vědělo, co je, všechno se to dělalo způsobem, jako kdyby skutečně nevěděli, co v bednách je. Tedy vyhotovovali podrobné hlášení, které šlo Štrougalovi a tak dále. Stejně tak se chovali, už když se to objevilo, to znamená telefonáty na hlavní správu pohraniční stráže. Nikde se neobjevila věta „tak už to jede“ nebo „tak, jak jsme se domluvili“. Všechno bylo tak, jako kdyby to bylo skutečně. Kdyby se tam totiž dostal agent z druhé strany a objevila by se takováto slabina, celé by se to sesypalo jako domeček z karet.
A ještě k těm bednám. Tam je strašně zajímavé to tajemno. První verze byla, že se tam objevily bedny trhavin, ještě v tom prvním dokumentu už bylo řečeno, že je to evropský význam. Nicméně ta bublina velmi rychle splaskla, protože bylo řečeno, že to je patrně po německé armádě, což by se hodilo, a pak že to tam hodili Američané. Nicméně záhy se přihlásil důstojník československé armády, s kterým byl sepsán přísně tajný protokol, že pod vedením jistého majora Böhma (to byl odborník na trhaviny, v roce 1963 zahynul při plnění svého úkolu v rámci Československé lidové armády) v roce 1947 prováděl na Čertově jezeře pokusy s podvodními výbuchy improvizovaných trhavin, počinové nálože a tak dále. Největší nálož, která tam byla vyhozena do povětří, měla 300 kilogramů a od té doby je na dně Čertova jezera kráter. A to, co tam zůstalo, je pozůstatek pokusů. V Čertově jezeře se to pak dělalo proto, že tam nebyly ryby. Takže v podstatě splaskla i tato bublina, protože záhy se tehdejšímu bulváru, Večerní Praze, přihlásili obyčejní občané, kteří byli v té době u té akce. Večerní Praha to zveřejnila. Tím pádem se to, jak se říká, nepodařilo. Bylo by lepší, kdyby to tam bylo po Němcích. Takhle to sice byly skutečně zdroje z Anglie a z Německa, ale dala to tam československá armáda.
Cajthaml: Celá akce byla samozřejmě závislá na zájmu Československé televize a novinářů. Tím byla také velmi ohrožená. První krizový moment akce přišel po týdnu neúspěšného hledání na Čertově jezeře, kdy potápěči propátrali Čertovo jezero a propátrávali ho velmi pomalu. Československá televize měla vymezený pouze omezený počet dnů. Bála se, že propátrat obě jezera nestihne. Navíc jí byl zamítnut nápad, aby Černé jezero propátrávali pomocí sacího bagru. Kolem 30. června televize přišla s tím, že zruší pátrání v Černém jezeře, což by samozřejmě celý nález znemožnilo. Ladislav Bittman odjel rychle do Prahy, projednal to se svými náčelníky a sám poté inicioval zájem novinářů o to, aby 3. července jeli na Černé jezero. Tam první den pátrání našli bedny.
Druhým krizovým momentem bylo jisté „právo“ na nález. Když se bedny nalezly, k Černému jezeru se sjeli novináři z rozhlasu, z ČTK a z novin a začali se o celý případ zajímat. Televize měla obavu, že jí téma bude ukradeno, zveřejněno před dokončením filmu, proto se jim snažila v přístupu k Černému jezeru zabránit. To ale ohrožovalo zájem Státní bezpečnosti na tom, aby byl případ co nejvíce propagován. Ostatně nakonec museli Bittman a zástupce ministerstva vnitra vystupovat jako mediátoři ve sporech mezi jednotlivými novináři.
Roučka: Veškeré zprávy, které přicházely z ČTK, dostávali přímo z centra, takže byly považovány za pravdivé a nikdo se nad nimi nepozastavoval. Navíc tehdy byli všichni šéfredaktoři a lidé, kteří měli v médiích nějaké postavení, členy KSČ, navíc spolupracovali se Státní bezpečností. Tam to ani nemohlo probíhat jinak.
Spíš je zajímavá jedna věc, jak byla společnost masírovaná, jak to začínalo postupně gradovat, skutečně se jim podařilo, a to je fenomén akce Neptun, společnost zatáhnout do toho, že jde o jakési neskutečné dobrodružství a že v závodě o hledání nacistických pokladů (je 20 let po válce) se Československo jakoby dostává do čela. Ta akce byla skutečně geniálně připravená.
Nicméně je třeba říct, že s těmi asi padesáti novináři, kteří se tam postupně objevovali po nálezu beden, docházelo ke konfliktům, které byly velmi ostré. Československá televize to brala jako svoji akci. Uvolnilo se to, až když jim potom bylo poměrně tvrdě řečeno, že je to ve státním zájmu (největší problém byl s paní Kocíkovou z ČTK, protože ČTK na to také měla svůj monopol). Nicméně ze západních novinářů přímo k jezerům, kde byly tiskovky, nepřijel nikdo.
Historie.cs - Vraťte nám vlasy! (zdroj: ČT24)
Mělo to nějaký vliv na politiku nebo vnitřní situaci Německa?
Cajthaml: Je nutné počítat s tím, že cílem akce nebyla převážně československá veřejnost. Tím se to pouze odstartovalo. Tisková konference ministra Štrougala v září 1964 tak byla pouze koncem první fáze. Pak nastala, pro Státní bezpečnost důležitější, druhá fáze, a to dostat ven informace, které chtěli. A to tak, aby je přijala západní veřejnost a aby nějakým způsobem ovlivnily německou politiku. A jestliže někteří lidé v Československu měli své pochyby, takovéto pochyby se na Západě neobjevily. Lidé, kteří to nejrůznějšími cestami dostali na Západ, dokumenty přijímali jako autentické, nezmanipulované a ty dokumenty měly velký ohlas. Dá se říci, že československá rozvědka a československá propaganda se v tomto ohledu stala premiantem východního bloku. Podobné kampaně se pokoušel dělat Sovětský svaz, který přišel ve stejné době, na začátku roku 1964, s nápadem udělat takovýto nález v NDR, ale nakonec to zastavili. Podobné kampaně dělalo východní Německo. A když mluvil náčelník odboru aktivních opatření východoněmecké rozvědky se svým československým protějškem, velmi litoval, že se něco podobného nepodařilo také východním Němcům, protože když se něco zveřejnilo tam, bylo to automaticky bráno jako politická propaganda a nikdo tomu na Západě nepřikládá důraz. Materiály přijala rakouská a italská nakladatelství v Rakousku, respektované nakladatelství Europa Verlag vydalo takzvanou Bílou knihu, kde otisklo velkou část dokumentů. Edice dokumentů vyšla v Itálii, jako naprosto autentické je převzala západoněmecká centrála pro stíhání válečných zločinů.
Kampaň samozřejmě měla své pokračování. Její asi nejúspěšnější částí byla kampaň italského vysílání Československého rozhlasu, kterému se podařilo narušit italsko-německé vztahy. Pracovali s myšlenkou, že se podařilo nalézt dokumenty o sítích nacistických zpravodajských služeb v Itálii, v Tyrolách, kde žila německá menšina. A podařilo se jim vsugerovat myšlenku, že ta síť je stále aktivní, jen ji neřídí nacisté, ale západoněmecká služba BND. Tyto zprávy se staly předmětem demonstrací, jednal o nich západoněmecký Bundestag. Na čas došlo k diplomatické krizi mezi západním Německem a Itálií.
Roučka: Západní tisk to „zbaštil i s navijákem“. Nicméně existoval časopis Čechoslovák, který dělal známý novinář, český emigrant Josef Josten, a z něj bych chtěl přečíst: „Celá záležitost s bednami a senzace, která se kolem nich už po měsíci dělá, zavánějí však příliš silně praktikami ministerstva vnitra, jehož potápěči bedny vyzvedli, když předtím amatérští potápěči byli odvoláni. Ještě před vytažením beden psal československý tisk, že jistě obsahují inkriminující nacistické doklady. Zřejmě proto, aby tak byla připravena půda pro falsifikáty z padělatelských dílen.“ To je strašně zajímavé, protože to byl v podstatě jediný zdroj, který to naplno odhalil.
Žáček: Nicméně ve skutečnosti šlo o originální dokumenty, které se v archivech východního bloku podařilo nalézt. Samozřejmě Sověti ujišťovali v dopisech, které podepisoval i náčelník I. správy Sacharovskij, že nikomu nedají kopie nebo samotné materiály k dispozici, aby se zatajilo, že to byla zpravodajská akce. Myslím si, že neměli tolik času připravovat pod hlavičkou hlavního německého úřadu říšské bezpečnosti nějaké zfalšované dokumenty s jednacím číslem a dát jim nějaký obsah.
Cajthaml: Nicméně slib, že to nikomu jinému nedají, nesplnili. Celou akci Neptun ohrozila dodávka sovětských archivních dokumentů do archivu ministerstva vnitra, který byl už tehdy běžně přístupný historikům. Tam byly totiž předány dokumenty, které byly očíslovány stejnou rukou, jako byly očíslovány dokumenty údajně nalezené v Černém jezeře. Někteří historici si toho všimli a diskutovali o tom. Shodou okolností jeden z účastníků těch debat byl Čestmír Amort, který byl v té době odposloucháván Státní bezpečností. Státní bezpečnost to zachytila, a protože Amort byl ve styku se západními historiky, celá akce mohla být provalena. (Sověti odmítali přemýšlet nad takovými podrobnostmi, jestli například číslování dokumentů či poznámky archivářů v azbuce na kraji dokumentů mohou prozradit fakt, že dokumenty byly desetiletí ukryty v sovětských archivech a neležely na dně šumavského jezera.)
Vysvětlete mi, proč s tím dělali takovou komedii? Vždyť tehdy v Německu, na Západě, probíhala velká iniciativa vyhledávání nacistických zločinců a odhalování nacistických zločinů. Vždyť to mohli normálně zveřejnit?
Žáček: Běžně to dělali předtím v individuálních akcích proti konkrétním lidem, kteří byli třeba v aparátu Spolkové republiky - ať už ministerstva zahraničních věcí, nebo v aparátu kancléře. Ale celkový efekt byl mnohem větší, když odehráli takovéto divadlo. Oni svým způsobem do nekonečna mohli tvrdit, že toto je nález z Černého jezera.
Roučka: A postupně, dlouhodobě, objevovat další materiály.
Žáček: Od této akce se odvozovaly akce další, které byly „oficiálně“ předávány lidem, kteří je rozšiřovali v Rakousku a Německu. Najdeme to právě ve vyhodnoceních 8. odboru, dejme tomu z roku 1968.
Roučka: Musíme si ještě uvědomit, že západní Německo byl tehdy bohatý demokratický stát, kde byl před dvaceti lety poražen nacismus a svoboda jedince a projevu tam byla nade vše. Přesto to bylo území, odkud hrozila 3. světová válka. Cíl celého tohoto obrovského divadla, do kterého byli zapojeni ženisté, televize, veřejnost, tak byl jednoduchý, porazit Německo mediálně. Ukázat ho jako stát, kde je neustále neonacismus nebo nacismus. Samozřejmě denacifikace v polovině 60. let byla někde úplně jinde. Dnes se můžeme bavit o tom, jak se my vyrovnáváme s věcmi před rokem 1989 a u spousty věcí už jsme schopni to pochopit. Nicméně Němci se začali cítit jako oběti, které už trpěly dost, včetně náletů a vlastních obětí. Spousty lidí se vrátilo zpátky do hospodářských, politických nebo nejrůznějších funkcí, včetně armády. Komunisté pak často používali například to, že se Adenauer zdraví s nacistickými generály a tak dále, ale nikde už se neřeklo, že Adenauer trpěl za nacismu, že byl dokonce vězněn v koncentračním táboře. Ale to byla ta propaganda. A akce Neptun byl její vrchol.
Cajthaml: Propaganda využívala slabin západního Německa. Denacifikace v západním Německu v polovině 60. let rozhodně nebyla dokončena, v celé řadě oblastí státní správy přežívali bývalí nacisté. A toho komunistická propaganda samozřejmě využívala. Jedním z nejúspěšnějších bodů byla kampaň proti „bílým nacistům“ v justici, kdy ve Francii, v Holandsku, v Belgii pozůstalí upozorňovali, že jejich příbuzné poslal na smrt ještě aktivní německý soudce. Využívalo se také například toho, že někteří diplomaté západního Německa působící ve třetím světě byli v době třetí říše aktivními nacisty, kteří zastávali rasistické názory.
Ta kampaň byla v jistém smyslu úspěšná, protože se podařilo oživit denacifikační kampaň v západním Německu. Jedním z jejích důsledků pak byla výzva soudcům, kteří byli aktivní v době třetí říše k tomu, aby dobrovolně odešli do důchodu. A skutečně díky tomu odešla z aktivního politického či úředního života celá řada lidí.
Roučka: V terči kontrarozvědky byli samozřejmě lidé, kteří byli aktivní v sudetoněmeckém hnutí, protože ti tady vzhledem k historii pili vládnoucí třídě krev nejvíc. A proto byla v tom hledáčku spousta hodnostářů sudetoněmeckého hnutí. Je zajímavé, že v materiálech je napsané, že mezi pravé oficiální dokumenty se připraví velmi chytře udělaná a soudně ověřená falza, která se do toho vpašují prostřednictvím svazu protifašistických bojovníků, případně vládní komise.
Cajthaml: Tehdy se tady mohlo všechno, proč by to nebylo. Akce byla samozřejmě úspěšná díky tomu, že se podařila dělat ne úplně vládními kanály. Daleko zajímavější dokumenty přitom ve stejné době zveřejnili východní Němci. Jenže je zveřejnili jako stranickou propagandu, a ta nebyla na Západě vůbec vnímána.
bývalý důstojník StB Ladislav Bittman:
Když se dívám na výsledky těch operací, drtivá většina neměla na Československo vůbec žádný vliv. Drtivá většina operací byla ve prospěch zahraniční politiky Sovětského svazu.
Žáček: Možná je tedy také dobré říci, jak to celé skončilo. Ladislav Bittman, autor akce, utekl a všechno prozradil.
Bylo to díky srpnu 1968, díky okupaci. Bittman tehdy působil jako příslušník rezidentury Vídeň, pod německo-rakouským odborem, jako tiskový atašé. Přestože v té době řídil nějakou agenturu, z rodinných důvodů, z důvodu přesvědčení, a i proto, že se to v něm nějak nakumulovalo, rozhodl krátce po 21. srpnu odejít i s manželkou do Bavorska, kde se skrýval. V televizi dokonce invazi odsoudil, takže věděl, že se nemůže vrátit zpátky. Na druhou stranu taky věděl, že manželka a část jeho rodiny odchází do Izraele a že by kvůli tomu u Státní bezpečnosti v každém případě skončil. Nabídl se tak přes jednoho novináře u přední zpravodajské služby, americké CIA. Zajímavé je, že novinář, přes kterého poslal první signál, byl agent Stasi.
bývalý důstojník StB Ladislav Bittman:
Já jsem si byl vědom toho, že mě odsoudí k trestu smrti. Zadruhé, že se pokusí o nějakou operaci, jako je únos, nebo o moje zavraždění. Jenomže to záleží také na tom, kde se člověk usadí. Kdybychom zůstali v Evropě, byl by pro nás život velmi riskantní. Ve Spojených státech to je úplně něco jiného, to je pro komunistické rozvědky jiné „operační kafe“. Naše šance přežít byla ve Spojených státech největší.
Žáček: Američané ho nechali i s manželkou a se psem v jednom hotelu u Mnichova po několik týdnů. V té době byla na americké straně totiž taková situace, že každého defektora z profesionálního zpravodajského aparátu za železnou oponou musel schovat přímo americký prezident. Čekalo se. Do té doby to byla osoba, které nemohli nabídnout vůbec nic, nemohli jí nic zaplatit. Takže Bittman si platil ten hotel sám. Teprve poté, co došlo ke konfirmování z nejvyššího místa Spojených států, převzali si ho a odletěl do Washingtonu (nejprve manželé Bittmanovi, posléze jiným kanálem i pes), kde byl přes rok na předměstí Washingtonu vytěžován. Jak sám připomínal, americká strana byla velmi překvapená rozsahem dezinformací, nejenom v rámci Československa, ale v rámci sovětského bloku. Překvapena byla, jaký důraz na to ten východní blok dává a jaké škody západnímu demokratickému světu tyto dezinformace páchají.
Bittman provalil i řadu agentů, zejména v německy mluvící části Evropy, a samozřejmě prozradil i akci Neptun. Posléze ji uvedl v anglické verzi svých pamětí Deception Game, včetně fotografií, které v archivních materiálech nejsou, včetně jednoho ze sovětských poradců a posléze i ve známém Hearingu, kde působil pod jménem Lawrence Britt. A přestože se rozhodl, na rozdíl od jiných defektorů jako Josefa Frolíka, že už se nebude podílet na ničem takovém, jako byla zpravodajská činnost, a našel si nějaké jiné zaměstnání, nakonec na Bostonské univerzitě učil dezinformace. Měl na College of Communication velmi kvalitní kurz nejen pro americké novináře, ale i novináře ze světa. Pak tam až do roku 1992 vydával i sborníky propagand a dezinformace k tomu, aby se demokratický svět a zejména novináři, ale i státní struktury mohli dezinformacím bránit. Analyzoval dokonce dezinformace během perestrojky, během Gorbačovovy éry, upozorňoval na ně, že nejsou méně nebezpečné než ty, které on sám produkoval před rokem 1968.
Koho se to dotklo v Německu? Někde jsem slyšel, že tam byly i sebevraždy.
Roučka: Druhá fáze (první fáze byla do Štrougalovy tiskovky) pak byla nekonečná. To byl systém vytahování dalších králíků z klobouku. A pokud vím, bylo asi dvacet velkých akcí, které se postupně proti Německu rozehrály, a podle velmi důvěryhodných hlášení byly velmi úspěšné.
Cajthaml: Po objevení beden v Černém jezeře úřední místa zveřejnila výzvu občanům, aby oznamovali místa možných úkrytů nacistických dokumentů. Po úkrytech pátrala dosti iniciativně i samotná Státní bezpečnost. Prohledáváno bylo spoustu míst, například kasárna v Ruzyni. Poslední akcí tohoto druhu na jaře roku 1965 bylo pátrání na ostrově v Máchově jezeře, kdy se při bouřce málem utopili dva příslušníci rozvědky. Když se o tom dozvěděl náčelník I. správy, pokračování dalších akcí zakázal s tím, že jak se to neustále rozšiřovalo, přestalo to být kontrolovatelné a velmi reálně hrozil „proval“. V létě roku 1965 tak byla akce Neptun ukončena.
Odbor dezinformací československé rozvědky pak mění styl práce s nacistickými dokumenty a s akcemi, které využívaly nacistických materiálů. Opouští senzacechtivé nálezy jako Černé jezero a pokračuje spíše historickou a archivní prací. Souvisí to i s personální změnou. Ladislav Bittman odchází na rezidenturu do Vídně a jeho místo (zástupce náčelníka odboru aktivních opatření) zaujímá Karel Fremund, bývalý archivář a tiskový mluvčí ministerstva vnitra. Ten právě pracoval spíše s klasickými historickými a propagandistickými metodami, které byly v té době také úspěšné. Celá to končí až někdy v roce 1969, kdy bylo jádro odboru aktivních opatření v rámci čistek na I. správě rozprášeno.
Naše rozvědka se v rámci Varšavské smlouvy podílela na provokačních a na dezinformačních kampaních a byla v tom velmi úspěšná, počínaje akcí Kámen až po akce v roce 1989. Čím to je? To jsme na to měli takový talent?
Žáček: Nevím. V kontextu východního bloku najdeme věci, které navazovaly na sovětskou rozvědku. Posláním státo-bezpečnostních služeb nebo jejich jednotlivých součástí bylo přetvářet realitu, ovlivňovat domácí i zahraniční publikum a stavět lež na lež. Přestože naše obyvatelstvo je poměrně skeptické a propagandě nevěřilo, všechny ty nánosy jsme mohli odkrýt až po pádu komunismu. Propaganda, lži, aktivní opatření a dezinformace velmi mocně působily a dodnes se v rámci některých stereotypů, speciálně těch, které se vztahují k československo-německé historii, stále pohybujeme a i po 25 letech je velký problém je změnit.
A to, že tato aktivita byla úspěšná, je proto, že ji dělali profesionálové. Major Ladislav Bittman byl osobou nad rámec vzdělanou, nebyl to běžný příslušník Státní bezpečnosti, který by prošel vyšetřováním nebo operativou 50. let. Byl to vysokoškolsky vzdělaný člověk. Nadto je fakt, že na tento typ zpravodajské organizace stačí jádro několika lidí, hybatelů, kteří to vymýšlí, a pak jsou ti ostatní, kteří to odpracují.
Cajthaml: Úspěch československé rozvědky byl tak velký také proto, že se sešly dvě okolnosti: měli na to možnosti a byli ochotní to dělat. Československá rozvědka byla vedle sovětské jedinou službou východního bloku, která měla v této oblasti celosvětový záběr. Pokoušeli se o to východní Němci. Ale ti k tomu neměli možnosti, protože v 60. letech ještě neměli diplomatická zastoupení v západním světě díky izolaci ze strany západního Německa. A ostatní služby východního bloku tyto úkoly odmítaly. Odmítaly plnit všechna zadání, které zadávali Sověti. My nikoliv.
My jsme byli sluhové pořádní…
Cajthaml: A byli na to hrdí. Když se například náčelník odboru aktivních opatření Stejskal bavil se svým kolegou z Polska, rovnou mu řekl, že polská rozvědka nemá celosvětový záběr, nechce plnit úkoly po celém světě, ale chce plnit své národní zájmy, které vyplývají z politiky Polské sjednocené dělnické strany. Působit proti Německu, působit proti polské emigraci, působit v Evropě, ale například nepůsobit v Jižní Americe, v Africe či východní Asii. Podobný přístup měli Maďaři. Jen Češi si v 60. letech hráli na to, že mohou postihnout celý svět.
Úspěšná fáze skončila na konci 60. let, kdy se odbor aktivních opatření rozpadl. De facto v 70. - 80. letech československá rozvědka vyklízí pozice a řadu oblastí, kde operovala v 60. letech. V 70. - 80. letech se o ně už nezajímá. Týká se to například subsaharské Afriky či velké části Asie.
Žáček: Důležitý důvod, proč se o tom dneska můžeme bavit, je to, že Ladislav Bittman defektoval, utekl do svobodného světa. Tam vydal velmi důležité svědectví, které zhatilo plán i v této oblasti nejen československé rozvědce a Státní bezpečnosti, ale celému východnímu bloku. Provázanost na dezinformační sovětský úsek generála Ivana Agajance byl obrovský. Jednou budou vydány zřejmě i jeho protokoly, co všechno Američanům sdělil. A myslím si, že budou velmi podrobné. Druhá věc je, že v Archivu bezpečnostních složek se zachoval originální (a pravděpodobně téměř celý) svazek aktivního opatření Neptun. To je ojedinělé, většina aktivních opatření byla totiž zničena, protože velmi výrazně kompromitovala východní blok a Československo. Důvodem, proč se zachovala právě tato aktivní opatření, je zřejmě defekce Bittmana. Nebyl důvod to ničit, když už to Bittman provalil. Díky tomu se o tom dnes můžeme bavit a můžeme rozmotávat jeden z nejdůležitějších příkladů obrovské lži, která se kolem nás omotávala a která zasahovala i demokratický svět.
(redakčně kráceno)