Turecké nebezpečí se dotýkalo i českých, respektive moravských zemí. Jihovýchod Moravy počítal s osmanskou hrozbou prakticky od 15. do 17. století a přizpůsoboval tomu i vzhled a funkci ohrožených měst. Ve všeobecném povědomí obyvatelstva se však neobjevovaly jen potenciální hrůzy, které turecká agrese představovala, ale i leckteré vymoženosti Orientu. Děs se střídal se zájmem.
Turci na Moravě
O nájezdech Turků na naše území i soužití s nimi hovořili v Historii.cs z 22. listopadu historička Karolína Srncová, historik Tomáš Knoz z Masarykovy univerzity Brno a historik Pavel Bělina. Ptala se historička Marie Šedivá Koldinská.
Začněme od jádra problému. Jak to vlastně bylo s osmanským nebezpečím? Kdy si Evropané začali uvědomovat, že je tu něco, co je potřeba brát vážně?
Srncová: Ze zmínek v písemných pramenech můžeme říct, že povědomí o té hrozbě se probouzí ke konci 14. století. A intenzivněji stoupá v polovině 15. století. Lví podíl na tom mají některé bitvy, z našeho pohledu porážky, které v Evropě zanechávají velmi sugestivní stopu. Na konci 14. století je to bitva u Nikopole, katastrofální porážka křižáků pod vedením Zikmunda Lucemburského. Zvěsti o ní pronikly až na evropský Západ. Dalším výrazným (ale odlišným) symbolem bylo samozřejmě dobytí Konstantinopole 29. května 1453. Tyto události byly známy i na českém území, protože král Jiří z Poděbrad ve svém projektu unie křesťanských vládců 10 let po pádu Konstantinopole veřejně deklaruje, že unie má být sdružena proti Turkům. Jiným ohlasem bojů s Turky pak mohou být zkušenosti bývalých husitů, kteří se přesouvají po husitském období do Uher, kde své zkušenosti zúročují v boji s Osmany. Takže kontakty už minimálně v 15. století na českém území byly.
Knoz: Povědomí mezi širokým obyvatelstvem bylo závislé na dvou skutečnostech. První skutečností byla vzdálenost od konkrétní vojenské hranice. Čím blíže bylo k hranici, tím byla zkušenost bezprostřednější. Čím bylo dále, tím více byla zprostředkovaná. A pokud mluvíme o zprostředkování, je tu ona druhá určující skutečnost, a to média. Samozřejmě s postupujícím časem, vznikem knihtisku a médií, jako byly noviny, letáky, byly informace intenzivní i v oblastech od bojů vzdálených. A pokud média přinášejí informace o nebezpečí, zvěrstvech, vyvolává to samozřejmě mezi obyvatelstvem zděšení a náležitou reakci.
Jak tehdy lidé muslimy vnímali?
Knoz: Informace byly různorodé a přinášeny různými typy médií, například cestopisy. Už od poloviny 16. století známe řadu cestopisů z Evropy (dokonce z Čech) od cestovatelů, kteří popisují své cesty na východní pobřeží Středozemního. Zpravidla odjížděli na poutě do Svaté země, ale také za obchodem, na diplomatické cesty. V cestopisech nejsou informace až tak zdrcující, protože i turecké obyvatelstvo a dokonce i představitelé osmanské říše jsou nějak zapojeni do raně novověkého poutního „turismu“. Například Oldřich Prefát z Vlkanova ve svém cestopisu popisuje, jak jsou poutníci ve Svaté zemi provázeni tureckými obyvateli po Jaffě, Jeruzalémě, jak se o jejich bezpečnost starají turečtí vojáci. Tam jsou informace docela pozitivní, nebo alespoň nikoliv negativní. Pak jsou ovšem informace z bojů na takzvané vojenské hranici, která procházela Uherským královstvím, a ty jsou opravdu zdrcující. Například grafické listy, které zdobí titulní listy novin, vyjadřují v bojích mezi evropskými vojáky a Turky krveprolití a velmi nepěkné činy.
Zmínili jsme téma vojenská hranice. Jak vypadala osmanská říše v první polovině 16. století? Na jakém území se rozkládala?
Bělina: Nelze to přesně definovat. Od roku 1517 až 1538, kdy se osmanští Turci zmocnili posvátných míst islámu, Mekky a Medíny, se turečtí sultánové považovali zároveň za chalífy. To znamená, že jejich povinností bylo šířit islám všemi možnými způsoby, kdy navazovali na tezi, že svět je rozdělen na Dům islámu (Dár al-islam) a na Dům války (Dár al-harb). Dům islámu, říše islámu, byl zároveň sídlem míru, a co bylo mimo hranice vlivu chalífů, byl Dům války, území války, kde bylo dovoleno prakticky všechno. Proto později vznikla vojenská hranice.
To se odráží i v cestovatelských relacích z nitra osmanské říše, které hovoří s určitým zaujetím, až závistí, o různých civilizačních vymoženostech, v tehdejší střední Evropě přinejmenším málo známých. Tady například neexistovalo ukázněné vojsko, zatímco turecká armáda byla vojskem poměrně ukázněným, z čehož plynula součinnost jejích zbraní. Bitva u Moháče byla z křesťanské strany bitvami jednotlivých druhů zbraní, čili oddělenými bitvami, takže když narazili na skoro profesionální součinnost turecké armády, nemohlo to dopadnout jinak. Zejména to pak platilo u janičárských jednotek, vojáků vychovaných z křesťanských sirotků. Byla to taková pretoriánská garda jak osmanských sultánů, tak byli elitními útvary na bojišti.
Vojenská hranice se posouvala s válečnými úspěchy - s každou vyhranou bitvou se posunula kousek dál, po prohře se posouvala zpátky. Nebyla to pevná linie, ale, dnešním jazykem řečeno, spíš vojenský újezd, oblast, kde vládne válečné právo.
historik Jan Al Saheb z Muzea Těšínska:
Turecká expanze do Uher neohrožovala pouze Moravu, ale též sousední Slezsko. Spojnicí mezi oběma zeměmi byl Jablunkovský průsmyk. Opevňovací práce tam jsou doloženy v prvních letech turecké expanze, na konci 20. let 16. století. Opevnění bylo tvořeno hlavní pevností a systémem drobnějších pevností, které se nacházely po celé délce slezsko-uherské hranice. Šance, hlavní a největší pevnost, se nacházela v katastru obce Mosty u Jablunkova. Zbytky dalších drobnějších fortifikací se nachází na katastrech obcí Bukovec, Svrčinovec a dalších.
Šance byly zásadně přestavěny v roce 1663, opět v souvislosti s tureckou expanzí. Práce trvaly asi sto dní. Opevnění dostalo typický barokní ráz, hvězdicovitou podobu. Paradoxem je, že turecké expanzi Šance nikdy nečelily - Turci se ke slezským hranicím nikdy nedostali. Vojenskou funkci opevnění ovšem splnilo několikrát, ať už v průběhu třicetileté války, nebo v druhé polovině 17. století a na počátku 18. století, kdy zabránily vpádům povstaleckých armád z Uher. V době tureckého ohrožení, v polovině 17. století, byly Šance pevností s kapacitou pro stovku vojáků. Uprostřed pevnosti se nacházely ubikace mužstva, sklady munice a další potřebné budovy nezbytné k chodu pevnosti.
Knoz: Na sklonku 16. století začali čeští a moravští šlechtici budovat opevnění mimo hranice vlastní země, jakési vysunuté opevnění, které mělo být rozhodující obranou proti turecké expanzi.
Pro Moravu je velmi důležité pevnost Nové Zámky. Na sklonku 16. století ji vybudoval tehdejší moravský zemský hejtman Fridrich starší ze Žerotína, velký intelektuál a znalec nejenom antického, středomořského, ale také východního a tureckého (osmanského) prostředí. Pevnost Nové Zámky byla v dalších letech a desetiletích vždycky bráněna především příslušníky české a moravské nobility.
Důležitým zdrojem informací o podobě osmanského světa byli zajatci. Co o nich víme? Známe některé křesťanské zajatce, kteří zanechali třeba i písemné svědectví o kontaktu s osmanským prostředím?
Srncová: Svědectví zachovaná máme, ovšem ve velmi malém množství. Pro období pozdního středověku, na přelomu k ranému novověku, je jich necelá desítka. Jde však jen o zlomek skutečného objemu, Kromě neúnavnosti osmanské expanze a její periodicity a neustálého pohybu vojenské hranice se totiž Osmané vyznačovali také systematickým využitím lidského potenciálu svých nepřátel. Neměli problém se začleněním jinověrců do svého světa, s jejich převýchovou, dát jim novou roli. A činili tak skutečně systematicky. Zajímáni byli nejen mladí muži a dívky, ale odváděli i děti, kojence. Údajně i nemocné zajatce, které v nosítkách odváželi do nitra říše, aby je tam vyléčili.
Bavíme se o velkém množství zajatců, mezi kterými byly samozřejmě rozdíly. Záleželo na tom, jestli to byli lidé zrození ve stínu půlměsíce a s Osmany už měli nějaké zkušenosti. Například balkánské státy fungovaly předtím, než byly inkorporovány do říše, jako vazalské státy a jejich obyvatelstvo bylo pravidelně využíváno k vojenské výpomoci Osmanům. Tito lidé měli jako zajatci samozřejmě trošku jiné zkušenosti, než lidé ze střední Evropy.
Další důležitý aspekt je, že se sice bavíme o zajatcích, ale samotné zajetí trvalo často velmi krátce a bylo jakousi vstupní branou, od které vedly nejrůznější cesty. Do roka a do dne od zajetí mohl být zajatec placeným vojákem, vychovávaným janičárem, zemědělským otrokem. Variant bylo mnoho. Důležitou roli v tom hrál meritokratický systém, na kterém se zakládala osmanská společnost. Ten totiž umožňoval i jedinci neurozeného původu určitý postup na základě jeho schopností. A nadto mohli bývalí zajatci v osmanském prostředí leckdy dospět k lukrativnějším podmínkám než na území křesťanském.
Co se zápisků týče, líčení zajetí je veskrze negativní. Určeno bylo všem křesťanskému publiku, takže oni dobře věděli, co mohou, případně musí napsat. Líčení osmanské kultury z pohledu vnějšího pozorovatele je vlídnější a prosakují tam mnohá uznání a výhody, které si bývalí zajatci uvědomovali. V tomto ohledu to souzní s líčením cestovatelů.
Knoz: Takovéto informace se objevují i v domácích pramenech. V městských kronikách je například líčeno, kterak byli upoutáni do pytle, z kterého jim dírou koukala jen hlava, a v něm, přehozeni přes koně, odváženi do týlu tureckého vojska. Na toto líčení samozřejmě reagovalo místní obyvatelstvo, mimo jiné snahou co nejvíce bránit svou zemi.
Srncová: Systematické zajímání křesťanů vedlo k tomu, že se zajatci bylo nakládáno masovým způsobem. S osmanskou armádu putovali překupníci, kteří po bitvě, přímo na bojišti odkoupili od konkrétních bojovníků jejich zajatce a ty pak po určitém množství (dvaceti třiceti zajatců) svazovali okovy na krku. Byl to skutečně masový obchod.
etnograf Martin Šimša z Národního ústavu lidové kultury Strážnice:
V průběhu 16. století zaznamenala Strážnice nebývalý rozkvět, přestože město bylo na samotné hranici, v bezprostředním kontaktu s Uherským královstvím, a tak i tureckým nebezpečím. Strážnice byla velice lidnaté město, tehdy jedno z největších na Moravě.
Turecké nebezpečí se po celé 16. století dařilo eliminovat před zázemím Moravy. Z tohoto pohledu tak bylo 17. století a začátek 18. století daleko hrůzostrašnější. Strážnice se totiž dotkly bezprostředně vojenské vpády. Ty pak ničily strukturu řemesel, obchodu, života lidí včetně bratrské školy, kterou navštěvoval i Jan Ámos Komenský. Takovýto obraz města se podařilo naprosto rozvrátit a na konci 17. století je Strážnice popisována jako zpustlé město, s velkou mírou neobsazených domů. A z matrik a torza gruntovních knih se dovídáme, že se zde usazuje obrovské množství obyvatel ze severní Moravy, Slezska a okolních vesnic. Trvalo dlouhou dobu, než se podařilo znovu rozvinout původní šířku a bohatství Strážnice, jak to bylo v 16. století.
Je jasné, že tehdejší střední Evropa musela mít z osmanské expanze nesmírný strach. Víme například, jak to vnímalo obyvatelstvo v ohrožených oblastech? Ale třeba i to, jak to vnímal panovník?
Bělina: Pomohl bych si signifikantním detailem: publikace a prvotisky z doby kolem roku 1600 mají jako frontispis velmi často typický obrázek (padlé křesťanské bojovníky, narovnané na sobě) a překvapivě často se v úvodu (ve frontispisu nebo v úvodních slovech) hovoří o osmanské hrozbě. Skutečně to poznamenalo všeobecné povědomí, od nejvyšších kruhů až po nejnižší, nejméně informované vrstvy. Jestli se nemýlím, do doby osmanských výbojů spadá nařízení o poledním zvonění. Ze strany Svatého stolce to bylo zdůvodněno tím, že neustále hrozí vpád Turků a tak je zapotřebí, aby všichni křesťané bez rozdílu stavu při vyzvánění klekli na kolena a modlili se za odvrácení osmanské hrozby. To je podle mě něco, co skoro hraničí s psychózou.
Knoz: Habsburkové na český trůn přicházejí s tím, že mají ve štítě boj proti osmanskému nebezpečí. To sjednocuje jejich země. Mezi Habsburky a moravským zemským sněmem v této věci kolovala velmi čilá komunikace. Na sklonku 16. století to tvořilo osu politického a právního světa. Od roku 1587 se objevuje každý rok na štítě nebo v protokolech moravského zemského sněmu artikul, právní norma, O náboženství. Moravští zemští stavové jejím prostřednictvím a na výzvu panovníka určují, jak se chovat v náboženství, aby se odvrátila osmanská hrozba.
Byť má tato norma v titulu náboženství, norma je to velmi moderní a říká asi toto: lidé nejsou dosti pobožní, a proto na nás Bůh posílá hrozbu a trest v podobě osmanského vojska. Musíme se více modlit, abychom to odvrátili. To je to klekání. Ale nestačí se modlit, musíme též dávat více peněz na armádu a stavět vojsko, abychom té hrozbě odolali. Jde o dobové náboženské zdůvodnění, které sjednocuje katolické i nekatolické stavy Habsburské monarchie, respektive tehdejších českých zemí, a nadto má velmi pragmatické vojenské a finanční vyústění.
Nejlépe to známe díky Valdštejnovi, který v 90. letech 16. století bojoval v Uhrách. A víme, že to s ním nedopadlo právě dobře a že si následky tohoto tažení nesl celý svůj život. Ale těch lidí bylo podstatně více. Například i Karel starší ze Žerotína, Valdštejnův příbuzný a velký pacifista, bojoval v letech 1593 až 1594 u pevnosti Rábu a Ostřihomi na vojenské hranici za hranicemi Moravy. Měl si tím získat císaře Rudolfa II. na svou stranu a ukázat jednotu katolických a nekatolických stavů.
etnograf Martin Šimša z Národního ústavu lidové kultury Strážnice:
Kvůli své poloze byla už od středověku Strážnice neustále v bezprostředním kontaktu s vojenskými taženími. Nevíme, jak se s tím vypořádávalo obyvatelstvo, ale víme, že při jakémkoliv zvýšeném tlaku z hlediska vrchností se naprosto pravidelně množí útěky do Uher. Především v sirotčích knihách lze vyčíst, že sirotek utekl do Uher, je nezvěstný, peníze musí být skládány do sirotčí pokladny na obci, a pokud se nevrátí, bude s penězi disponovat vrchnost.
Jak to bylo s konverzí? Když se Osmané dostali na křesťanská území nebo křesťan do osmanského zajetí, znamenalo to automaticky jejich nucenu konverzi na křesťanství, respektive islám?
Srncová: Automaticky to vyžadováno nebylo a možná o to bolestnější pak bylo to téma pro křesťany na Západě. Nelze totiž popřít, že se křesťané (zvlášť z balkánských území) ke konverzi často uchylovali (třeba za účelem zlepšení životních podmínek). Nicméně pokud chtěl člověk zůstat u svého vyznání (mohl to být třeba i Žid), Osmané pouze vyžadovali, aby platil daň z hlavy. Modlitebny jiných vyznání pak měly určitá omezení, například nesměly být příliš zviditelňovány. Nicméně bylo možné poměrně bez problému existovat pod osmanskou vládou a držet se svého původního vyznání. Lidé, kteří byli zajati v rámci tažení, dokonce často zůstávali i se svými příbuznými. Nelze si tedy představovat, že došlo k nějakému přetrhání vazeb s křesťanskou oikumenou nebo k vykořenění. Automaticky to vyžadováno nebylo.
Je však třeba být při čtení svědectví lidí, kteří na osmanském území strávili pár desítek let a potom se vrátili, obezřetný. Často lze totiž usuzovat, že autor ve skutečnosti konvertoval a že se snaží svým dílem omluvit a vysvětlit, jaké příčiny k tomu mohly člověka vést. Opakovaně v těchto spisech nalézáme příběhy ostatních lidí, které zahlédli v osmanském prostředí, kdy popisují jejich duševní váhání, porovnávají obě náboženství, dokonce se snaží najít styčné body a zamýšlejí se nad tím, jestli by nebylo možné obě náboženství nějak smířit. Příběhy konvertitů se tam tedy objevují často, jsou odsuzovány, ale zároveň bezpečně víme, že to prostředí bylo poměrně eklektické. A jestliže tam vedle sebe fungovaly křesťanské a muslimské modlitby, nechávalo to otisk v lidech obou vyznání, v křesťanech jednoznačně.
Knoz: Abychom to ale neviděli v nějaké moderní ekumenii. Existuje kniha Budovce z Budova Antialkorán, která je právě nositelem spojení mezi katolíky a protestanty ve společném boji proti islámu coby nositeli zla.
Srncová: Zajímavé ale je, že Budovec měl při sepisování díla pravděpodobně k dispozici překlad Koránu, který byl součástí tehdy anonymního díla Traktát o mravech Turků. Toto dílo je dílem Jiřího Uherského, bývalého zajatce, což je typický příklad člověka, který pravděpodobně konvertoval a potom se s tím ve svém spise snažil nějak vyrovnat. Jeden z paradoxů tak je, že Budovec vycházel ze spisu konvertity.
Jak se k tematice osmanského ohrožení stavěli uherští nebo sedmihradští stavové?
Bělina: V čase tureckých vpádů na Moravu, kdy bylo okrajově zasaženo i Slezsko, se na tom podílelo obyvatelstvo všech oblastí, které bylo v dané chvíli ovládáno osmanským vojskem.
Na konci 17. století oportunismus uherských a sedmihradských stavů, kteří neustále balancují mezi habsburskou a osmanskou říší, vede k tomu, že se s osmanskou pomocí v roce 1683 dostávají na Moravu takzvaní Kuruci. A později (za povstání uherských a sedmihradských stavů proti habsburské nadvládě) tito Kuruci (v překladu „křižáci“) zvedli ve jménu kříže proti Habsburkům zbraň a osmanská pomoc jim vůbec nevadila. Myslím, že pragmatismus obyvatelstva, které na pohyblivé frontové linii, byl srovnatelný s pragmatismem současným. To bychom tedy asi pochopili.
Co bychom asi chápali hůře, je, proč bylo těch konvertitů více směrem k islámu, proč tam dosahovali vyšších postů. Pro osmanskou říši byla totiž v tomto smyslu podstatná otázka víry, ale nikoli otázka národnostního nebo stavovského původu. V Evropě přece jenom přežívaly stavovské bariéry, které mnoha ambiciózním jedincům bránily v dosažení kariéry. V osmanské říši, mám-li věřit zprávám o nejvýznamnějších konvertitech, to nebyl velký problém.
Sociální mobilita v osmanské společnosti byla tedy daleko vyšší než v křesťanské
Knoz: Pokud sledujeme největší výpady na Moravu během 17. století (ať už na začátku století, v roce 1605, potom 1621, 1623 a potom 1663, 1683), možná s překvapením zjistíme, že se na všech nějak podíleli uherští šlechtici, uherští magnáti a především sedmihradští magnáti, kteří expanze Osmanů do střední Evropy využívali k dosažení vlastních práv na úkor Habsburků. V roce 1605 je to známý sedmihradský kníže Štěpán Bočkaj. V roce 1620 Gábor Bethlen. Na velkých osmanských výpadech na Moravu v druhé polovině 17. století se podílel například Imrich Tököli.
A protože osmanská vojska byla mnohoetnická a mnohonárodní, možná bylo v liniích, které šly na Moravu, více Tatarů a příslušníků jiných národů než samotných Turků. Existuje až anekdotická příhoda z počátku 17. století: tehdejší zemský hejtman Žerotín, který měl za úkol chránit moravsko-uherskou hranici u Strážnice, vzal do zajetí oddíl osmanského vojska, ale velmi těžko v něm hledal nějakého Turka. Teprve v momentu, kdy ho našel, mohl prohlásit, že jde o turecké vojsko, což se velmi hodilo z náboženských důvodů.
historik Petr Zemek z Muzea J. A. Komenského v Uherském Brodě:
Uherský Brod čelil především v 17. století nájezdům z východu i ze západu. Tím prvním byl vpád Štěpána Bočkaje v roce 1605. Uherský Brod nebyl tehdy nijak vážně poškozen, bylo vypáleno pouze předměstí. Následovala léta obnovy až do českého stavovského povstání, které se Brodu bytostně dotklo. V roce 1621 zde pobývala vojska (podle kronikářů až 70tisícová) Gábora Bethlena a Jana Jiřího Krnovského. Spolu s nimi zde byl i turecký paša. Obzvláště pro obyvatelstvo to byla katastrofa, protože takové množství vojáků nebylo možno uživit, takže nastal hlad a posléze, v roce 1623, i mor. Třicetiletá válka tedy zasáhla Brod naplno.
V roce 1663, v rámci velké turecké ofenzivy, byly v měsíci září a říjnu podniknuty velké výpady turecko-tatarského vojska až na Moravu, dostali se dokonce k Brnu. Během těchto vpádů trpělo především vesnické obyvatelstvo, a to jak rabováním (odvlekli obrovské množství hovězího dobytka, snad 16 tisíc kusů ovcí), tak tím, že odvlékali mladé hochy a dívky do tureckého zajetí. Zajímavé je, že si kronikáři jako měšťané stěžovali, že to byli právě vesničané, kteří je vpustili, protože nedostatečně dbali o brány a o ostrahu města. A pak je tu například jeden tragický případ: lidé byli poschováváni ve sklepích a bylo tam i nějaké malé dítě, které křičelo. A aby na ně nepřišli, tak to dítě jeden sedlák udusil. Toho sedláka nakonec popravili.
etnograf Martin Šimša z Národního ústavu lidové kultury Strážnice:
Přestože je v okolí velice úrodná krajina s dobrou půdou, kde bychom mohli předpokládat vznik rozsáhlých hospodářství, od 16. století se v Urbářích naopak dozvídáme o neustálém drobení a zmenšování usedlostí na půllánové, čtvrtlánové a domkařské, ve kterých přitom žilo veliké množství lidí. Vesnice tedy byly velice početné, ale s drobnou držbou půdy. Možná to bylo díky rozsáhlému vinařství, takže se ti lidé dokázali uživit. Na druhé straně to může být i důsledek neustálých vpádů. Když bylo totiž vypleněno veliké hospodářství, obnovit ho byl problém. Zato když vyplenili větší množství hospodářství s menším množstvím půdy, ty obnovit už takový problém nebyl. Ostatně když to srovnáme s podobnými územím na centrální Hané, tak tam se velká hospodářství zachovala. Tady se s ničím takovým nesetkáváme, a to už na konci 16. a samozřejmě v průběhu 17. století, kdy bylo poničení vesnic obrovské.
Kdybychom měli v rámci Moravy zmapovat místa, kam se dostalo přímé ohrožení ze strany osmanských vojsk, kterých měst se to týkalo přednostně?
Knoz: Mluvíme především o jihovýchodní Moravě. Jak píší dobové prameny, je to oblast „proti Rakousům“, čili od Mikulova k Břeclavi, a „proti Uhrám“, od Břeclavi směrem na sever, tedy podél hranice řeky Moravy, která tvoří hranici v jižní části, a více na sever jsou pak Bílé Karpaty, kde bylo důležité bránit jednotlivé průsmyky. Od severu na jih jsou to města jako Uherský Brod, Uherské Hradiště, Uherský Ostroh, Veselí nad Moravou, Strážnice (pravděpodobně hlavní pevnost na hranici Moravy proti Turkům).
Zůstalo z toho něco dodnes? Jsou některá města dodnes poznamenaná tím, že to byly zároveň pevnosti, které měly čelit osmanskému náporu?
Knoz: Celá oblast jihovýchodní Moravy dodnes nějakým způsobem v symbolickém slova smyslu touto historií žije. Dějiny jihovýchodního koutu Moravy (Moravského Slovácka) se trošičku odlišují od dějin zbytku českých zemí včetně západní Moravy.
Nicméně pokud jde o opevnění, je to docela zajímavá věc: roku 1594 moravský zemský sněm vydal jednotlivým vrchnostem na Moravě a jednotlivým městům za úkol opevnit města a zámky. Nejvíce je to dnes vidět na případu Strážnice, kde zůstaly z doby první poloviny 17. století slavné strážnické brány, pozoruhodný opevňovací prvek. Zachováno je to ale jen velmi částečně, protože mnoho opevnění bylo netrvalých. Zemský sněm v té normě totiž říká, že opevnění má být budováno bez všelijakých ozdob, co nejjednodušeji, s nejmenšími náklady tak, aby nejlépe sloužilo obraně.
Historie.cs - Turci na Moravě (zdroj: ČT24)
etnograf Martin Šimša z Národního ústavu lidové kultury Strážnice:
Opevnění města Strážnice bylo vybudováno velice rychle a nebylo zdaleka tak kvalitní jako třeba kamenné opevnění Uherského Hradiště, Uherského Brodu nebo částečné opevnění Hodonína. Základ pevnosti stavby spočíval v hlinitém valu, který vznikl tak, že byl budován příkop a zemina se bezprostředně vyhazovala nahoru. Podloží Strážnice je přitom složené z jílovité hlíny s kusy vápence, takže v tomto směru mohl být val relativně pevný. Na hřeben valu byla zasazena palisáda. Její vybudování bylo obrovsky problematické už proto, že v průběhu 16. století docházelo k odlesnění okolní krajiny. Nadto základ porostů byly hlavně lužní lesy a habrové, dubové a bukové porosty na podhůří svahu Bílých Karpat. To je také důvod, proč byla především při nenadálých vpádech (jako v roce 1605 při vpádu Bočkajovců na Moravu) Strážnice velice rychle dobyta. O žádné dobývání totiž vlastně ani nešlo. Oddíly, které velice rychle manévrovaly, vtrhly do města a část ho zapálily. Obyvatelé byli zaměstnáni hašením a městské radě nezbývalo nic jiného, než vyjednávat o výpalném, aby zůstala nezapálená aspoň ta část Strážnice, která ještě nehořela. Tím, že to město bylo tak veliké, byla prostě jeho obrana vždy velice problematická. A pravděpodobně se ani nikdy neuvažovalo, že by Strážnice byla městem, které mělo nějak zadržet nápor nepřítele. To bylo úlohou hlavně velkých měst jako Uherské Hradiště, které bylo v 17. a na začátku 18. století budováno vyloženě jako pevnostní stavba.
Knoz: Kromě zděných opevnění, jak se částečně zachovalo v Uherském Hradišti, se v průsmycích v Bílých Karpatech stavěly palisády, které přehrazovaly celé průsmyky, ale také se tak opevňovaly i části řeky Moravy. A možná ještě zajímavější je, že se velmi umným způsobem manipulovalo s vlastním tokem řeky Moravy včetně různých kanálů, bočních ramen, slepých ramen. Vypouštěním rybníků se zvedala hladina řeky, což je důležité i s ohledem na tažení jednoho z vojenských velitelů z roku 1663, Husajna Paši, který byl velitelem bočního voje Kari Mustafy. Když se chtěl paša na prámu dostat přes řeku Moravu, zvednutím hladiny se na prudkém toku jeho vor převrhl a velitel osmanského vojska ve vlnách zahynul.
Bělina: V roce 1683, kdy osmanská expanze ve střední Evropě vyvrcholila, došlo k druhému obležení Vídně a hrozilo, že Vídeň padne do osmanských rukou. To by mělo samozřejmě dalekosáhlé strategické důsledky. Předpokládalo se, že kdyby se Vídeň nepodařilo udržet, Turci by postupovali dál údolím Dunaje a dostali se někde v oblasti Lužnice na území jižních Čech. Byli proto dotazováni místní rybníkáři, zda by se dalo proražením hrází zaplavit toto území a učinit ho pro vojsko neprůchodným. Takže ta psychóza vypukla zřejmě nejen na dolním toku Moravy, ale i v jižních Čechách. A pokud vím, právě z roku 1683 jsou zprávy o podstatných přípravách na to, jak by byla případně bráněna česká metropole.
Rok 1683 je zlomový. Pak následuje doba, kdy jsou naopak Turci (obecně Osmané) postupně vytlačováni z Balkánu, což je proces, který trvá po celé 18. století. Kterým vojevůdcům za tento úspěch, byť pomalý a pozvolný, habsburská monarchie vděčila?
Bělina: Významných vojevůdců, kteří byli spjati s českými zeměmi, nebylo mnoho a spíše v tom 16. století, později tolik ne. Ve Vídni na Kahlenbergu, na jehož úpatí se odehrála rozhodující bitva, kdy byli Turci poraženi a museli od Vídně ustoupit, jsem na kapli našel dvě pamětní desky. Jedna byla věnována Janu Pavlu II., což bylo v pořádku. Druhá polskému králi Janu Soběskému. Ale zapomíná se na to, že v té bitvě sehráli stejně výraznou, možná ještě výraznější roli z hlediska takticko-operačního významní vojevůdci Karel V. Lotrinský a markrabí Ludvík Bádenský. Tito vojevůdci Soběského vavříny předávali dál a dál, až přešly do rukou nejslavnějšího turkobijce, prince Evžena Savojského.
Knoz: Pokud mluvíme o bitvě u Vídně a o obložení Vídně roku 1683 jako o jednom z vrcholů celé osmanské expanze do střední Evropy, stojí za to připomenout jména dvou vojevůdců, která souvisí s českými zeměmi. Prvním je Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic, jeden z potomků někdejšího příslušníka odboje proti Habsburkům, který tímto způsobem rehabilitoval rodinu a celou někdejší stavovskou odbojnou šlechtu. Druhým je známý vojevůdce, naturalizovaný na Moravě, Ludvík Raduit de Souches, kterého známe především z druhé poloviny 40. let 17. století jako obránce Brna proti Švédům. Jenže on se v dalším vojenském životě velmi zasloužil o obranu střední Evropy proti turecké expanzi. A například na jeho zámku v Jevišovicích byla tehdy celá řada knih s tureckou a orientální tematikou, které zdědil po svém příteli, francouzském šlechtici Michelu Dascierovi, vídeňském císařském diplomatovi a tlumočníkovi do orientálních jazyků, především turečtiny.
Jak se měnil pohled evropské společnosti na osmanskou říši a vůbec na muslimskou společnost v průběhu toho dlouhého období, kdy byla osmanská hrozba aktuální?
Srncová: V tomto předrenesančním období spisy postihují celou realitu, včetně každodenního života, a jsou celkem prosty nějaké démonizace. Jejich autory primárně zajímá vojenský potenciál, úrodnost území. Stále je někde v pozadí otázka, jak by šlo to území dobýt. Mimo to se tam ovšem objevuje i poměrně dost hodnotných informací o tom, jak ti lidé žijí, jaké různé zajímavé věci by se od nich daly převzít.
Co by se dalo převzít? Jak vypadalo civilizační setkávání? Co zajímalo křesťany na muslimech? Nebo co na nich oceňovali? A naopak, oceňovali něco zase muslimové na křesťanech?
Srncová: Ta témata se v čase příliš nemění a cestovatelé z 15. století tak nějak souzní s těmi z 16. století. Oceňovány byly například solidarita a dobročinnost Osmanů. Cestovatelé i lidé, kteří tam pobývali, si často všímají systému almužen, veřejných vývařoven a péče o nemajetné mezi muslimy. A srovnávají to s méně zasloužilým postojem svých křesťanských souvěrců. Dalším zajímavým tématem, z kterého můžeme těžit i dnes, je přístup Osmanů k tělesné očistě, jejich institut lázní. Ale i očista před modlitbami. Toto vše je reflektováno. Jako téma často zaznívá čistota oděvů.
Pak se však dostáváme k tomu, že je hodnocení dvojsečné – lze ho vykládat pozitivně i negativně. Například téma prostoty Osmanů. Jsou to potomci kočovníků, prostých pastevců dobytka. Tento fakt může být v jednom ohledu kritizován - jsou přízemní, zvířečtí, nemají porozumění pro všechny vytříbené aspekty křesťanství. A může být důvodem, proč není možné je přivést ke správné víře. Ovšem na druhou stranu zase může být oceňováno, že žijí nenáročným způsobem, což se odráží i v nenáročném a střídmém chování osmanských vojáků. Někteří autoři dokonce paradoxně přiznávají, že Turci, ač to sami nevědí, jsou daleko blíže biblickému ideálu původních křesťanů než křesťané v dnešní Evropě.
Další téma jsou osmanské ženy. Na jedné straně nesmírně odsuzované téma, protože jsou objektem poživačnosti Turků. A pochopitelně naprosto nestravitelné bylo pro tehdejší křesťany mnohoženství. Jenže na stranu druhou jsou osmanské ženy líčeny jako bezúhonné bytosti, morálně na výši, které před všemi na veřejnosti zakrývají svoji tvář. Je vyzdvihováno jejich chování, jejich plachost. A v renesančním období jsou v jednom ze spisů srovnávány se ženami v renesanční Itálii. Paradoxně jsou hodnoceny výše, než ženy těžící z tehdy vzkvétající renesanční kultury.
Knoz: Osmanská expanze, ale také cesty Středoevropanů na Východ přináší ten osmanský fenomén do střední Evropy, do českých zemí. Nemusím hovořit o poživatinách, jako je káva. O tom se hovoří vždy. Když se ovšem podíváme do oblasti vysoké kultury, vidíme, že se ten osmanský prvek nějak objevuje od renesance k baroku a vlastně i dále. Známe to z renesančních sálů předků, ze slavnostních sálů zámků, ale také z barokních. Známe je z motivů na náhrobcích křesťanských šlechticů ve střední Evropě. Zmiňme alespoň známé mauzoleum Melchiora Rederna ve Frýdlantu v Čechách. Vzpomeňme slavnostní sál zámku Serényiů v Miloticích.
Osmanský prvek bychom našli i v architektuře. Každý, kdo chtěl prokázat, že se zasloužil v boji proti Turkům, si toho Turka jakoby přivlastnil. Máme tak krásnou arkádu moravského zámku v Račicích u Vyškova, kde jsou vyobrazeni příslušníci různých tureckých národů. A také se tento prvek přenáší i do lidové kultury. Na Moravském Slovácku, na jihovýchodní Moravě, se to objevuje dodnes. Například slovácký verbuňk, který je dnes památkou nehmotné kultury UNESCO. A přestože mnoho písní a tanců vzniklo v podstatně mladší době, část z nich můžeme klást skutečně zpátky až ke sklonku 17. století. Existuje píseň „voják, su já voják, aj sa voják volám, pojedu bojovat až k tureckým horám“. Koneckonců slovácké dívky a ženy si dodnes váží šátek, kterému říkají turecký.
etnograf Martin Šimša z Národního ústavu lidové kultury Strážnice:
Po celé 18. a ještě i 19. století bylo Turecko v lidovém prostředí, ale i v městském prostředí obrazem Orientu, něčeho vzdáleného, romantického, zvláštního. Cokoli k nám přišlo z Východu a bylo jiné, než obyvatelé znali, bylo označeno přízviskem „turecký“. Máme tureckou pšenici, což je kukuřice, které se tady na jihu říká turkyň. Máme turčinky, což jsou vlastně afrikány, kterým se tady říkalo turecký karafiát. Máme turecký med, kdy by se pravděpodobně i sami Turci divili, co to vlastně je a proč tomu tak říkáme. Původně je to pochoutka pocházející z balkánských oblastí. Dýním se říká „turky“. A samozřejmě jsou tu také turecké šátky, červeně potištěné šátky, které s Turky samozřejmě nemají vůbec nic společného a rozšířily se až v polovině 19. století. Jejich výroba je dokonce situovaná do Rakouska, kde se tiskly ve velkém množství. Turci se tam dostali kvůli tomu, že se výrazně červené barvě říkalo „turecká červeň“. V zásadě jde o indigokarmín, barvivo, kterým se dá vybarvit velká škála barev, počínaje temně fialovou přes modrou, tmavě modrou až do černé. Ale také ta červená. Takže Turci v povědomí lidí figurovali mnohem déle, než tady skutečně fyzicky mohli být přítomni.
historik Petr Zemek z Muzea J. A. Komenského v Uherském Brodě:
Bartoškova kronika obsahuje i půvabnou báseň jednoho z jejích autorů, Daniela Dvorského z Mošovců, nazvanou Contra Turcas. Ta básnička nebo spíše modlitba zní:
Dejž nám pokoj, Hospodine,
tebeť prosíme, poraz Saracény,
Turky s silou své ruky,
poněvadž se rúhají,
ať tvou moc poznají.
Netrp jim víc jejich rúhání,
kteréž ti činí,
jménu tvému přesvatému,
Synu milému,
hanebně ho lechčíce,
Machometa ctíce.
Dopusť na ně strach, zděšení,
k té v síle zemdlení,
dejž ať spátkem utíkají,
různo prchají,
našim dej zdraví,
čerstvost, udatnost zmužilou.
Bojujž za nás, za své stádce,
neboť na krátce sami,
s to síly nemáme, k toběť voláme,
v Kristovém zasloužení,
slyš naše modlení.
Amen, dejž tak, ať se stane,
vůle tvá, Pane,
kteráž jest vždycky na nebi,
také na zemi,
Machometa zetřiž kmen,
rcemež spolu Amen.
(redakčně kráceno)