Ve středu 21. června v 16 hodin a 58 minut českého času nastal letní slunovrat a začalo tak astronomické léto. Toto datum hrálo zásadní roli v řadě kultur a právě slunovratu lidstvo vděčí za celou řadu nejvzácnějších památek.
Při letním slunovratu Slunce dosahuje z pohledu Země nejsevernějšího bodu své dráhy, díky tomu tak na severní polokouli zažijeme nejdelší den. Dny se potom zase začnou zkracovat, a to až do zimního slunovratu, který se odehraje 22. prosince.
Rozšířený omyl je, že slunovrat nastává, když je Země nejblíž ke Slunci. Ve skutečnosti je to přesně naopak: „Země je v tomto ročním období od Slunce nejdále – letos to nastane 6. července ve 22 hodin, kdy nás od Slunce bude dělit 152,1 milionu kilometrů. Na střídání ročních období má totiž vzdálenost Země od Slunce velmi malý vliv,“ vysvětluje Český astronomický ústav.
Klíčovou roli hraje to, jak je Země slunečním paprskům vystavena: Místa zemského povrchu, kde je léto, jsou ke Slunci přikloněna a sluneční paprsky na ně dopadají více zpříma, zatímco oblasti, které jsou od Slunce odkloněny a sluneční paprsky do těchto míst dopadají šikmo pod malými úhly, zažívají zimu. Na severní polokouli přikloněné ke Slunci je proto teď teplé období, zatímco na odkloněné jižní polokouli mají v této době naopak zimu.
- Letní slunovrat nastává obvykle 20. či 21. června. Vzácně může být 22. června – naposledy se tak stalo roku 1975 a příště to bude v roce 2203. Nebo i 19. června, na takové datum si musíme počkat až do roku 2487. Kalendářní rok trvá 365 nebo 366 dní, ale Země oběhne kolem Slunce za 365 dní 5 hodin 49 minut. Proto se okamžik letního slunovratu opožďuje každý následující rok o přebývajících 5 hodin 49 minut. Zařazením přestupného roku se okamžik letního slunovratu „předběhne“. Právě přitom může dojít ke změně data letního slunovratu.
Pojmenování slunovrat vzniklo na základě pozorování východů a západů Slunce. V měsících před červnovým slunovratem se pozice východu a západu pozvolna posouvají k severu, v den slunovratu dosáhnou nejsevernějšího bodu a poté se opět vydají směrem k jihu.
Oslava života
Tento den je sice čistě technicky jen astronomickou událostí, ale jeho historický a kulturní význam tento rozměr přesahuje. Jeho oslavy prokazatelně sahají až do starověku, tedy dávno před vznik křesťanství. Pro antické Řeky podle některých kalendářů znamenal začátek nového roku – a také měsíc trvajícího odpočítávání do olympijských her. Často se také každoročně konal svátek zvaný Kronia na počest boha Krona, který se považoval za patrona zemědělství. Kromě obvyklých hostin, oslav a her se mohl pochlubit něčím zcela výjimečným: mohli se ho zúčastnit otroci spolu se svobodnými lidmi. Na jediný den v roce si byly obě skupiny rovné.
Pro Římany byl slunovrat příležitostí k jiné výjimce. Následoval totiž těsně po oslavě Vestálií, kdy mohly vdané ženy na jeden den vstoupit do chrámů Vestálek – panenských kněžek. Tam mohly přinášet oběti Vestě, bohyni krbu a domova, tedy jejich patronce, s níž se ale jinak vlastně nemohly setkat.
Mnoho indiánských kmenů slavilo nejdelší den v roce takzvaným slunečním tancem, zatímco Mayové a Aztékové používali tento den jako ukazatel, podle kterého stavěli mnoho svých centrálních staveb, aby se budovy dokonale přizpůsobily stínům obou slunovratů, letního a zimního.
Tento den se objevuje také v náboženských kalendářích. S nástupem křesťanství a s ním spojeným ohrožením pohanských tradic se letní slunovrat začal v mnoha částech Evropy slavit jako den svatého Jana Křtitele – Svatojánský večer v Dánsku, Svátek svatého Jana ve Francii, svátek svatého Jana Křtitele ve Španělsku, Den Ivana Kupaly v Rusku, Ivanje v Chorvatsku. V židovské tradici je zase známý jako Tekufat Tammuz, slunovrat měsíce Tammuz, a legenda praví, že právě v tento den nemá nikdo stín.
Sluneční stavby
Podobně jako kultury původních obyvatel Ameriky orientovaly své stavby podle letního slunovratu, existovala tato tradice v mnoha dalších místech.
Jednou z nejznámějších památek, která je spojena s letním slunovratem, je Stonehenge. Ten byl pečlivě navržen tak, aby odpovídal pohybu slunce. Obrovské i menší kameny tam byly přesně rozmístěny tak, aby rámovaly dvě konkrétní události v roce: východ slunce o letním slunovratu a západ slunce o zimním slunovratu.
„Stojíme-li uprostřed památky v den slunovratu, vychází slunce těsně vlevo od vzdáleného kamene Heel Stone na severovýchodě a první denní paprsky svítí do srdce Stonehenge. Při archeologických vykopávkách byla nalevo od Heel Stone nalezena velká kamenná díra, v níž se možná nacházel partnerský kámen, a oba kameny tak rámovaly východ slunce. Dlouhý stín Heel Stone, největšího kamene na lokalitě, také zasahuje až do středu kamenného kruhu,“ popisují fenomén antropologové z Britského muzea.
Podobně staré egyptské pyramidy mají s letním slunovratem také souvislost. Jsou sice známé především tím, že byly nejvyššími stavbami, které člověk postavil do roku 1311, ale méně se ví, že jsou srovnané vůči slunovratu podle světových stran. Z přední části Sfingy se západ slunce o slunovratu odehrává přímo mezi dvěma pyramidami. Vědci spekulují, že kněží pozorovali tehdejší slunovratový západ Slunce z plošiny umístěné u Sfingy.
Národní historický park Chaco v odlehlém kaňonu na severozápadě Nového Mexika ukrývá obrovské stavby zvané kiva. Postavili je předkové kultury Pueblanů mezi lety 850 a 1250 našeho letopočtu. Ve velké kivě v Casa Rinconada je při východu slunce v den letního slunovratu vidět velmi výrazný obdélník světla, který prosvítá oknem a usazuje se ve výklenku. Podle antropologů šlo při konstrukci o záměr.
S letním slunovratem jsou sladěné i kamenné kruhy na druhé straně planety, například kamenné kruhy z Ōyu a Isedotai v severním Japonsku. Nejsou to sice impozantní monolity jako ve Stonehenge, ale oba kruhy, vytvořené z tisíců hladkých říčních kamenů, se během letního a zimního slunovratu řadí podle slunce a oba se používaly k pohřebním rituálům.
