Bratr Guy J. Consolmagno je americký astronom a fyzik, který je v současné době ředitelem Vatikánské observatoře. V rozhovoru pro Českou televizi popsal, jak se slučuje život moderního vědce a jezuitského kněze. Ptal se Jaroslav Zoula z vědecké redakce ČT.
Studoval jste přírodní vědy, publikoval, bádal v terénu a také sloužil v mírových sborech. Teď jste v čele Vatikánské observatoře – co bylo důvodem, že jste tuto pozici přijal?
Jezuité skládají tři sliby: Slib chudoby, čistoty a poslušnosti. Přičemž poslušnost je nejtěžší. Vzít tuto pozici mi nařídil papež. Nebyl to můj nápad. Nežádal jsem o to. Ani se mě nikdo nezeptal: ,Chceš to dělat?‘ Bylo mi řečeno: ,Prověřili jsme hodně lidí, s dalšími jsme to konzultovali. Vy jste ten pravý člověk pro tuto práci.‘1 A součástí slibu poslušnosti je umět říct ano.
Potkal jste tři papeže, jak se lišil jejich přístup k vědě? A naopak: Měli něco společného?
Všichni tři papežové, které jsem poznal, mají jedno společné – všichni byli intelektuálové, ale nebylo tomu tak vždy. Říká se, že papež Jan věděl, že v jeho letním sídle jsou astronomové, ale neměl ponětí, co tam dělají. Ale v noci se u nich sem tam ukázal u dalekohledu s lahví vína a víte, seděl a chvíli si s nimi povídal.
Ale Jan Pavel II. a Benedikt byli profesoři, takže rozuměli intelektuálnímu životu. A František, kromě toho, že je jezuita, byl také chemik. Takže rozuměli vědě a vědcům a každý z nich svým způsobem velmi podporoval jejich práci.
Okolní svět na Vatikán občas nahlíží jako na místo, kde přece jenom nepanuje zcela vědecký přístup například k astronomii, biologii a dalším oborům. Jak se s tím vyrovnáváte?
To je přetrvávající mýtus o vědě a víře. Jedním z důvodů, proč má Vatikán observatoř, je možnost ukázat lidem, že můžete mít kolárek jako já a prsten z MIT, který ukazuje, že jsem studoval vědu. Tady jsem!
Pokud vaše předsudky o církvi nedokážou přijmout, že tyto věci jdou dohromady, pak možná potřebujete změnit své předsudky. Všechna slova světa nikdy nesplní stejnou funkci jako můj případ a moje funkce tady. Dělám vědu a mám u toho na sobě kolárek.
Dobře, jedna věc je mít vás tady, jak přednášíte o Vatikánské observatoři, věc druhá je celý přístup církve ke světu kolem. A občas mi to z mého pohledu a pohledu řady jiných lidí přijde, že ten přístup není tak pružný, jak by hodně lidí rádo.
Církev má ve světě vědy velmi důležitou roli, která někdy není doceněna. A tou je připomínat vědcům, že věda je důležitá, ale není to všechno. Že musíme dělat vědu s ohledem na to, jak ovlivňuje lidi. Ne tak, že potlačujeme poznání, ale tak, že učíme poznání. Ale také pokaždé, když děláte experiment, pokaždé, když vytvoříte nějakou teorii, která se týká i lidských bytostí, musíte si položit otázku: Ubližuje to lidem? Pomůže to lidem? Přiblíží nás to k tomu, abychom byli lidmi, kterými máme být?
Někdy je velmi lákavé myslet si, že honba za poznáním je všechno. Snaha o poznání a snaha o pravdu je všechno, ale znamená to něco většího, než jen umět udělat ten malý experiment, který chci zrovna udělat.
Jeden z nejlepších příkladů pozitivního spojení víry a vědy je přímo tady v České republice, a to v osobě Johanna Gregora Mendela, který pracoval v Brně.
Ano, naprosto! A vždy platilo, že kláštery a semináře byly studnicemi znalostí, to bez debat. A nejen to, jsou i další fascinující příklady. Ve třicátých letech 20. století, když se Vatikánská observatoř přestěhovala do Castel Gandolfo, se vatikánská knihovna rozhodla, že nastal čas přestěhovat své moderní vědecké knihy a uvolnit tak místo. Moderní pro ně bylo vše vytištěné tiskařským lisem. Takže nyní tam máme sbírku vědeckých knih ze 17. a 18. století až do poloviny 19. A značný počet vědeckých prací napsali duchovní, protože kdo jiný měl vzdělání a volný čas provozovat vědu? Představa, že došlo k rozkolu mezi vědou a věřícími lidmi, úplně ignoruje naši historii.
Ale nebylo by upřímnější toto srovnání udělat se současnými čísly? Přece jenom dnes nepotřebujete semináře nebo kněze, aby dělali výzkum. Máte představu, jaký je podíl věřících mezi současnými vědci?
Ano mám. Je to zajímavá věc. Myslím, že před padesáti lety ještě existovaly obrovské předsudky vůči věřícím vědcům. Myslím, že to začalo na konci 19. století a pokračovalo možná až do 70. a 80. let století dvacátého. Ale stala se mi fascinující věc, když jsem byl vědec po doktorátu a dělal jsem výzkum.
Bylo mi asi čtyřicet let, když jsem se stal jezuitou. A říkal jsem si, jak na to asi budou reagovat moji přátelé vědci. Reakce, které se mi dostalo, mě naprosto překvapila. Nejednou se stalo, že lidé ke mně přišli. ,Ty jdeš do kostela? Ano…? Já taky! Nikomu to neříkej, ale jsme tu dva!‘
Ve skutečnosti lidé, kteří prováděli průzkumy, zjistili, že mezi vědci se poměr lidí, kteří chodí do kostela, docela vyrovnává s poměrem věřících mezi širokou veřejností. Pokud chcete najít ateisty na univerzitách, tak jsou to lidé, kteří učí literaturu. A mezi povoláními jsou to novináři!
