Záhadný pacient EC2. Vědci popsali případ člověka, který sám bez léků porazil HIV

Dosud se podařilo zbavit člověka viru HIV jen dvakrát, vždy to bylo po transplantaci kostní dřeně, kdy poté množství viru kleslo pod odhalitelnou úroveň. U těchto osob se už virus nikdy nevrátil. Nyní se ale objevil ještě pozoruhodnější případ: u prvního člověka se podařilo odhalit, že HIV porazil sám bez vnější pomoci, jen vlastní imunitou.

Pokud se to potvrdí dalším podrobným výzkumem, půjde o první známý případ spontánního zbavení se HIV. O unikátní případ, který vědci označují jako „pacient EC2“, informoval vědecký žurnál Nature.

Přes intenzivní analýzu experti v těle pacienta neobjevili jedinou funkční kopii viru HIV. Analyzovali přitom víc než 1,5 miliardy buněk z jeho těla. Našli tam jen několik nefunkčních kopií. Nemohou sice vyloučit možnost, že se virus skrývá ještě někde jinde, ale množství analyzovaných buněk naznačuje, že ne – a to by znamenalo, že imunitní systém některých lidí může sám bez pomoci porazit jinak nezdolný virus. 

Tento případ je sice unikátní, ale autoři studie našli další podobný. U pacienta pojmenovaného jako EC1 našli v jedné miliardě analyzovaných buněk jen jedinou funkční kopii viru. Ta přitom byla uzavřená v buňce a neschopná proniknout ven. Vědci doufají, že by mohli z imunitních systémů těchto pacientů získat informace o tom, jak smrtící virus přirozeně porazit.

Člověk versus HIV

Oba tito pacienti patří k malé, a tedy vzácné skupině lidí, kteří bývají označováni jako „elitní kontroleři“. To znamená, že jsou i bez léků schopní udržovat velice nízkou až nedetekovatelnou hladinu viru HIV. Jejich organismus nemá žádné stopy po poškození virem a oni nemají žádné symptomy nákazy.

Takových lidí je nesmírně málo, zbylých asi 99,5 procenta z 35 milionů nakažených touto chorobou takové štěstí nemá. Odolnost určitých jedinců navíc netrvá jen několik měsíců nebo let, je tak dlouhodobá, až se dá považovat za celoživotní. Věda ví o jejich existenci už delší dobu a vždy ji zajímalo, v čem spočívá jejich evoluční výhoda.

Zatím byla však snaha vědců bez úspěchu. Badatelé totiž dosud vždy promeškali dobu boje a mohli pozorovat až „bojiště po válce“, kdy už imunita nad virem zvítězila. A jen ze stop výstřelů se jim průběh bitvy ani použité zbraně doposud nepodařilo rekonstruovat.

Je však známo, že přibližně čtvrtina z této skupiny šťastných má varianty v klíčových genech kontrolujících imunitní systém. Problém je, že většina „superodolných“ žádnou takovou genetickou zbrojí nedisponuje.

V novém výzkumu se vědci věnovali studiu takových super-kontrolerů. Zajímalo je, jestli by podstata jejich odolnosti nemohla spočívat v tom, že se nakazili nějakými značně oslabenými formami viru HIV. Prozkoumali tedy 64 odolných lidí a 41 osob, které užívají antiretrovirální léky. Ukázalo se, že super-kontroleři si udrželi neodhalitelné množství viru po dobu jednoho až 24 let. Poslední údaj se týkal pozoruhodného pacienta EC2.

Skryté slabiny viru

HIV patří mezi takzvané retroviry. To znamená, že si ukládá genetickou informaci ve formě RNA. Díky specializovanému enzymu umí tyto instrukce nakopírovat do DNA a vložit je tak do DNA cíle. Tento enzym je ale chybový, často tak vytváří nekompletní nebo poškozené kopie viru.

Vědci se proto domnívali, že existenci super-kontrolerů mohou vysvětlovat právě takovou chybně nakódovanou verzí viru. Jenže výsledek průzkumu ukázal, že se nic takového nestalo, naopak virus u nich byl velmi „kvalitní“.

Výzkumníci ale našli něco jiného: u elitních kontrolerů totiž virus nedokázal proniknout do genů nebo do jejich blízkosti. Místo toho zůstal uvězněný v části genomu zvané heterochromatin – podobně jako hmyz, který se pokusil dostat pod kůru stromu, ale uvízl v pryskyřici.

Jenže se stále neví, co je příčinou tohoto procesu. Zdá se, že nejde o náhodu a tito lidé neměli jen štěstí, ale že v celém procesu hraje nějakou zásadní roli jejich imunitní systém. Ten většinu HIV zničí a jeho zbytky uzamkne do heterochromatinu.

Najít vysvětlení tohoto mechanismu by mohlo přelomovým způsobem pomoci v boji proti viru, který už o život připravil asi 33 milionů lidí. Jenže k tomu by bylo zapotřebí vidět imunitní systém při tom, jak u nějakého super-kontrolera s virem bojuje, a to je při jejich výjimečnosti velmi nepravděpodobné. 

Vědci zatím postupují tak, že jednu za druhou vylučují hypotézy, které nefungují, a tímto způsobem pomalu postupují směrem k hledání řešení. Přiznávají ale, že je to běh na velmi dlouhou vzdálenost a může trvat celé roky, než bude nalezeno nějaké řešení.