Neurovědci využili počítačovou hru, aby popsali, že existují dva druhy strachu - každý z nich vzniká v jiné části lidského mozku.
V mozku máme dva druhy strachu, popsali vědci. Rovnováhu mezi nimi udržuje „houpačka"
Přestavte si, že se v noci sami vracíte domů – když si všimnete, že kousek před vámi se ukrývá neznámý člověk. Samozřejmě se vyděsíte a musíte se rozhodnout, co dělat dál – otočíte se a vrátíte se, nebo přejdete na opačnou stranu chodníku? Anebo budete pokračovat dál v chůzi?
A teď druhý scénář. Jdete přes křižovatku a najednou zaskřípou pneumatiky. Zničehonic se na vás vyřítí auto. Co teď?
V obou scénářích se jedná o nějaké ohrožení – na které člověk reaguje strachem. Ale obě hrozby se od sebe liší svou podstatou: zatímco v prvním případě je hrozba ještě vzdálená a člověk se na ni může připravit změnou strategie, v druhém případě je hrozba bezprostřední, takže se s ní vypořádáváme automaticky.
Není strach jako strach
Že tyto rozdíly existují, se ví samozřejmě už dlouho, není k tomu zapotřebí žádná velká věda. Ale mnohem složitější je popsat, co se v takových situacích děje v mozku. Nyní to poprvé vědci popsali. Neurovědec profesor Dean Mobbs dokázal v odborném časopise PNAS, že za zpracování strachu jsou zodpovědné dvě oblasti, dva okruhy strachu, jak jim vědci říkají.
Každý tento okruh podle nového výzkumu funguje trošku jinak, každý má vlastní zodpovědnost za jinou oblast reakcí na strach. Časově více vzdálené hrozby zpracovává okruh spojený s poznávacími funkcemi, který propojuje v mozku oblasti v jeho přední části.
Naopak okamžité hrozby má na starost okruh spojující oblasti v centru mozku, který musí spustit rychlé reakce, jako je útok nebo útěk.
Autoři práce také poprvé popsali vztah mezi oběma okruhy: přirovnávají ho k dětské houpačce. Proč? Když se aktivita v jedné oblasti zvyšuje, v druhé naopak klesá. O tom, kam se houpačka vychýlí, rozhoduje čas – tedy to, jestli mozek posoudí, zda je hrozba bezprostřední, anebo je čas se s ní vypořádat v delším časovém horizontu.
Tento způsob vztahu mezi oběma okruhy strachu je podle vědců nesmírně výhodný; umožňuje mozku, aby se vypořádal ideálním způsobem s různými druhy hrozeb, aniž by příliš mrhal energií, a především proto, aby nedocházelo k rozporům ve výkladech instrukcí, které mozek vydává.
„Je velmi výhodné vypnout v mozku některé oblasti, aby se zvýšila účinnost jiných. Když je hrozba příliš blízko, chcete vypnout prefrontální kortex,“ uvedli autoři práce. „Když se ocitnete v jedné místnosti s tygrem a budete se snažit přemýšlet, jestli chcete prchat doprava nebo vlevo, velmi pravděpodobnou vás tygr mezitím sežere.“
Jak na to přišli?
Profesor Mobbs a jeho tým zkoumali reakce lidí na různé druhy hrozeb pomocí přístrojů fMRI (funkční magnetická rezonance). Což ale vedlo ke vzniku zásadního problému: když je člověk zavřený v takovém přístroji, moc hrozbám při tom nečelí. A tak neurovědci přišli s nápadem: nechali testované osoby hrát speciální videohru.
V ní hráč čelí útokům virtuálních predátorů – někteří útočí rychle a nečekaně, jiní se blíží k postavě hráče pomalu, plíživě a obezřetně. V podstatě je tato hra velmi podobná slavnému Pac-Manovi. Hráči při hře sledovaly fMRI scanner, který dokázal analyzovat, jaké oblasti mozku jsou aktivní a při jakých podnětech se aktivují.
Výsledky podle vědců ukazují, že je na čase přehodnotit dosavadní hypotézu, že existuje nějaká jedna oblast, kde vzniká strach. Zdá se, že máme v mozku více center strachu – a to proto, že existuje více druhů strachu.
Tento výzkum by mohl mít závažné důsledky: jeho výsledky by mohly pomoci najít účinnější léky proti různým úzkostem a panickým záchvatům, které se stávají v moderní společnosti stále častějším problémem.