Státní dluh strana 3 z 3

Na Vysoké škole ekonomické mě učili, že dobře sestavený státní rozpočet by neměl hospodařit se schodkem. Jednotlivé schodky rozpočtů se totiž kumulují ve státním dluhu, z kterého je nutné platit úroky. To vede do situace, kdy budoucí rozpočty musí vynakládat prostředky na obsluhu státního dluhu, kvůli čemuž zbývá méně peněz na financování veřejného sektoru. S podobnou logikou se snaží hospodařit odpovědné domácnosti, oproti tomu český stát hospodaří s přebytky jen výjimečně. Jenže doba se mění, v současnosti se právě může „život na dluh i vyplatit“.

Při pohledu na události z minulého týdne si mnozí pozorovatelé uvědomili, že dělicí linie mezi fiskálně disciplinovaným severem a nezodpovědným jihem stále existuje. Prognóza Evropské komise ukázala, že v rovině ekonomického růstu představuje Itálie nejslabší článek a zároveň i riziko pro udržení stability v eurozóně. Mediálním prostorem rovněž rezonovala verbální přestřelka mezi italským ministrem financí a jeho německým protějškem o podobě vznikající bankovní unie. V širším kontextu však lze prohlásit, že se situace na Apeninském poloostrově za poslední rok výrazně uklidnila.