Svačina během mše, zákaz vstupu pro manželku, ceremonie za halíř nebo ikonické živé vysílání. Korunovační obřad pro panovníky Anglie, Skotska, Velké Británie a Spojeného království je starý více než tisíc let. Dříve šlo o nezbytnou etapu na cestě stát se králem či královnou. Nyní panovník podle zákona nastupuje ihned po smrti svého předchůdce. Obřad ale zůstává důležitou událostí. Král Karel III. bude čtyřicátým vládnoucím panovníkem korunovaným ve Westminsterském opatství. To je místem pro tento rituál od roku 1066.
První doloženou korunovací ve Westminsteru byla ta Viléma Dobyvatele 25. prosince 1066. Od té doby je opatství britským korunovačním kostelem. Předtím nebylo místo konání obřadu pevně dané. Konal se zkrátka kdekoliv, kde to bylo vhodné – v Bathu, Oxfordu nebo Canterbury.
Eduard Vyznavač své nové opatství ve Westminsteru původně neplánoval jako místo pro tuto ceremonii. Jeho bezprostřední nástupce Harold Godwinson zde byl pravděpodobně korunován po Vyznavačově smrti. Nedochovaly se ale žádné dobové důkazy, které by obřad potvrzovaly, podotýká oficiální portál Westminsterského opatství. Vilém si místo pro svou korunovaci pravděpodobně vybral, aby posílil svůj nárok na to, že je legitimním Eduardovým nástupcem.
Role opatství jako korunovačního místa ovlivnila přestavbu kostela Jindřichem III. z roku 1245. Byl zde totiž naplánován velký prostor nazývaný divadlo. Prvním králem, který byl korunován v opatství v současné podobě, byl v roce 1274 Eduard I.
Korunovace vyplynuly z evropské tradice rostoucího zapojení církve do dění ve státě a také z potřeby nastolit stabilitu v často nestálých společnostech, v nichž si na trůn činilo nárok několik osob, vysvětluje portál britského parlamentu. Korunovační mši sestavil už arcibiskup z Canterbury svatý Dunstan pro velkolepou ceremonii prvního krále celé Anglie Edgara, která se konala v opatství Bath v roce 973.
V 18. a 19. století nicméně někdy veřejná podívaná zastínila náboženský význam. Při korunovaci Jiřího III. začali prý někteří během kázání jíst jídlo. Korunovace Jiřího IV. byla velkou divadelní událostí. Navíc odmítl, aby jeho odloučená manželka Karolína vstoupila do opatství. Vilém IV. se musel nechat přesvědčit, aby ceremonii vůbec uspořádal. Nakonec za ni utratil tak málo peněz, že se jí začalo říkat „korunovace za halíř“. Skutečný náboženský význam obřadu se začal znovu uznávat až s korunovací královny Viktorie v roce 1838.
Dva panovníci se korunovace nedočkali. Eduard V., zvaný chlapecký král, byl zavražděn pravděpodobně v londýnském Toweru dříve, než mohl být korunován. Eduard VIII. abdikoval jedenáct měsíců po nástupnictví po svém otci, což bylo ale před datem stanoveným pro jeho korunovaci.
Boží milost a ústava
Spojené království je dnes jedinou evropskou monarchií, která si korunovaci zachovala. Přestože jádrem britských korunovací je anglikánská bohoslužba vedená arcibiskupem z Canterbury, obřad v sobě spojuje nejen náboženství, ale i aspekty nekodifikované ústavy Spojeného království a určitou míru divadla.
Současná podoba pochází z roku 1902, kdy byl korunován král Eduard VII. Skládá se ze státního průvodu z Buckinghamského paláce do opatství, dalšího průvodu uvnitř opatství, korunovační bohoslužby a nakonec dalšího průvodu z opatství zpět do paláce. Samotná korunovační bohoslužba má pak šest částí – uznání, přísaha, pomazání, investitura, jejíž součástí je korunovace, intronizace a hold.
Ústředním bodem obřadu je pomazání panovníka posvátným olejem. To signalizuje udělení Boží milosti. Korunovační přísaha, v níž panovník slibuje, že bude vládnout národům Spojeného království a Commonwealthu „v souladu s jejich příslušnými zákony a zvyklostmi“, je jediným aspektem obřadu, který je vyžadován zákonem. Znění této přísahy se neustále aktualizovalo, aby odráželo změny územního složení Spojeného království a širšího Společenství národů.
Příprava a plánování
Jelikož se jedná o státní událost, hradí ji vláda Spojeného království. Na organizaci se podílejí ministři, královská rodina, anglikánská církev a Commonwealth. Přípravy provádí úřadující hrabě maršál, jehož funkci od roku 1386 zastává aktuální vévoda z Norfolku, a Korunovační výbor jménem Koruny.
Westminsterský děkan však dává panovníkovi pokyny ve všech záležitostech souvisejících s obřadem a pomáhá arcibiskupovi z Canterbury, který panovníka korunuje.
Od konce 14. století se každý korunovační obřad v podstatě řídí stejným řádem bohoslužby, který je stanoven ve středověkém iluminovaném latinském rukopisu opatství Liber Regalis. Zatímco korunovace Alžběty I. byla směsí latiny a angličtiny, korunovace Jakuba I. v roce 1603 byla výhradně anglickou liturgií.
Samotný akt korunovace se odehrává v křesle, které stojí naproti hlavnímu oltáři na mozaikové dlažbě. Křeslo nechal vyrobit Eduard I.
Korunovace sledovatelná i z obýváků
Poslední korunovace byla ta královny Alžběty II. Konala se 2. června 1953. BBC tehdy zprostředkovalo historicky přelomové vysílání. Šlo o první bohoslužbu, která byla přenášena televizí.
Jen ve Spojeném království sledovalo ceremoniál na obrazovkách sedmadvacet milionů lidí a jedenáct milionů ho poslouchalo v rozhlase. Další miliony diváků sledovaly korunovaci napříč světem.
Na trase korunovace bylo tehdy přes dva tisíce novinářů a pět set fotografů z dvaadevadesáti zemí.
Královna a vévoda z Edinburghu se z Buckinghamského paláce do Westminsterského opatství vydali ve zlatém kočáře. Táhlo ho osm šedých valachů. Královniny šaty, které navrhl britský módní návrhář Norman Hartnell, byly vyrobeny z bílého saténu a byly vyšívané zlatou a stříbrnou nití se znaky Spojeného království a Commonwealthu.
Alžběta II. měla na cestu také nasazený státní diadém Jiřího IV., který je známý i z jejích portrétů na poštovních známkách. Průvod panovnice tvořilo 250 lidí, a to včetně církevních představitelů, premiérů zemí Commonwealthu, členů královské domácnosti či civilních a vojenských představitelů.
Posvátné pomazání
Královnina korunovační mše začala v 11:15 místního času a trvala téměř tři hodiny.
Při vstupu panovníka západními dveřmi zpívaly sbory. Panovnice usedla na stavovské křeslo před královskou galerií na jižní straně oltáře. Posléze stanula vedle korunovačního křesla. Následovala přísaha, u oltáře se panovnice dotkla Bible se slovy: „To, co jsem zde předtím slíbila, splním a dodržím. K tomu mi dopomáhej Bůh“. Poté byla přísaha podepsána. Bibli předal zástupce skotské církve, což bylo poprvé, kdy tuto povinnost při korunovaci vykonával někdo z této církve. A byla zahájena bohoslužba.
Panovnice usedla do korunovačního křesla a byla pomazána olejem. Baldachýn nad královnou tuto část obřadu zakrýval, protože jde o nejposvátnější část bohoslužby.
Poté si Alžběta II. oblékla roucho zvané colobium sindonis, volný plátěný oděv, a poté roucho ze zlatého sukna zvané dalmatika či supertunika. Lord komoří předal zlaté ostruhy, symbol rytířství, následně arcibiskup z Canterbury předal meč s drahokamy a poté armily, zlaté náramky symbolizující upřímnost a moudrost. Nakonec si královna oblékla zlatý korunovační plášť.
Přijala jablko – zlatá koule vyrobená v roce 1661 je obklopena křížem přepásaným páskem z diamantů, smaragdů, rubínů, safírů a perel s velkým ametystem na vrcholu. Byl jí také nasazen korunovační prsten a předáno žezlo s křížem a žezlo s holubicí.
Prsten známý také jako „Snubní prsten Anglie“ byl vyroben při korunovaci krále Viléma IV. v roce 1831 a od té doby se nosil při každé korunovaci, s výjimkou královny Viktorie, jejíž prsty byly tak malé, že prsten nebylo možné dostatečně zmenšit, a tak byla vytvořena alternativa.
Arcibiskup z Canterbury přinesl z oltáře korunu svatého Eduarda, vytvořenou jako kopie v roce 1661 z ryzího zlata, a položil ji panovnici na hlavu.
Královna byla korunována v křesle svatého Eduarda, které bylo vyrobeno v roce 1300 pro Eduarda I. a od té doby se používá při každé korunovaci. Je trvale uloženo ve Westminsterském opatství. Následně se panovnice přesunula na trůn. Královská knížata a vyšší panovníci jednotlivých stupňů vystoupili po schodech k trůnu, aby jí vzdali hold. Zazněla hymna a proběhl zbytek bohoslužby, zakončený požehnáním a zpěvem Te Deum Laudamus.
Panovnice se následně odebrala do kaple svatého Eduarda Vyznavače za hlavním oltářem, oblékla si císařskou státní korunu a roucho z purpurového sametu a s jablkem a žezlem se průvod za zpěvu státní hymny přesunul zpět do přístavku. Ten byl zřízen na západním konci Westminsterského opatství. Poskytoval potřebný prostor a soukromí pro organizaci průvodu.
Perly Alžběty I. a dvouhodinový průvod
Zpáteční cesta byla navržena tak, aby průvod vidělo co nejvíce lidí v Londýně. Trasa dlouhá přes sedm kilometrů trvala šestnácti tisícům účastníků dvě hodiny.
Průvodu se zúčastnilo bezmála třicet tisíc mužů – 3,6 tisíce z námořnictva, přes šestnáct tisíc z pozemních sil armády, sedm tisíc příslušníků RAF a dva tisíce mužů z Commonwealthu. Tisíce byly z rezervních a administrativních složek armády. Na místě bylo také mnoho policistů.
Mnoho zájemců z řad veřejnosti se utábořilo v okolí The Mall u Buckinghamského paláce, aby mohli průvod spatřit. Další tisíce slavily po celé zemi a v zemích Commonwealthu.
Koruna britského impéria, kterou měla královna na sobě při svém návratu do Buckinghamského paláce, obsahovala čtyři perly, o nichž se tradovalo, že jsou to náušnice královny Alžběty I.
Královna se poté ještě s rodinou objevila na balkoně Buckinghamského paláce, aby pozdravila jásající davy.
Britská média už dříve uvedla, že korunovace Karla III. se ponese ve skromnějším duchu než ceremonie Alžběty II. Vedení obřadu ve Westminsterském opatství dostal na starost arcibiskup z Canterbury Justin Welby. Během něj budou pomazáni svěceným olejem král i jeho manželka Camilla.
Karel III. se stal panovníkem v okamžiku úmrtí své matky, královny Alžběty II. Ta zemřela 8. září ve věku 96 let po sedmdesáti letech na trůnu.
