„Bylo sedm hodin, ale světlo bylo stále mdlé a slabé. A už se začínaly otřásat okolní budovy. My jsme sic byli venku, ale na poměrně stísněném prostoru, takže jsme se musili obávat, že se na nás zřítí. Teprve tehdy jsme se rozhodli opustit město,“ popisuje římský spisovatel a právník Plinius mladší události dne, kdy roku 79 Pompeje a další významná města neapolského zálivu postihlo ničivé zemětřesení a následně výbuch sopky Vesuv.
Popel a láva pohřbily kvetoucí krajinu i města plná lidí. Před 1940 lety vybuchl Vesuv
Oblast Neapolského zálivu a úpatí Vesuvu v jihoitalské provincii Italia, dnes známé jako Kampánie, byla kolem roku 70 našeho letopočtu sídelním místem pro tisíce lidí. Nacházela se tam města jako Pompeje, Boscoreale, Oplontis, Herculaneum nebo Stabie. Blízkost strmé, 1281 metrů vysoké kuželovité sopky, kterou tehdy považovali za vyhaslou, pro ně byla životodárná. Právě díky ní byla místní pole tak úrodná.
Už v únoru roku 62 našeho letopočtu zemětřesení vážně poničilo budovy dvou antických měst: Pompejí a Herculanea. Škody tehdy postihly až 60 procent města. Země se chvěla doznívajícími otřesy ještě několik dní. Část škod se podařilo rychle opravit, město bylo po katastrofě snad dokonce ještě zdobnější a bohatší než dřív.
Skutečná tragédie přišla o sedmnáct let později. Římský spisovatel a právník Plinius mladší, který následně tragédii zaznamenal ve svých dopisech, se spolu se svým strýcem Pliniem starším nacházel v Misenu, v přístavu na poloostrově na severním okraji Neapolského zálivu. „Strýc osobně velel loďstvu. Dne 24. srpna asi hodinu po poledni mu sdělí má matka, že se objevil neobyčejně velký a zvláštní mrak,“ popisuje Plinius mladší v psaní zaslaném římskému historikovi a konzulovi Corneliu Tacitovi.
V srpnu nebo v říjnu?
Příběh tu má drobný zádrhel. Podle odborníků vůbec není jisté, že šlo skutečně o srpen. Název měsíce se totiž nevyskytuje ve všech přepisech a je možné, že byl do textu dodán až při jeho opisu. Archeologové nicméně v roce 2018 objevili v Pompejích na zdi uhlový nápis „Skvěle jsem se najedl“ s datem 17. října 79.
Tým archeologů má za to, že Vesuv město pohřbil s největší pravděpodobností týden po vzniku tohoto nápisu. Datum spolu s žertovným nápisem mohl napsat na zeď tehdy opravované místnosti nějaký žoviální dělník. O správnosti data se pochybovalo už v 19. století kvůli nálezům granátových jablek, topenišť a větví s bobulemi, které rostou až na podzim.
Už několik dní předtím bylo cítit otřesy půdy, které však nikoho zvlášť neznepokojovaly, protože jsou v Kampánii běžné; ale oné noci tak zesílily, že už nešlo mluvit jen o nějakém chvění, ale všechno jako by se bortilo.
Ale zpět k tomu, co viděli Plinius mladší se svou matkou a strýcem – římským válečníkem a filozofem, autorem nejvýznamnější přírodovědné encyklopedie starého Říma. „Při pohledu z dálky nebylo dobře možné rozeznat, z které hory stoupá mrak, jehož vzhled a tvar by ze všech stromů nejspíše odpovídal pinii. Mrak se zvedal do výše jako velmi štíhlý kmen a nahoře jako by se rozvětvoval. (…) Byl hned bílý, hned zase špinavý a plný skvrn, podle příměsi země nebo popele, jež vynesl s sebou,“ popisuje v dopise.
Rozsah výbuchu sopky Vesuv v roce 79
Pliniův strýc se tehdy rozhodl, že jev je třeba prozkoumat. Když si nechal chystat loď, dostal psaní od ženy, jejíž dům se nacházel na úpatí hory a prosila ho o pomoc a záchranu. Plinius starší se místo na vědeckou výpravu vydal na záchrannou misi, kdy měl v úmyslu evakuovat obyvatele hustě osídleného pobřeží.
První známkou blížící se katastrofy mohlo být nečekané vyschnutí studní v Pompejích. Později přišly slabší otřesy půdy a na Vesuvu se začaly objevovat malé trhliny a sloupy kouře. Nakonec sopka začala náhle chrlit mračna sopečného popela, pemzy a zplodin. Kameny padající na střechy obyvatele vyděsily, po pár hodinách se ale situace uklidnila.
Skutečná erupce nastala o pár hodin později. Město zasáhla pyroklastická vlna – smrtící mrak popela, horkého vzduchu, kamenů a roztavené horniny. Vlna dosahovala výšky až 33 kilometrů a město se ocitlo v naprosté tmě. Jícen sopky se erupcí zhroutil a po svahu začala vytékat žhavá hmota.
„Už padal na lodi popel, tím žhavější a hustší, čím více se přibližovali, už padaly i kusy pemzy a zčernalé, ohořelé a žárem rozpukané kameny, a už se najednou octli na mělčině a skály zřícené z hory bránily v přístupu na břeh.“ Plinius starší nakonec přistál s lodí v přístavu ve Stabiích, kde chtěl zachránit svého přítele. Díky jejich poloze tu zatím bezprostřední nebezpečí nehrozilo. Kvůli rozbouřenému moři a nepříznivému větru ale nebylo možné ihned odplout.
Definitivní zkáza přišla těsně nad ránem
Noc přečkali uvnitř domu. Dne 25. srpna nebo října se probudili do světa zapadlého popelem. Dvorek přes noc zapadal tak, že se skoro nedalo vyjít, budovy hrozily zřícením, z hory tou dobou šlehaly zdánlivě plameny – reálně se na město začínaly řítit žhavé pyroklastické proudy. Proto se rozhodli domy opustit. Aby je nezranily padající kusy kamenů, přivázali si na hlavy polštáře.
Jinde už byl den, ale tam byla noc, černější a temnější než kterákoli jiná, i když ji mírnily četné pochodně a různé lampy. Strýc se rozhodl sejít na břeh a přesvědčit se na místě, zda by bylo možné vyplout. Ale moře zůstávalo stále stejně bouřlivé a nepřístupné.
Plinius mladší po strýcově odjezdu na záchrannou misi věnoval den studiu a krátkému, podle svých slov neklidnému spánku. Ráno kolem sedmé už byly otřesy půdy tak silné, že se z obav, aby se na ně nezřítily budovy, spolu se svou matkou rozhodli opustit město.
„Za námi se žene zděšený dav. Myslí si, jak tomu bývá při panice, že je rozumnější vzdát se vlastního úsudku a řídit se jen radami druhých. Jak odcházíme, ohromný proud lidí nás tlačí a postrkuje kupředu. Zastavíme se, až když máme město za zády,“ popisuje.
Kromě silných otřesů půdy ohrožovalo obyvatele měst kolem zálivu také moře. Plinius v dopise svému příteli popsal, že viděli, „jak se moře samo do sebe vtahuje a je zemětřesením jakoby zaháněno od pevniny. Rozhodně se rozšířil břeh a mnoho mořských živočichů uvízlo na suchu v písku. Z druhé strany se v klikatých a blýskavých ohnivých křivkách roztrhl příšerný černý mrak, který se pak rozšklebil do jakýchsi plamenných stuh. Ty se podobaly bleskům, ale byly větší.“
- Výbuch Vesuvu v roce 79 n. l. byl první pozorovanou a popsanou erupcí sopky tohoto typu. Vyskytují se velmi zřídka, další pozorovanou takovou erupcí byl výbuch sopky Saint Helen v roce 1980 nebo na Santorini kolem roku 1500 př. n. l. Typický je vysoký sloup kouře, velké množství vyvrhovaného materiálu, jako je popel a pemza, občas se vyskytují i pyroklastické proudy – žhavé sopečné plyny, magma a sopečný popel, které se po svazích pohybují velkou rychlostí dosahující až 700 kilometrů za hodinu. Časté je také typické následné zhroucení sopky do sebe a vytvoření kráteru.
První vlna pyroklastického proudu, který Plinius pozoroval jako ohnivé záblesky na hoře, zasáhla nejprve Herculaneum, na rozdíl od Pompejí ho nepokryl sopečný prach, ale zaplavil ho proud rozžhaveného bahna a sutin. Tato vrstva ho pokryla do výšky od 10 do 26 metrů. Město v noci navíc zasáhly horké toxické plyny. Obyvatelé tak nestačili utéct a téměř všichni zahynuli. Zničeno bylo také o něco vzdálenější Oplontis, poté dorazila vlna plynů a magmatu i do Pompejí. Městem prošla zhruba během půl minuty.
Budovy přikryla zhruba dva a půl metru vysoká vrstva, tlaková vlna ohýbala stromy a lidé umírali na zadušení nebo na zničení měkkých tkání žárem. Další vlny přešly přes Pompeje, přikryly je dalšími vrstvami až šesti metrů sopečného materiálu a zničily ještě město Stabie.
Kráter Vesuvu
Tři dny ve tmě a popelu
Plinius spolu se svou matkou byl mezitím na útěku z od Vesuvu zhruba 30 kilometrů vzdáleného Misena. Mrak prachu a popela se brzy začal snášet k zemi, podle popisu zcela zakryl výhled na blízký ostrov Capri i přímořskou část Misena, odkud prchali.
„A už poletoval popel, zatím jen řídce. Ohlédnu se: Za námi hrozivý hustý dým, který se rozléval po zemi jako řeka a doháněl nás. Musíme uhnout, pravím, dokud ještě vidíme, aby nás na cestě v té tmě neušlapali ostatní, kdo jsou za námi. Sotva jsme se rozhodli, nastala noc, ale ne taková, jako když nesvítí měsíc a je zataženo, nýbrž asi jako když se v uzavřeném prostoru zhasne světlo,“ popisuje v dopise.
Pliniovi a jeho matce se podařilo katastrofě uprchnout. „Konečně se tma rozptýlila a přešla v jakýsi dým a mlhu. Brzy se objevilo skutečné denní světlo, dokonce i slunce zazářilo, ale jenom tak mdle, jak tomu bývá při zatmění. Našim dosud vyděšeným očím se všechno jevilo jako změněné a jakoby zasněžené vysokou vrstvou popela.“ Vrátili se poté do Misena, kde čekali na zprávy o Pliniovi starším. Když se o dva dny později rozjasnilo, byl Gaius Plinius starší nalezen mrtev. Pravděpodobnou příčinou úmrtí bylo udušení.
Vesuv bouřil ještě 26. srpna či října, než se opět uklidnil. Celkový počet obětí se odhaduje na zhruba 16 tisíc lidí, spolu s městy byly zavaleny i menší vily na pobřeží neapolského zálivu. Jen Pompeje a Herculaneum měly tehdy podle některých zdrojů zhruba 20 tisíc obyvatel. Kolik lidí při erupci Vesuvu zemřelo, ale není přesně známo. Archeologové zatím našli ostatky asi 1500 z nich.
GALERIE
Letecký pohled na starobylé město Pompeje zachované ve vulkanickém popelu před téměř 2 000 lety.
Postižená města se poté už nikdo nesnažil přivést k životu a po staletí upadla v zapomnění. Pompeje byly poprvé objeveny v roce 1599, ale na archeologický výzkum čekalo další zasypané město Herculaneum až do roku 1738 a Pompeje ještě o deset let déle. Vědci byli nadšeni, sopečný materiál totiž vše dokonale zakonzervoval. Nejemotivnějším symbolem celé zkázy se staly sádrové odlitky těl obyvatel v momentech, kdy je zastihla smrt.
Pompeje z velké části na objevení teprve čekají
Překvapení a nové archeologické objevy vydávají Pompeje a okolní města dodnes. Právem tak jsou od roku 1997 na seznamu kulturního dědictví UNESCO, spolu s dalšími podobnými památkami v okolí jako Vesuvský národní park.
Například v domě, kde se našel nápis pravděpodobně datující výbuch Vesuvu na říjen, badatelé objevili i místnost domácího oltáře, takzvaného lalária. Místu se pro bohatě malovaný výjev přezdívá „kouzelná zahrada“. Celý dům procházel v době sopečné erupce rekonstrukcí. Na zdech atria a chodby se dochovala celá řada nápisů a kreseb, někdy obscénních, vyhotovených vápnem, sádrou nebo uhlem. Právě mezi nimi figuruje i žertovný nápis se zlomovým datem.
V ložnici stejného domu se o pár měsíců později našly ostatky dalších pěti lidí, pravděpodobně dvou žen a tří dětí. Skupina zemřela, když se snažila ukrýt před přívalem vulkanických kamenů. V únoru 2018 překvapil archeology nález kostry dítěte. Šlo o první dětské ostatky nalezené v Pompejích zhruba po padesáti letech, a překvapivě byly objeveny v centrálních lázních – místě, o kterém se do té doby tradovalo, že je kompletně probádané.
Objevy postupně vydává také severní část Pompejí blíže Vesuvu, která nese název Regio V. Archeologové tu našli kostru koně, který podle nich patřil vysoce postavenému římskému vojákovi nebo generálovi. Soudí tak na základě postrojů a „moderního“ sedla ze dřeva a bronzu. Ve stejné oblasti odhalili kostru muže uvězněného pod kamenným kvádrem. Dotyčný, zhruba třicetiletý muž, trpěl bolestivým zánětem v noze a patrně kulhal, na útěku se udusil zplodinami a balvan jej zavalil až po smrti.
Ruiny Pompejí. V pozadí se tyčí po výbuchu zborcený kužel Vesuvu
Letos našli badatelé také fresku bájného Narcise, který zamilovaně pozoruje svůj odraz na vodní hladině, a smyslnou fresku Lédy, kterou podle antického mýtu oplodnil Zeus proměněný v labuť. Mezi nejnovější objevy pak patří truhla s více než stovkou drobných předmětů, které archeologové považují za amulety. Jsou mezi nimi například sošky, krystaly, přívěsky, kostěné knoflíky, ale třeba i miniatury penisů, používané při magických rituálech.
Vesuv sice spí, erupce ale stále hrozí
V okolí známého italského vulkánu žijí v současné době tři miliony lidí, jde tak o nejhustěji obydlenou vulkanickou oblast na světě. Podle odborníků výbuch sopky bezprostředně nehrozí. I tak začaly po téměř 2000 letech od nejznámější sopečné erupce v historii lidstva úřady okolních měst připravovat plán pro evakuaci pro případ, že sopka Vesuv znovu vybuchne. Obyvatele města a jeho okolí budou záchranáři převážet loděmi na zhruba 500 kilometrů vzdálený ostrov Sardinie.
Nový plán se začal projednávat v reakci na stále častější seismickou aktivitu. Odborníci z vesuvské observatoře sídlící v Neapoli zaznamenali v oblasti zvýšenou seismickou aktivitu, ta je podle nich ale normálním jevem.
Nedávné výzkumy prokázaly, že se „středně silné“ erupce sopek, jako je Vesuv, objevují jednou za čtyři až pět století. Poslední středně silná erupce Vesuvu se stala v roce 1631 – byla nejsilnější od roku 79 a zemřelo při ní několik tisíc lidí. Silnější erupce, které začaly v roce 1631, prozatím ustaly v roce 1944. Právě tento výbuch zničil i sedačkovou lanovku, která původně na Vesuv vedla.
Schéma erupcí Vesuvu v historii