Island slaví sto let nezávislosti. Pět momentů, díky kterým je ostrov výjimečný

Island vyhlásil svou nezávislost 1. prosince 1918. Nicméně země i jako samostatný stát setrvala v unii s Dánskem, a to dokonce pod formální vládou dánského krále. Ostrov jako monarchie měl s Dánskem společného panovníka Kristiána X., zahraniční politiku a obranu a Nejvyšší soud.

Podle nordisty Davida Šimečka vyhlášení nezávislosti nejvíce komplikovala setrvačnost mocenských struktur a neochota každého státu podporovat separatistické tendence.

Samostatný Island ale neoslavoval. Zasáhla ho po padesáti osmi letech erupce sopky Katly, k tomu se přidala epidemie španělské chřipky. Ulice nezaplavily radující se davy, jako tomu bylo v Československu. Navíc zima toho roku byla nejtřeskutější, jakou tehdejší generace zažila. Zamrzly všechny fjordy včetně přístavu v Reykjavíku, dobytek hynul mrazem a Islanďané si neměli čím zatopit. Cena topiva vzrostla o sto procent.

Smlouva o unii s Dánskem platila až do roku 1940, kdy kterákoli ze stran mohla navrhnout její revizi. Tehdy ovšem Dánsko začala okupovat německá armáda, a tak odpovědnost za zahraniční a obrannou politiku převzal islandský parlament – Althing.

Až do úplné nezávislosti byl vždy do čela Islandu zvolen jeho velvyslanec v Dánsku Sveinn Björnsson. Ovšem 17. června 1944 předseda Althingu na Sněmovní pláni vyhlásil ústavu republiky a v tajné volbě si asi 25 tisíc lidí zvolilo za svého vůbec prvního prezidenta právě Sveinna Björnssona.

Dosavadní islandský panovník Kristián X. se nijak změně nebránil a Islanďanům pogratuloval v telegramu a popřál jim hodně štěstí, nicméně litoval rozchodu za takovýchto okolností.

Začátky moderního islandského státu nebyly jednoduché stejně jako celá jeho histrorie, která se odehrává de facto od erupce jedné sopky k další. Islanďané se za dobu své existence několikrát znovu postavili na nohy. Dnes je Island na třetím místě podle indexu životní úrovně. V roce 2010 byl označen za nejekologičtější zemi světa, přestože je příkladem jednoho z nejkatastrofálnějších odlesnění na planetě. Dějiny Islanďanů jsou plné kontrastů stejně jako jejich ostrov. Zde je pět vybraných momentů charakterizujících islandskou historii.

Jeden ze zásadních momentů Islandu, který se dostal do učebnic, a to dokonce učebnic politologie, se udál na samém počátku osídlení ostrova. První obyvatelé na Island utekli před politickými nepokoji a tlakem z Norska v 9. a 10. století. Útisk byl tím posledním, co by noví osadníci vyhledávali. Přesto potřebovali řád, a tak hledali cestu, jak ho docílit.

Nakonec vytvořili první demokratický parlamentní systém na světě. Inspirovali se v „nenáviděném“ Norsku a jeho systému lokálních sněmů. V těch se scházeli svobodní sedláci, kteří měli zákonodárnou i soudní moc. Podobné sněmy Norové zakládali i v cizích zemích, které obsadili.

Čerství Islanďané se rozhodli, že vytvoří ústřední shromáždění, které zavede jednotné zákony pro všechny. Další a další noví obyvatelé pocházeli z různých krajů a žili podle rozdílných zákonů, proto bylo nezbytné pravidla sjednotit.

Dalším důvodem pro vznik svrchované vlády mohla být nechuť obracet se v případě vnitřních nesrovnalostí na norského krále, jinými slovy emigranti se snažili vymanit z norského područí. I když se Islanďané inspirovali pro vznik sněmu a zákonů v Norsku, kladli důraz na vyvažování moci. Kromě hlavního Althingu vznikly i lokální sněmy, v jejichž čele stáli godi (původně pohanský bůh).

Althing se scházel každoročně v době jarního slunovratu a zasedání trvalo dva týdny. Zákonopravce musel vždy celý zákoník odříkat zpaměti a spolu s 48 godary držel v rukou veškerou legislativu. Časem se ze zasedání stala společenská událost.

Sedmdesát let po svém vzniku schválil Althing jedno z nejvýznamnějších rozhodnutí, které ovlivnilo celý Island. V roce 1000 rozhodl o konverzi ke křesťanství. Ačkoliv k tomu došlo hlavně na nátlak norského krále Olafa Tryggvasona, Islandu nové náboženství přineslo určitou jednotu v momentě, kdy začaly vznikat spory mezi představiteli země. 

Moderní Island se stal vzorem ekologického zacházení s obnovitelnými zdroji a symbolem lásky k přírodě. Láká cestovatele a turisty z celého světa jedinečnou krajinou. Ovšem ani země ohně a ledu se nechovala k přírodě vždy nejlépe. Pustá a prázdná planina, tak dnes vypadá většina ostrova. Island je příkladem jednoho z nejhorších odlesnění na světě. Vymýcením stromů z povrchu ostrova by se mohl zařadit po bok kácení Amazonských a jiných pralesů.

Ještě zhruba před tisíci lety přibližně polovinu ostrova pokrývaly lesy. Rostly tu hlavně březové křivolesy s příměsí vrb a jeřábů. Ovšem s příchodem dalších a dalších obyvatel, kteří se tu usídlovali, se skoro všechno dřevo vytěžilo a spotřebovalo na stavby či topení.  Většina lesů byla dokonce vypálena pro získání zemědělské půdy a pastvin.

Kvůli lidskému zásahu tu nezůstal jediný celistvý les. Odhadem je v posledních dvou stoletích lesnatost ostrova kolem dvou procent. Islanďané jsou si nedostatku stromů a s ním spojené zhoršující se půdní eroze vědomi. Už v roce 1899 k potřebě znovuzalesnění zasedal parlament. Ihned se začaly hledat vhodné plochy a s návratem stromů se začalo na východě Islandu.

Na přelomu 19. a 20. století pak vznikla Společnost pro ochranu půdy, která funguje dodnes. Kromě péče o vegetaci má na starosti zpevňování pohyblivých písků například lupinou nebo ječmenicí.

A kvůli znovuzalesnění ostrova vznikla v roce 1907 jedna nová státní instituce – Islandská lesní správa. Import sazenic dřevin ale měl i svá úskalí, docent Václav Kupčák na webu popisuje, jak dovážené rostliny byly kvůli obavám ze zavlečení škůdců a chorob striktně dezinfikovány.

V současnosti největší lesní plocha Hallormsstaðaskógur má 7,4 čtverečního kilometru a je součástí chráněného území v regionu Austurland, který se nachází ve východní části ostrova.

Ke zlepšení situace nepřispívá ani chov ovcí, kterých je na Islandu přibližně dvaapůlkrát více než lidí a jsou doslova všude. Často jsou vidět bílé chomáčky i na úpatí hor strmých tak, že si jde jen stěží představit, jak ovce nahoru vyšplhaly a jak polezou dolů. Eroze způsobená jejich pasením je opravdu značná.

Dějiny Islandu lemují sopečné erupce, ostrov se vlastně vyvíjí od jednoho vulkanického výbuchu k dalšímu. Ten nejtragičtější se odehrál před 235 lety. Tehdy země málem přišla o všechny své obyvatele, protože ty zbývající chtěli Dánové přestěhovat ze zpustošeného ostrova pryč.

Počátkem června roku 1783 došlo k jedné z nejničivějších sopečných erupcí. Hustý černý mrak popela zahalil celý ostrov a jeho jedovatý popílek se ve vyšších vrstvách vzduchu dostal i nad kontinent. Sopečný prach vytvořil na islandské půdě tak silnou vrstvu, že v ní bylo vidět lidské stopy a během dvou dní vyschla řeka Skaftá. 

Pětadvacet kilometrů dlouhé pukliny se vytvořily po obou stranách hory Laki a z více než stovky míst vyvřela láva, která se valila do osídlených oblastí. Této erupci se dodnes říká „oheň na řece Skaftá“.

Výbuch sopky jen odstartoval další tragédii. Kvůli dlouhým a studenými zimám, jež přírodní katastrofě předcházely, nestihli sedláci sklidit dost sena, navíc po sopečné erupci nebyl dostatek trávy, a pokud přece jen někde rostla, tak často bývala kvůli sopečné aktivitě otrávená fluorem. Ani zima 1783–1784 nepatřila k mírným, oceánský led zablokoval severní pobřeží. Tehdy začal dobytek hynout hladem a záhy propukl hladomor i mezi lidmi.

Lidé po ostrově putovali za potravou a cestou umírali. Aby toho zubožení Islanďané neměli málo, zasáhlo jih ničivé zemětřesení, které zdevastovalo na čtyři stovky usedlostí.

Do Kodaně se zpráva o zpustošeném Islandu a jeho obyvatelstvu dostala až v červnu 1784. Dánská vláda zareagovala okamžitě, uspořádala sbírku a v listopadu vyslala na ostrov loď se zásobami, ta na něj ale nedoplula. Hustá oblačnost zahalila ostrov a vítr zaháněl loď zpátky na oceán, po několika neúspěšných pokusech proto musela i se zásobami přečkat v Norsku.

Náklad však byl zčásti znehodnocený, protože se zkazily potraviny. Nicméně posádka se nevzdala a na ostrov doplula v dubnu 1785. Tedy se dvouletým zpožděním, když už bylo místní obyvatelstvo zdecimované. 

Připlutím posádky s pomocí však problémy neskončily. Vzhledem masovému úhynu dobytka chyběli koně, kteří by zásoby rozvezli do vzdálenějších míst Islandu.

„Během dvou let uhynulo 53 procent veškerého skotu, 83 procent ovcí a 77 procent koní,“ popisuje děsivé statistiky autorka knihy Dějiny Islandu Helena Kadečková s tím, že lidé, kteří přežili hlad, z velké části podlehli chorobám. A aby Islanďané neměli ran osudu málo, rozšířila se v letech 1785–1787 epidemie neštovic.

Dánové si už nevěděli rady, jak Island postavit zpátky na nohy. V roce 1784 se zrodil plán, že by bylo možné všechny lidi z ostrova přestěhovat pryč. Ovšem Islanďané, kteří v tu dobu trávili čas v Kodani, se návrhu bránili s tím, že nejlevnější je pomoci ostrovanům u nich doma.

Stejně jako se Island už nespočetněkrát vzpamatoval ze sopečné erupce, postavil se na nohy i po finančním kolapsu státu. Na kolena srazila ostrovní zemi před deseti lety světová finanční krize. Island čelil krachu. Jak k tomu došlo?

Země byla symbolem prudkého globálního růstu úvěrové aktivity. Islandské banky expandovaly do zahraničí a investoři z ciziny hromadně nakupovali ostrovní měnu. Ta byla velmi vysoko úročená a často sloužila jako investice pro zahraniční kapitál, který hledal vysoké zhodnocení. Cizí firmy také na Islandu mohutně investovaly do široké škály projektů.

Místní banky tak nakupily dluhy převyšující několikanásobek islandského HDP. Když v roce 2008 ve světě vypukla úvěrová krize, banky už nebyly schopny své závazky splácet. Republika stála na pokraji finančního bankrotu, který se podařilo odvrátit výraznými škrty ve státním rozpočtu. Severské státy poslaly jako pomoc miliardy dolarů a po desítkách let pomohl zemi i Mezinárodní měnový fond.

Na kdysi bohatém Islandu, kde se podle žebříčku OSN žilo nejlépe na světě, tak padly dravé banky. Vláda zestátnila tři největší finanční ústavy Glitnit, Landsbanki a Kaupthing. Hroutila se také koruna, kterou se centrální banka marně snažila stabilizovat. Na čas bylo rovněž přerušeno obchodování na akciovém trhu.

Krize sesadila pravicový kabinet a nová vláda to neměla snadné. Nezaměstnanost rychle vyšplhala vzhůru, zatímco ekonomika spadla do minusu. Politická scéna byla v tristním stavu a strany nedokázaly nabídnout uspokojivé řešení.

Podle Pavla Vondřičky, který v té době pobýval delší čas na ostrově, není vzhledem k rozčarování lidí nad absurditou celé situace divu, že svůj hlas často dali absurdní recesistické parodii na politickou stranu – Nejlepší straně, kterou vytvořil komik Jón Gnarr. Ten ji založil a zřejmě z legrace i přihlásil do voleb.

„Vždyť celý tradiční politický systém Islanďany de facto podvedl. Komu tedy ještě věřit,“ vzpomíná Vondřička. Gnarr k velkému překvapení se svým programem, v němž například slíbil ručník zdarma ve všech bazénech, vyhrál komunální volby v Reykjavíku a stal se jeho starostou.

„Ve zmatené a nejisté situaci parodický politický program jeho hnutí vlastně nevypadal o nic absurdněji než sliby zkompromitovaných tradičních politických stran, kterým v tu chvíli už nikdo nevěřil ani nos mezi očima,“ vidí s odstupem času Gnarrův úspěch Vondřička. Všichni politici byli překvapeni, že si komik Gnarr vlastně počínal překvapivě dobře a město (v němž žije více než třetina obyvatel ostrova) pod jeho vedením dobře fungovalo.

Ekonomická situace Islandu se zase rychle stabilizovala. „Islanďané jsou skutečně pragmatici, jsou zvyklí na rychlé a nekompromisní jednání v momentě, kdy je to opravdu potřeba. Jsou zvyklí na náhlé drastické změny ze dne na den a neinvestují úsilí do nesmyslného úzkostlivého zachraňování něčeho, co je zjevně v nepořádku,“ hodnotí ekonomickou krizi Vondřička. 

Jedním z oborů, který výrazně pomohl zemi dostat se ze dna, byla turistika. Za poslední desetiletí se počet turistů zvýšil více než čtyřnásobně. Po letech silné expanze však začíná výrazně zpomalovat. Přestože se zemi podařilo vymanit z finančního a ekonomického kolapsu, nyní podle Bloobergu zřejmě čelí dalšímu významnému existenčnímu problému.

Ohrožen je právě cestovní ruch. Hromadí se také problémy aerolinek. Guvernér tamní centrální banky Már Gudmundsson však odmítá jakékoliv srovnání s bankovní krizí před deseti lety. Podle něj to jsou naprosto odlišné události.

Po letech se pak podle Vondřičky opět vracejí na scénu staré politické strany se svými starými programy, jako kdyby se nic nestalo. Zemi vedly několik desetiletí velmi úspěšně a vytáhly ji takřka ze dna na vrchol.

„Je možné, že krize z roku 2008 řadě lidí už dnes přijde jen jako další drobná patálie, podobně jako na Islandu poměrně běžná zemětřesení a výbuchy sopek,“ glosuje Vondřička situaci.  

Stejně jako Island ohromuje svou schopností rychle se vzpamatovat, překvapil nedávno i fotbalový svět. Jak vypadá totální láska a zaujetí pro fotbal? Anglie? Francie? Itálie nebo Španělsko? Ne. Vzor je potřeba hledat právě na Islandu. V zemi ohně a ledu totiž v posledních letech propukla obrovská fotbalová horečka, kterou si zamiloval celý svět.

Island přitom dlouhou dobu nepatřil mezi obávané soupeře a ještě v roce 2003 na ostrově nebyl trenér, který by vlastnil licenci nejvyšší úrovně. V té době se ale zástupci místního fotbalového svazu rozhodli rozjet velkou revoluci. Začali investovat do vzdělání koučů a po celé zemi rostly obří haly s hřišti s cílem udělat fotbal co nejdostupnějším.

Tento proces potřeboval nějaký čas, ale první výsledky přišly v roce 2015, kdy se Island poprvé v historii kvalifikoval na velkou akci – mistrovství Evropy ve Francii. A právě na něm odstartoval fenomén severské země. Islanďané totiž nejenomže postoupili ze skupiny, prošli i přes osmifinále, v němž senzačně vyřadili velkého favorita z Anglie. Výraznou stopu zanechali i fanoušci, kterých dorazila spousta a jejich vikingskou tleskací oslavu začal kopírovat kdekdo, včetně domácích „les bleus“.

Pro Island, kde z 330 tisíc obyvatel je registrovaných fotbalistů hned 23 tisíc (15 tisíc mužů, 8 tisíc  žen), přišel další obří úspěch dva roky poté. Jako nejmenší země v historii se dostal na mistrovství světa. O lístky do Ruska tehdy zažádalo 20 procent všech Islanďanů, a jak vypadal první zápas proti Argentině? Z lidí, kteří sledovali televizi, jich 99,6 procenta koukalo právě na fotbal.

Islandská pohádka na šampionátu nakonec skončila už ve skupině, ale byla spojená s další senzací v podobě remízy s Argentinou. Severský tým na to vše dosáhl, i přesto, že trenér Heimir Hallgrimsso jako brigádu pořád dělal zubaře. Obránce Birkir Sävarsson byl jediným hráčem na turnaji, který si musel vzít dovolenou v práci. Hraje totiž za Valur Reykjavík a islandská liga je poloprofesionální. Brankář Hannes Halldórsson je úspěšným režisérem.