V květnu 1958 se Francie ocitla na pokraji občanské války, když se její generálové v Alžírsku vzbouřili proti vládě v Paříži. K zažehnání krize byl povolán někdejší vůdce protinacistického odboje a osvoboditel Francie generál Charles de Gaulle. Postupně se mu podařilo stabilizovat vnitropolitickou situaci i vyřešit situaci na severu Afriky. Ústava, která na jeho popud vznikla, se stala pilířem páté francouzské republiky. V platnost vešla 5. října 1958 a země se jejími principy řídí dodnes.
Alžírský sud střelného prachu
Příčinou rozpadu čtvrté francouzské republiky se stala krize v Alžírsku. To Francie okupovala od roku 1830 a o 17 let později Alžírsko integrovala jako svůj department. Po druhé světové válce zde žilo kolem 1,5 milionu Francouzů, nejvíc ze všech francouzských kolonií.
Po druhé světové válce se však v zemi začínají objevovat tendence k osamostatnění, což francouzští majitelé alžírské půdy vnímali s velkou nelibostí. V roce 1947 proto odmítli v referendu autonomii. Situaci ještě o pět let později zkomplikoval nález ropy v Alžírsku, o kterou nechtěli pochopitelně přijít.
V listopadu 1954 tak vypukla v zemi osvobozenecká válka vedená Frontou národního osvobození (FLN). Francie, která po bitvě u vietnamské vesnice Dien Bien Phu v roce 1954 přišla o Indočínu, potřebovala ztrátu nahradit jiným úspěchem na zahraničním poli a do Alžírska začala přesouvat vojáky.
Na rozpoutání války ze strany FLN odpověděla francouzská armáda zvýšeným terorem proti obyvatelstvu. Během čtyř let války se početní stav francouzských sil v Alžírsku zdesetinásobil (na 900 tisíc mužů), armádu podpořili i francouzští majitelé alžírské půdy.
Obě strany vedly válku neobyčejně krutě. Jedním z cílů FLN pod vedením Muhammada Buadiáfa a Ahmada ben Belly bylo zlikvidovat každého, kdo se snažil vštěpovat ducha smířlivosti, a zničit jakoukoli možnost mírového soužití mezi Francouzi a Araby.
Puč generálů s milionem vojáků v zádech
Situace se vyostřila v únoru 1958 po bombardování tuniské vesnice Sakiat-Sídí-Júsuf francouzským letectvem, při kterém zemřelo 69 vesničanů. Akce vyvolala celosvětový protest, pravice to však označila za vměšování do vnitřních záležitostí Francie.
Výsledkem byl pád francouzské vlády Félixe Gaillarda 15. dubna a nástup kabinetu Pierra Pflimlina, který ovšem hodlal v Alžírsku pokračovat ve vytyčeném směru a situaci řešit z pozice síly.
Pfimlinovy záměry však francouzským generálům v Alžírsku nestačily, proto se rozhodli k přímé akci naplánované na 13. května. V den, kdy Národní shromáždění hlasovalo o důvěře Pflimlinově vládě, obsadila na pokyn pučistů zfanatizovaná mládež budovu generální delegace francouzské vlády v Alžíru. V zemi byl vytvořen „výbor veřejného blaha“, který vedl generál výsadkových vojsk Jacques Massu.
Za svůj hlavní cíl vyhlásil zajištění francouzské přítomnosti v Alžírsku a pro svou věc neváhal pohrozit provedením převratu v samotné Paříži.
„Starosti Francie jsou pořád také starostmi Evropy. Mýlil se ten, kdo věřil, že je možné postavit toto nezbedné dítko do kouta. Puč z 13. května otřásl nejen Francií, ale celým kontinentem. Ukazuje se nejen to, že politická konstrukce západního světa visí nebezpečně ve vzduchu, když se do ní nechce zapojit francouzský článek, ukazuje se i to, že Francie – jako už tolikrát ve svých dějinách, v jistém smyslu zástupně za všechny ostatní okouší krizi,“ komentoval tehdejší situaci německý list Die Zeit.
Politický rozvrat v Paříži
Francie se ocitla na pokraji občanské války. Pokud se poválečné čtvrté francouzské republice něčeho výrazně nedostávalo, byla to politická stabilita. V letech 1944 až 1958 vystřídala 24 vlád. Na vině byla zejména ústava, která na úkor moci výkonné upřednostňovala moc zákonodárnou.
K vyvrcholení krize došlo 27. května, kdy vláda Pierra Pfimlina po neúspěšném hlasování o změně ústavy podala demisi. Čtvrtá francouzská republika se ocitla v rozvratu.
Mužem, který měl zemi opět postavit na nohy, byl „nejvěhlasnější z Francouzů“, někdejší protinacistický vůdce a osvoboditel Francie, generál Charles de Gaulle.
Tehdejší prezident René Coty jej 29. května pověřil sestavením vlády, Národní shromáždění ji po konsenzu levice s pravicí už 1. června schválilo. Poslanci přiznali de Gaullovi výjimečné pravomoci, díky nimž měl začít formovat novou, „pátou republiku“.
Poloprezidentský systém
Pátá republika se stala poloprezidentským systémem. Ústava, ušitá de Gaullovi na míru, přesměrovala většinu pravomocí zahraniční i domácí politiky do rukou prezidenta, který měl k dispozici sedmileté funkční období.
Na základě nové ústavy také vzniklo Francouzské společenství, které umožnilo 14 členským zemím (vyjma Alžírska) vyhlásit samostatnost.
Nový základní zákon, kterým Francie vstoupila do období páté republiky, byl 28. září schválen v referendu a 4. října začal platit. Charles de Gaulle se stal prvním prezidentem páté republiky v lednu 1959 a v následujících deseti letech zajistil Francii pevné místo na mezinárodní scéně.
Z oblíbence generálů terčem puče
Vedle vnitropolitické krize se de Gaulle musel vypořádat s třaskavou situací v Alžírsku. Původně považoval za nemyslitelné, aby se Francie Alžírska vzdala, čímž si získal náklonost bouřících se důstojníků. O budoucnosti Alžírska chtěl jednat, ale až po vítězství francouzských zbraní.
Postupně ovšem přešel k postoji „alžírské Alžírsko spojené s Francií“ a nakonec uznal, že koloniální systém je nadále neudržitelný. Po de Gaullově prohlášení, že „Alžírsko stojí Francii víc, než jí přináší“, a země by se jej proto měla vzdát, se část alžírských Francouzů společně s několika bývalými generály pokusila v dubnu 1961 o státní převrat.
De Gaullovi se podařilo uchovat si přízeň většiny francouzské armády a parašutisté, kteří se snesli na francouzské území s cílem postupovat na Paříž, své operace vzdali. Pokus o puč skončil po pěti dnech neúspěchem.
Tečku za osmiletou osvobozeneckou válkou v Alžírsku udělaly Evianské dohody z března 1962. Na jejich základě došlo k ukončení palby, výměně zajatců a vypsání referenda o alžírské samostatnosti (ve Francii se pro nezávislost Alžírska vyslovilo 90 procent hlasujících, v Alžírsku dokonce 99 procent). Koloniální status Alžírska definitivně padl 3. července 1962, kdy země vyhlásila samostatnost.
Charles de Gaulle (*22. listopadu 1890 v Lille) absolvoval prestižní vojenskou akademii Saint-Cyr. V první světové válce byl několikrát raněn a strávil dva roky v německém zajetí.
Ve 30. letech publikoval řadu studií, v nichž prosazoval armádu složenou zejména z profesionálních tankových jednotek a úderného letectva. Jeho nadřízení ale trvali na obranné doktríně „neprostupné“ Maginotovy linie, jejíž pád na začátku druhé světové války potvrdil de Gaullovy teorie.
Porážka Francie v červnu 1940 zastihla de Gaulla ve funkci velitele 4. obrněné divize. Jeho útvar postup nacistů na několik dní zadržel a uskutečnil dvě jediné francouzské ofenzivní akce. Kapitulaci de Gaulle odmítl a emigroval do Anglie.
Z Londýna pronesl v červnu 1940 proslulý projev, v němž vyzval Francouze k odporu a vyhlásil založení hnutí Svobodná Francie (později Francouzský výbor národního osvobození). V jeho čele se stal vůdcem francouzského odboje, ale Spojenci mu přiznali právo podílet se na osvobozování Francie až v létě 1944. Do Paříže vstoupil de Gaulle vítězně v srpnu 1944.
Poté stál v čele dvou prozatímních vlád a krátce byl i prozatímním prezidentem. V lednu 1946 však znechucen stranickými boji z politiky odešel. Vrátil se do ní o 12 let později, aby položil základy páté francouzské republiky.
V zahraniční politice se odmítal přizpůsobit tehdejší politice dvou bloků a angažoval se při sjednocování Evropy. V lednu 1963 podepsal s Německem historickou dohodu o spolupráci a dvakrát vetoval britskou přihlášku do Evropských společenství. V duchu svého životního kréda „Francie bude veliká, nebo nebude vůbec“ prosazoval de Gaulle vojenskou nezávislost Francie, jíž chtěl dosáhnout mimo jiné vstupem do jaderného klubu.
De Gaullův definitivní pád odstartovalo pařížské jaro 1968, kdy protesty studentů proti zkostnatělému univerzitnímu systému přerostly v generální stávku. Tyto události prezident ještě ustál, rozpustil parlament a vypsal předčasné volby, z nichž vyšli pravicoví gaullisté posíleni. Jeho autorita však povážlivě uvadla. Na 27. duben 1969 vyhlásil de Gaulle referendum o regionální a senátní reformě a spojil ho s otázkou svého setrvání v úřadu. Těsně prohrál a den nato opustil Elysejský palác. Následující rok, 9. listopadu 1970, zemřel.
