Jižní Dakota - Od 60. let 19. století museli Siouxové (Lakotové) a další indiánské kmeny severoamerických plání čelit náporu laviny přistěhovalců a zlatokopů do oblastí, které byly jejich původní domovinou. Toto období bylo poznamenáno mnoha menšími konflikty i velkými bitvami mezi indiány a osadníky i armádou. Tragickým epilogem odporu původních amerických obyvatel proti bílým osadníkům byl masakr stovek Siouxů u Wounded Knee v Jižní Dakotě jednotkami sedmé kavalérie americké armády. Tato tragédie spadá právě na 29. prosince 1890. Za masakr bitvu u potoka Wounded Knee, což byl poslední větší ozbrojený konflikt mezi Siouxy - Lakoty a Spojenými státy, označil generál Nelson A. Miles, a to ve svém dopise komisaři pro indiánské záležitosti.
Za jeden z prvních větších konfliktů lze označit takzvané Siouxské povstání, které vypuklo v srpnu 1862. Důvodem bylo, že usedlíci narušili podmínky pro tradiční obživu indiánů, což byl lov bizonů. Odpor skončil masovou popravou indiánských povstalců a vypovězením dohod ze strany americké vlády. Roku 1868 podepsala americká vláda se zástupci indiánů severních plání ve Fort Laramie smlouvu garantující původním obyvatelům vlastnictví rozsáhlého území na západ od řeky Missouri. Přesto do rezervace přicházela řada bílých osadníků, kteří tam hledali zlato, a vláda také nedodržovala sliby ohledně zásobování indiánů.
Noví osadníci potřebovali půdu, ale přesvědčit indiány o prodeji jejich území se jim nedařilo. A tak nakonec úřady porušily smlouvu z Fort Laramie a otevřely část posvátných Černých hor (Black Hills) osadníkům a zlatokopům a nařídily indiánům, aby se z této oblasti stáhli. Vzhledem k drsným podmínkám však část indiánů příkazu uposlechnout nemohla a část jej ignorovala. Na jaře 1876 proto zahájila vláda proti indiánům vojenské tažení, které vyústilo v slavnou bitvu u Little Big Hornu, při níž v červnu téhož roku spojené síly siouxských a čejenských bojovníků rozdrtily oddíl sedmé kavalerie vedený důstojníkem Georgem Custerem.
Little Big Horn běloši rudým nikdy nezapomněli
Postavení indiánů se následně ještě zhoršilo. Mezi zbídačenými indiány se začalo šířit takzvané náboženství tance duchů mystika Wovoky. To vláda využila jako záminku a rozhodla se proti vůdcům (Sedící býk a Kopající medvěd) zasáhnout. Tanec totiž považovala za rituální přípravu k válce. Dva týdny před masakrem u Wounded Knee zabili vojáci Sedícího býka, který byl hlavním aktérem bitvy u Little Big Hornu. Spojenci Sedícího býka se připojili k náčelníkovi Velká noha, který se přesunul se svými lidmi do jihodakotské rezervace Pine Ridge.
Den před masakrem skupinu obklíčila jednotka sedmé kavalérie, která Siouxy zahnala ke břehu potoka Wounded Knee, kde si indiáni rozdělali tábor. Vojáci jim sdělili, že budou transportováni do Oklahomy, což vyvolalo mezi indiány zděšení, protože tato rezervace byla vyhlášená otřesnými podmínkami. Ještě večer byla jednotka sedmé kavalérie posílena o další muže. Na jedné straně tak stálo 500 těžce ozbrojených vojáků, na straně druhé 350 znavených indiánů.
„Když se ohlédnu z vysokého kopce svého stáří, stále ještě vidím povražděné muže, ženy a děti, ležící na hromadách roztroušených podél klikaté rokle, a vidím je tak jasně, jako jsem je tehdy viděl svýma mladýma očima. A vím, že tehdy v tom zakrvaveném blátě zemřelo a sněhovou vánicí bylo pohřbeno ještě něco jiného. Zemřel tam sen jednoho národa. Byl to krásný sen.“
Proč se u Wounded Knee začalo střílet, se vlastně neví
Následujícího dne, 29. prosince 1890, chtěli vojáci svobodné indiány odzbrojit. Došlo k přestřelce, nikdo dodnes vlastně neví, proč - 7. kavalerie armády Spojených států měla rozkaz převést indiány na železnici k transportu. Masakr podle mínění českého etnografa Miloslava Stingla způsobil plukovník James W. Forsyth - jeden z indiánů jménem Hluchý Kojot, postižený hluchotou, neslyšel totiž rozkaz odevzdat zbraně. Plukovník Forsyth kvůli této neposlušnosti nařídil postřílet indiánský tábor s bezbrannými a od únavy polomrtvými lidmi.
O kvalitě armádní výzbroje nelze pochybovat, tudíž výsledek byl nasnadě - na březích Wounded Knee zůstalo více než 300 mrtvých indiánů, z nichž velkou část tvořily ženy a děti. Většina z nich zemřela následkem střelby v prvních 20 minutách masakru, mnozí zranění umrzli. Podle výpovědí přeživších vojáci útočili se slovy „za Little Big Horn“.
Kromě indiánů padlo - pravděpodobně vlastní palbou - přes 25 vojáků. Plukovník James Forsyth byl nejprve zbaven velení, ale po vyšetřování byl omilostněn. Armáda označila masakr za „bitvu u Wounded Knee“ a řada vojáků dokonce dostala vyznamenání.
