Normandií po stopách Bratrstva neohrožených

• Alžběta Vejvodová

17. 11. 201317. 11. 2013|Zdroj: ČT24

Utah Beach Landing Museum

Zdroj: ČT24/Alžběta Vejvodová

Úzké silničky, na které se stěží vejde osobní auto, klikatící se zelenou krajinou. Moře, které dokáže „utéct“ několik kilometrů daleko. I v létě chladno a pláže, na nichž je koupání většinou zakázáno. To vše je Normandie. Do historie ale vešla spíš jako místo, kde začali spojenci na Den D, tedy 6. června 1944, dobývat zpět ztracenou Evropu. Vydali jsme se po jejich stopách v okolí pláže Utah, tedy nejjižnějšího bodu celé invaze.

Oblast kolem městečka Sainte-Mère-Eglise byla prvním místem v Normandii, kde začalo osvobozování Evropy od nacismu. Spojenci přitom překvapivě nepřišli z moře, 15 tisíc amerických vojáků se na Den D v jednu hodinu ráno sneslo z nebe. Šlo o první akci parašutistů takového rozsahu v historii. I když později akce dostala nálepku úspěšná, bez chyb se rozhodně neobešla. Ačkoliv bylo vylodění kvůli špatnému počasí o den odloženo, ani tváří v tvář lepším podmínkám nebyl výsadek parašutistů přesný. Vojáci byli roztroušeni široko daleko po celém poloostrově Contentin.

Přesto se jim už na Den D podařilo dosáhnout alespoň části stanovených cílů. Jako vrchol vojenské taktiky se dodnes na amerických vojenských školách vyučuje dobytí čtveřice německých děl, která střílela na Utah beach. Poručík Richard Winters ze 101. výsadkové je zvládl zneškodnit s pouhými dvanácti muži. Jeho hrdinský čin připomíná skoro každé muzeum v oblasti pláže Utah. Asi největší pozornost je mu věnována v parašutistickém muzeu Dead Man's Corner v Saint Come du Mont, kde je kromě několika Wintersových fotografií a detailního popisu celé akce k vidění také jeho uniforma.

Hrdinství poručíka a jeho mužů v první den vylodění v Normandii inspirovalo také filmaře. Steven Spielberg z něj udělat hlavního hrdinu svého seriálu Bratrstvo neohrožených. První díly kultovního snímku se odehrávají právě v místech kolem Sainte-Mère-Eglise a Carentanu. Jak moc byli filmaři při zachycování bojů o Normandii přesní, se mohou návštěvníci v okolí pláže Utah přesvědčit takřka na každém kroku.

Život a smrt v ulicích Carentanu

Carentan, o který skuteční a filmoví hrdinové svedli s Němci tvrdé boje, přilákal na pouti Normandií také nás. Dnes je to poklidné maloměsto s překrásnou radnicí ukrytou v záplavě květin, válka je v každodenním životě místních dávno zapomenuta.

Jen několik informačních tabulí dnes v Carentanu připomíná boje, které město téměř srovnaly se zemí. Na jedné z nich je fotografie, na níž je malá holčička předávající květiny americkému důstojníkovi jen několik dní po Dni D. Popisek pod fotografií připomíná, že předání oné kytice bylo to poslední, co v životě udělala. Vzápětí ji zabil německý ostřelovač. Nestřílel do vojáků, mezi nimiž byla na náměstí většina důstojníků amerického velení, ale po místních – mužích, ženách a dětech…

Osvobozování Normandie nebylo snadné. Ještě dlouhé dny po vylodění nebylo jasné, zda vlastně akce úspěšná byla, nebo zda se spojenecká invaze nesesype jako domeček z karet. Z vyloďovacích pláží nicméně právě na pláži Utah během Dne D zemřelo nejméně mužů. Své životy na ní položilo jen 200 vojáků, zatímco na pláži Omaha padly v Den D 3 tisíce lidí.

V písku vyloďovací pláže

Přímo na pláži Utah připomíná přípravy na vylodění i jeho průběh jedno z nejzajímavějších muzeí v Normandii. Budova Utah Beach Landing Museum se zdá zvenku malá. Zdání ale klame. Strávit v ní snadno můžete dlouhé hodiny. Naše partička nadšenců v ní vydržela zhruba tři. Návštěvníci mohou v muzeu zhlédnout film o vylodění, k vidění je zde také obojživelný transportér, kterým se spojenečtí vojáci přepravovali přes kanál La Manche z Anglie do nehostinné Normandie.

Návštěvníci si v muzeum mohou prohlédnout historické mapy, zbraně a vybavení, se kterými se američtí vojáci vyloďovali, i kulomety, kterým museli čelit. K vidění je vybavení zdravotníků, kteří se podle ženevského ujednání museli bojištěm pohybovat beze zbraně. Ve svých brašnách nesli obvazy, morfium i krevní plazmu.

V další vitríně jsou zase vystavené zásoby, které si s sebou do boje nesli řadoví vojáci. Kromě konzervy masa, sucharů nebo mléka v tabletkách obsahovaly také žvýkačku Wrigley nebo kondom. Poněkud překvapivé vybavení do války, nemyslíte? Američané ale mysleli na všechno. Své vojáky před vyloděním vybavili také příručkou o Francii, která obsahovala mimo jiné základní slovní zásobu – trochu bizarně přepsanou do anglické výslovnosti.

Kromě muzea si dnes mohou turisté projít i samotnou pláž. Vidět jsou zde stále ještě zbytky pevnostního atlantského valu, ze kterého Němci stříleli na vojáky přicházející z moře. Kvůli předchozímu bombardování i tomu, že Hitler čekal invazi severněji v oblasti kolem Calais, byla německá obrana pláží slabá. I tak ale bylo dobývání Normandie zkouškou vytrvalosti. Například na Omaha Beach chybělo jen málo a spojenecké jednotky se už vzdaly.

Když se dnes člověk projíždí nebo prochází úzkými silničkami kolem pláže Utah, padá na něj tíseň. Je snadné si představit, jak těžké bylo se tudy pohybovat, když za každým rohem mohl číhat nepřítel. Smrtelnými pastmi pro vojáky byly také mokřady, které se nacházejí v zelených pláních poloostrova Contentin. Cesty vinoucí se zelenými pláněmi dnes nesou jména padlých – důstojníků i obyčejných vojáků, kteří položili své životy za svobodnou Evropu.

Vzhůru do přístavu

Po vyloďovacích plážích bylo další velkou metou pro spojence dobytí přístavů. Jedním z nich bylo město Cherbourg na samotné špici poloostrova Contentin. Až do jeho dobytí spojenci žádný velký přístav nekontrolovali. Vojáci, vozidla a veškeré zásoby proudily pouze přes umělé přístavy pečlivě sestavené ještě v Anglii a dotažené na vyloďovací pláže.

Cherbourg jako na dlani - od někdejší německé pevnosti

Zdroj: ČT24/Alžběta Vejvodová

Proč se spojenci nepokusili napadnout Cherbourg nebo jiné přístavní město z moře? Ale pokusili. Už v roce 1942 se chtěli zmocnit přístavu Dieppe. Operace však skončila fiaskem a spojenci si uvědomili, že má-li vylodění uspět, bude třeba dobýt přístav z pevniny. O dva roky později stáli před Cherbourgem. Jenže postup spojenecké armády byl mnohem pomalejší, než se předpokládalo, a tak než stihla do 25. června 1944 Cherbourg dobýt, Němci přístav zaminovali a potopili v něm i několik lodí, aby nebyl k užitku.

Spojenci přístav nakonec čistili až do září. Pak se ale změnil v životně důležitou tepnu postupující invaze. Denně přes něj proudilo 20 tisíc tun vybavení a zásob, což z něj udělalo jeden z největších přístavů své doby.

Válečná léta v Cherbourgu, stejně tak jako jeho osvobozování zachycuje muzeum umístěné na kopci v někdejší německé baterii. Pokud se k němu vydáváte z nábřeží, musíte absolvovat dlouhou cestu klikatými serpentinami k vrcholu kopce. Až příliš nápadně tato cesta připomíná Gibraltar. Také tam se stoupá klikatými zatáčkami obepínajícími strmou skálu kolem dokola.

Ale zpět do Cherbourgu. Odměnou za výstup je návštěvníkům nádherný pohled na celé město. A pak také samotné muzeum. V tom si mohou návštěvníci prohlédnout třeba samochodný tank, který Němci naložili výbušninami a nechali doběhnout až do míst, kam měl přinést smrt. Mnohem působivější jsou ale propagandistické plakáty. Němci byli mistři propagandy. Jen díky ní a mučivému strachu dokázali ve Francii přežít tak dlouho.

Do nejmenšího detailu měli propracované také dětské hry. Děti si v nich mohli hrát na válku. Stejně tak pro ně měli Němci připravené malé plynové masky, a dokonce plynové vaky pro miminka. Z některých exponátů ve vitrínách muzea běhá mráz po zádech. Vražedná mašinerie nacismu byla promyšlená do nejmenšího detailu.

Na Berlín…

Dobytím Cherbourgu spojenci završili osvobozování poloostrova Contentin. Osvobozování Evropy ale bylo teprve na začátku. Plánu porazit nacismus do Vánoc 1944 se museli spojenci vzdát. Přes studené Ardeny a Holandsko se ale i přes průtahy nakonec dostali až do srdce Hitlerovy říše. Válku tak skoro rok po vylodění v Normandii ukončila mírová smlouva podepsaná v Postupimi – malém městě na dohled od Berlína zničeného bombardováním.

Svět se však z války vzpamatovával dlouhá desetiletí. Dlouhé řady bílých křížů v Normandii a opuštěné betonové pevnosti na tichých plážích ji připomínají do dnes.