Ve svém zatím posledním románu Jákobův žebřík vyšla spisovatelka Ljudmila Ulická z rodinných archivů. Dvacáté století sleduje očima několika generací, jejichž osudy propojují Kyjev s Moskvou. Zatím nejosobnější kniha ruské autorky, toho času žijící v Německu, vyšla letos také v českém překladu.
Ljudmila Ulická se v Jákobově žebříku probírá rodinným archivem i dvacátým stoletím
Jákobův žebřík vyšel v českém překladu (zdroj: ČT24)
Biblická metafora v názvu románu podle Ulické říká, že každý jednotlivec i každý národ stoupají po určitém žebříku a toto stoupání může být jednoduché i složité.
Hlavní hrdinka, scénografka Nora, si z babiččina bytu po její smrti odnese truhličku s rodinným archivem. Příběh rodiny se začíná psát v roce 1911, v dopisech dědečka, kyjevského židovského intelektuála. K příběhu jeho a Nory se přidávají osudy dalších generací a souvisejících postav.
Návod na život
„Román se přiznaně obrací k autorčině biografii, k historii její rodiny s židovskými a ukrajinskými kořeny,“ potvrzuje překladatelka Alena Machoninová. Ulická využila korespondenci svých prarodičů i vyšetřovací spis vedený na dědečka Jakova. V příběhu její vlastní rodiny, a tím pádem v tom knižním, se odráží velké dějiny: protižidovské pogromy, stalinské represe, války.
„Všechny romány Ulické se tak či onak věnují dvacátému století. Jákobův žebřík se zvlášť neliší a podobně jako ostatní je napsán v tradici Lva Tolstého nebo Borise Pasternaka. Má potřebu nabídnout čtenáři návod na život,“ míní překladatelka.
Ulická se ve svých prózách dotýkala dějin a nepohodlných, často tabuizovaných témat, jako jsou sovětské lágry, deportace menšin z Krymu či postavení křesťana v rodícím se státě Izrael.
„Není to kniha o budoucnosti, ale o současnosti. Je o tom, že v každý moment musíme hodnotit své činy. Protože naše budoucnost závisí ne na minulosti, ale na dnešku: na tom, jak jsme rovní, co děláme, jestli soucítíme s trpícími, jestli pohrdáme zločinci, kteří vedou zemi do záhuby,“ popsala román, v originále vydaný v roce 2015, v loňském rozhovoru pro Českou televizi.
Tvářit se, že se nic neděje?
Interview poskytla z Berlína, kam se odstěhovala po začátku ruské invaze na Ukrajinu. Ulická stojí proti Putinovu režimu a válce, její knihy se ale podle Aleny Machoninové v Rusku stále prodávají. „Vládne tendence se tvářit, že se nic neděje, že literatury a kultury se válka vůbec netýká,“ vysvětluje překladatelka.
Ti, kteří proti ní vystoupí, ale mohou být pronásledováni. Příkladem je básník Arťom Kamardin, který v září recitoval na veřejnosti své protiválečné verše. Při zatýkání byl údajně zbit a znásilněn. Poslední měsíce strávil ve vazbě, hrozí mu sedm let vězení.
„Nicméně i přesto v současné Moskvě probíhají různá básnická čtení,“ upozorňuje Machoninová. „Je důležité připomenout, že válka aktualizovala význam poezie, protože poezie může rychleji reagovat na to, co se děje,“ dodala.
S problémy se podotýká i třeba básnířka a spisovatelka Oxana Vasjakinová, jejíž autobiograficky laděný debut Rána obsahuje LGBT téma. Přesto zůstává v Rusku.
„Tvrdí, že je pro ni důležité pozorovat dění i mlčení a čím je toto mlčení naplněno, aby o něm dříve nebo později mohla svědčit. Myslím si, že to je ta skutečná cesta odporu,“ soudí Machoninová.
Právě v jejím překladu by se verše Oxany Vasjakinové měly dostat ještě letos i k českým čtenářům. Jde rovněž o autobiograficky laděný text, odvíjí se kolem autorčiny cesty s matčiným popelem na rodnou Sibiř. Cesta do rodných míst je zároveň cestou k pochopení vlastní sexuality, ženskosti i způsobu, jak o těchto tématech dnes vypovídat.