Vězni vyhlazovacích a koncentračních táborů slyšeli dunění děl, které ohlašovalo blížící se osvobození. Jenže život byl pořád mnohem vzdálenější než smrt. Nacisté hnali Židy Evropou na otrocké práce, v rozpadající se Říši se hodila každá levná pracovní síla. Dlouhé pochody měly navíc odvést svědky genocidy co nejdál od Spojenců. K posledním měsícům před koncem války se v díle s názvem Osvobození? vrací Příběhy 20. století. Třetí řada se pokouší postihnout obraz holocaustu na území Československa – na základě vzpomínek těch, kteří přežili. Dokumentární cyklus vysílá ČT2 každou neděli odpoledne.
Mysleli jsme, že to jsou Američani, ale z džípů vyskákali esesáci a začal pochod smrti, vypráví pamětníci
Příběhy 20. století: Osvobození? (zdroj: ČT24)
S blížícím se koncem války byli Němci nuceni ustupovat před frontou. Politika „spálené země“ velela nezanechat na opouštěných územích žádné využitelné zdroje, suroviny ani průmyslová zařízení. Zahladit bylo třeba také stopy po největší genocidě v moderních dějinách – zároveň se vyhlazování Židů nezastavilo. Navíc vězni z táborů sloužili jako velmi levná pracovní síla, byli rozváženi na otrocké práce.
„Přijeli jsme od vesnice u moře, jmenovala se Dörbeck. Vedli nás vesnicí, kolem stáli lidi, koukali na nás a všichni měli kapesník u nosu. A já jsem se ještě zeptala: ‚Jak je možné, že celá vesnice má rýmu?' Načež mi řekli: ‚Oni říkají, že Židé zapáchají',“ vypráví Eva Merová.
V posledním roce války jí bylo patnáct, stejně jako ostatní ale musela kopat protitankové zákopy. Její vrstevnice Dagmar Lieblová odklízela s dalšími ženami trosky v rozbombardovaném Hamburku. „Vyhrabávaly jsme z trosek něco, co se ještě dalo upotřebit, rozbíjely jsme krumpáčem bloky cihel, kopaly jsme vodovod, přívody elektřiny,“ vyjmenovává.
Mrzlo a my měli jen letní šaty
To vše se dělo za hrozných podmínek. Už tak nuzný život se s tlakem blížící se porážky nacistického Německa zhoršoval, Židé byli tím posledním, na koho by se se zásobováním nebo alespoň základními potřebami pamatovalo. Zima na přelomu let 1944 a 1945 uhodila navíc poměrně silně.
„Bylo tam hrozně moc vší, nejen ve vlasech, ale taky šatových. Ty jsou velice nebezpečné, protože přenášejí skvrnitý tyfus,“ líčí život v provizorních táborech Eva Merová. Nohy jí omrzly natolik, že nemohla vůbec chodit – paradoxně díky tomu unikla smrti.
Zatímco musela zůstat ve stanu s dalšími nemocnými, těm mobilnějším rozkázali Němci, aby se vypravili na hřbitov. „Řekli, že na hřbitově čekají nákladní vozy, že je odvezou, ale lidé začali utíkat, protože pochopili, že je nic dobrého nečeká – a skoro všechny cestou zabili. Nevím, kolik nás tam zůstalo, a Němci byli pryč. V noci utekli,“ uzavírá Eva Merová.
Už v červnu 1944 vydal říšský velitel SS Heinrich Himmler směrnici o „evakuaci“ a likvidaci koncentračních táborů. Když se k lágrům přiblížila fronta, vězni byli vyhnáni na dlouhé pochody. Bylo třeba před Spojenci skrýt nepohodlné svědky. „Jeden den, místo aby nás vedli do lesa vláčet kmeny, tak jsme šli dál. Šli jsme a šli jsme. V letních šatičkách a bez bot. Měli jsme jen nějaké dřevěné pantofle, mrzlo, sníh, a my jsme šli a šli,“ vzpomíná Judith Rosenzweigová. Vzdálené detonace přitom budily naději, že konec války je na spadnutí.
Za dva dny tu budou Američané… možná
Pochodů a transportů bylo velmi mnoho, měly čím dál chaotičtější podobu, lidé byli hnáni z místa na místo podle toho, jak se přelévala fronta a kam se přiblížila spojenecká vojska. „Jednoho dne nám oznámili, že za dva dny tu budou Američané, jenže pak se to zdrželo, protože byly nějaké boje a oni měli čas nás evakuovat,“ popisuje jednu takovou situaci Jan Roček.
„Stál tam vlak naložený briketami, tak nám poručili vyházet je na zem a vlézt do vagonů. To bylo moc ošklivý – stáli jsme v otevřených vagonech, trvalo to asi pět dní. Pak jsme šli na pochod. A zase: Vypadalo to, že Američané tam budou za den, ale zase se to nějak vrátilo. Na den jsme v podstatě utekli, šli jsme do nějaké vesnice, chytla nás stráž a zavřela do chlíva. Místní děti měly hroznou legraci z toho, že jsme byli ochotní jíst syrové bramborové slupky.“
Příběhy 20. století: Osvobození?
Přibližující se frontu nešlo nevnímat. Eva Erbenová letadla a dunění bojů slyšela koncem ledna 1945 za dráty koncentračního tábora Rogoźnica v Dolním Slezsku. Jenže přišlo rozčarování: „Jedna říkala: ‚To už je konec války, to už jsou Američani nebo Rusové!' A teď skutečně vyjely džípy a nějací lidé křičeli: ‚Američani, Američani!' Vyskákali kluci – esesáci, měli psy, a netrvalo snad ani patnáct minut a začal pochod smrti.“
Nikdy se nedostaň mezi ubohé
Tisíce vězňů se vlekly pěšky, v mrazu, nedostatečně oblečení a téměř bez jídla. Koho opustily síly, byl většinou bez milosti zabit. „Šli jsme sedm set kilometrů. Každý den se šlo mezi dvaceti pěti a třiceti kilometry. Bylo hrozně moc lidí, kteří se prostě posadili a řekli: Konec. Já nemůžu. Tak ho zastřelili, pár metrů ode mě. Člověk cítí, jak ta kulka syčí. Tak. Stříleli,“ snaží se Eva Erbenová přiblížit dny na hranici naděje, že dřív než konec války nepřijde konec života.
Likvidaci komplexu vyhlazovacích táborů poblíž Osvětimi připravovali nacisté od konce roku 1944. Tehdy třináctiletý Pavel Werner dunění sovětských děl pokládal za bouřku. Ze dne na den přišel rozkaz, že vězni odchází pryč.
„Nastoupili jsme mezi dospěláky, už nás tam bylo jenom kolem dvacítky, a esesák říkal: ‚Kinder gehen nicht mit!', že děti nepůjdou. ‚Ne, ne, my chceme jít. Wir sind stark. My jsme silní!' začali někteří kluci křičet. Protože to byla zásada: Nikdy se nedostaň mezi ubohé, kteří už nemůžou. To byla v podstatě osudová chyba, protože po našem odchodu byla Osvětim osvobozena, a Němci nestačili lidi, kteří tam zůstali, zlikvidovat,“ litoval nesprávného rozhodnutí Pavel Werner.
Pojď!
Rudoarmějci do Osvětimi dorazili 27. ledna 1945. Zástupy zubožených lidí putovaly střední Evropou ale až do května 1945. Mnohé pochody smrti se pohybovaly i přes území protektorátu. Matka Evy Erbenové zemřela v polovině dubna nedaleko lágru Svatava na Karlovarsku.
„Maminka mi řekla, že umře, abych řekla tatínkovi. V tom okamžiku přišla Němka a donesla chleba a házela ho všem. Hodila chleba i mamince, která v tu chvíli umřela. Pořád jsem na ni mluvila, nechtěla jsem vůbec věřit, že je mrtvá. Ale všechno šlo tak rychle. Pochod smrti pokračoval. Přišla Helenka Ganzová, vzala mě za ruku a povídá: ‚Pojď!',“ vydala se přesto Eva Erbenová na další cestu.
Po matčině smrti prý upadla do apatie. Když nocovali během pochodu v seníku, zaspala ranní odchod – a nikdo si nevšiml, že chybí. Nečekaně byla svobodná. „Šla jsem sama, pak jsem potkala dva chlapce, bylo jim třináct, čtrnáct, staří jako já a mluvili česky. A já jim nadšeně mávala, že taky mluvím česky a odkud jsou. A jeden ten kluk povídá: ‚Hele, potkali jsme mrtvolu!' Asi jsem tak vypadala,“ pokračuje Eva Erbenová.
Nezastřelili mě, ale bylo mi to jedno
Pavel Werner se dočkal osvobození americkou armádou v dolnorakouském Gunskirchenu. V nouzovém lágru nebyla voda, pilo se z kaluží. Nebylo ani jídlo. „Němci, co to hlídali, se na to už vykašlali. To bylo čtrnáct dní před koncem války. Přišli jsme na hlavní ulici a tam jsme potkali první americké vojáky. Ještě dalších takových čtrnáct dní a už bychom skutečně nepřežili,“ nepochybuje Pavel Werner.
Jan Roček patřil k těm, kteří se v jednu chvíli rozhodli se osudu vzdát. Zůstal ležet a předstíral, že je mrtvý. „Nalili mi vodu do nosu, to jsem zareagoval, kupodivu mě nezastřelili, ale bylo mi to už úplně jedno. Několik lidí, kteří už nemohli jít, naložili na káru a táhli s sebou. Jednoho dne Němci prostě zmizeli,“ popisuje. Přežil – jak záhy zjistil, jeho rodiče a patnáctiletá sestra nikoliv.
Odkud mají játra?
Symbolem osvobození, které pro Židy přišlo příliš pozdě, se stal koncentrační tábor Bergen-Belsen. Na samém sklonku války v něm zahynuly tisíce lidí. „Většina posádky totiž utekla. Přestali sčítat, přestali rozdávat denní polívku. Brány zavřeli. Zavřeli vodu. Zůstali jsme, abychom umřeli,“ uvědomovala si Dita Krausová.
Dita Krausová
Strašlivá situace doháněla vězně k nepředstavitelným řešením. Dita Krausová vypráví: „Došly jsme s Marget kousek za blok, byl tam písek, sedly jsme si tam, svítilo sluníčko, sundaly jsme všechno, co jsme měli na sobě, a zabíjely vši. O kousek dál asi čtyři ženy něco vařily. Chtěly jsme se přiblížit, ale ony na nás křičely: ‚Pryč, pryč!' Ale Marget to nedalo a nahlédla do té jamky. Vrátila se a říkala: ‚Ony vaří játra. Odkud mají játra?' Tak jsme si to domyslely.“ Britští vojáci do bergen-belsenovského pekla přišli 15. dubna 1945.
Pochody a transporty smrti přinesly na konci války nezměrné utrpení nejméně sedmi stům tisícům lidí, převážně Židů. Zhruba čtvrt milionu lidí bylo během nich zastřeleno dozorci SS nebo zemřelo totálním vyčerpáním, hlady, zimou a v důsledku nemocí.