„Pojď se mnou do kina.“ „Nemůžu, jdu do transportu.“ V roce 1941 museli Židé z domova do ghett

Nahrávám video
Příběhy 20. století: Z domovů do ghett
Zdroj: ČT24

„Možná jsme pomohli vzbudit v lidech, kteří po válce slyšeli nebo četli, co všechno se v Terezíně provozovalo, že to byl ráj na zemi. No nebyl,“ říká Anna Hyndráková, jedna z pamětnic holocaustu. I její vzpomínky dokreslují, jaký osud čekal Židy za druhé světové války v protektorátu Čechy a Morava. Nuceně se museli odstěhovat z domovů do ghett. Deportacím do Lodže a Terezína se věnuje druhý díl Příběhů 20. století. Třetí řadu, mapující okolnosti holocaustu v českých zemích, vysílá Česká televize každou neděli odpoledne na ČT2.

Na podzim 1941 byli Židé v protektorátu Čechy a Morava okradeni o majetek a zbaveni všech práv. Následně se nacisté začali zbavovat lidí. Zaměstnanci židovské náboženské obce roznášeli předvolání do transportu.

„Šli jsme na nádraží Bubny a po cestě jsem potkala kamarádku. A ta kamarádka říkala: Jé, hele, pojď se mnou do kina. A já jsem říkala: Já nemůžu, já musím do transportu,“ vybavuje si Raja Žádníková mrazivě absurdní historiku z té doby.

„Podívejte se, to nepomůže“

Někteří se nalinkovanému osudu snažili vyhnout. Když přišel příkaz pro náctiletou Evu Heferovou z Třince, místo aby se hlásila k odjezdu v Ostravě, rodiče ji schovali u sousedů. Byl to bláhový pokus. „Každou hodinu přišel český četník a kontroloval, jestli jsem už tady. Nakonec rodičům řekl: Podívejte se, to nepomůže. Vy tím budete trpět. A vy to nevydržíte. Tak nakonec sbalili kufřík a deku a doprovodili mě do sběrny. Ještě si pamatuju, že brácha mi řekl: Evo, pravda zvítězí!“

Z měst a vesnic protektorátu rychle mizeli Židé. Dlužno říci, že i když jednotlivci se snažili pomáhat židovským sousedům a známým, děly se deportace bez většího odporu českého nežidovského obyvatelstva. Ani odboj se plíživým začátkem genocidy nezabýval. Deportace řídili nacisté, nicméně na uplatňování antisemitských opatření se podílela protektorátní vláda, české úřady i četnictvo. A nacisté donutili ke spolupráci také židovskou náboženskou obec.

Bývalá Žižkova kasárna v Terezíně
Zdroj: ČT24/Ondřej Hájek

Šroubárna důležitější než tkaní koberců

Systematické deportace protektorátních Židů začaly v říjnu 1941 transporty do ghetta v Lodži. Se svými příbuznými tam byl donucen odjet i František Lederer. Rodinu Ledererových rozdělila o rok později takzvaná špera (z německého Sperre – závora, bariéra), selekce, kterou nacisté ghetto vylidňovali.

„Přijela nákladní auta a vyklidili celou tu ulici, Slováci, Maďaři, Češi, a jeli jsme do vězení. A ráno asi tak v pět hodin já a bratr jsme museli jít podepsat do jedné kanceláře, že zůstáváme v ghettu, že jsme důležití pro Němce. Můj bratr byl přihlášený ve šroubárně a já jsem byl přihlášený v elektrotechnickém závodě. Otec byl v kanceláři a matka tkala koberce, a to pro ně nebylo důležitý, tak je nechali v cele. My jsme se s nimi už nemohli rozloučit,“ popisuje František Lederer.

Jemu bylo tenkrát dvanáct, bratrovi o čtyři roky více. Zhruba čtvrt roku museli hospodařit sami, rodiče zůstali ve vězení. „Dodneška nevím, jestli je pak odvezli auty a jestli je zplynovali ještě v autech. Já vím akorát jedno, že se z Lodže, z ghetta, dostali do Chelmnu. Jak umřeli, dodneška nevím,“ říká Lederer. Brzy navíc přišel i o bratra, v ghettu zůstal sám. Z pěti tisíc lidí zavlečených z protektorátu do Lodže se jich konce války dožilo jen 277.

Po příjezdu poznali, že je všechno jinak

Ghetto se zřizovalo i přímo v protektorátu. Účelu posloužilo pevnostní město Terezín. K prvním, kteří měli místo připravit, patřil Pavel Oliva. „Vybrali nás tisíc, jen muži to byli, od osmnácti do asi pětačtyřiceti let. Jeli jsme přes Stromovku, zpívali jsme si Praha je krásná a byli jsme v dobré náladě celkem,“ nepoddal se prý hned chmurám. Dodává ale: „Samozřejmě že jsem se před tím loučil s matkou a bratrem, otec mě doprovázel – a od té doby jsem je už neviděl.“

Odloučení od domova některým ulehčovalo, že si nedovedli představit, co všechno je čeká. „Naivně jsme si představovali, že tam budeme nějak žít, bydlet a pracovat – a samozřejmě přežít,“ přiznává Helga Hošková-Weissová. „Ale hned po příjezdu jsme poznali, že všechno je jinak.“

Terezín na dětské kresbě Helgy Hoškové-Weissové
Zdroj: ČTK/Otto Ballon Mierny

Probuzení v Terezíně nezapomene ani Eva Heferová. „Ráno jsem se vzbudila a vedle mě ležela stará paní, mrtvá už. A to byl zvláštní pach. A ten pach mrtvého nebo člověka předtím, než zemře, mi zůstal až dodneška. Já přesně vím, když někdo jde umřít. To mi zůstalo. To je něco, čeho se nikdy nezbavím,“ říká.

Hodně lidí a štěnic, málo jídla a místa

Do Terezína vybudovaného pro sedm tisíc lidí mířil z protektorátu, Rakouska a Německa jeden transport za druhým. V září dalšího roku se uvnitř terezínských hradeb tísnilo téměř 60 tisíc vězňů. Podmínky v přeplněném ghettu byly otřesné. „Lidé bydleli, kde se dalo. Ve sklepech, na půdách. Kanalizace nestačila, ne celý den tekla voda. Byly blechy, byly štěnice ve všech budovách. V ubikacích člověk neměl vůbec místo, kde by byl sám,“ líčí Dagmar Lieblová.

Pro děti se pokusila židovská samospráva vytvořit snesitelnější život zřízením dětských domovů. „Bydleli jsme za stejných podmínek jako dospělí, byli jsme tam nacpaní, ale když bydlely děti pohromadě, tak to bylo snazší, staraly se o nás takzvané betreuerky, vychovatelky, opatrovnice, které se nám snažily život ulehčit, jak to bylo možné, dokonce díky samosprávě jsme dostávali trošičku lepší příděly jídla,“ vypráví Helga Hošková-Weissová.

Lidí bylo mnoho, jídla málo. „A spousta, je potřeba říct, se rozkradlo. Někdo kradl víc a pak s tím šmelil. Nikdo nebyl dosyta najezený, nikdo se kvalitně nenajedl, ale najedli se – někteří,“ poznamenává Anna Hyndráková.

Rozpis přídělů z ghetta v Terezíně
Zdroj: ČT/Paměť národa

Nárok na největší příděl měli těžce pracující, naopak hladovění se denním chlebem stalo především pro druhou nejslabší skupinu terezínských obyvatel po dětech – pro seniory. „Staří lidé bydleli v naprosto otřesných podmínkách. Nebylo to k životu, nebylo to k smrti. Spíš k smrti než k životu. Také v Terezíně zahynulo na pětatřicet tisíc lidí jenom v zůstatku těch podmínek,“ upozorňuje Toman Brod.

„To bych býval nepřežil“

Ghetto formálně řídila Rada starších, skutečnou vládu nad desetitisíci životy ale držela komandatura SS. Internovaní obyvatelé Terezína byli trestání i za maličkosti. Felix Kolmer se ocitl v ohrožení života kvůli dopisu, který své matce napsal jeden z vězňů a pohodil ho do sněhu během pochodu z Terezína do nedalekých Bohušovic. Psaní objevil český četník, který kolaboroval s nacisty – a odevzdal ho SS.

„Za trest jsme všichni dostali pětadvacet ran bejkovcem. Byli jsme přivázáni na lavici, esesman počítal údery a židovský vězeň nás tloukl. Jednoho po druhém. Když moje exekuce byla u konce, tak mě vynášeli ven, protože jsem nemohl chodit,“ vrací se Kolmer ve svém svědectví do terezínského ghetta.

„Měl jsem nějakou grimasu v obličeji a esesmani usoudili, že se směju. Tak mě odsoudili k dalším pětadvaceti ranám – a to bych býval nepřežil. Ale najednou v tom podzemí, buďto někdo, nebo nějakou náhodou zhaslo světlo a esesman počítal dál ty rány, a ten židovský vězeň místo mě tloukl jenom do lavice,“ vypráví Kolmer o řízení osudu, díky němuž mohl ten den přežít.

Něco horšího

V lednu 1942 se v zámečku na břehu jezera Wannsee setkali představitelé nacistického Německa, aby detailně naplánovali takzvané konečné řešení židovské otázky. Ve stejném měsíci začaly z Terezína odjíždět transporty dál na východ. Nejprve do Lublinu či Rigy, od září pak do vyhlazovacích táborů v Treblince a Osvětimi.

„Neustále jsme měli strach,“ říká Helga Hošková-Weissová. „Byl nad námi strach být zařazen do transportu. My jsme sice netušili, kam to jede a co tam bude, ale tušili jsme, že je to něco horšího.“

Dokumentární cyklus vychází ze svědectví pamětníků. První řada, kterou Česká televize odvysílala v roce 2017, se věnovala normalizaci. Pokračování zaznamenalo osudy, které poznamenala revoluce v roce 1989. Třetí série se pokouší co nejúplněji zmapovat okolnosti a specifika holocaustu v Československu. Dokumenty využívají rozhovorů shromážděných v projektu Paměť národa.

Společnost Post Bellum, která je spolu s ČT autorem televizních Příběhů 20. století, snímá rozhovory metodou zvanou Eye Direct. Respondenti sice vědí, že jsou natáčeni, kamera i tazatel jsou však za zrcadlem a respondenti objektiv kamery nevidí. Výsledný záznam potom vytváří v divácích pocit, že postavy dokumentu hovoří právě k nim, že gestikulují, jako by spolu seděli u jednoho stolu.

Příběhy 20. století
Zdroj: ČT

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Norští vědci v praxi ověřili scénu z Obecné školy

Je to jedna z nejikoničtějších scén ve filmu Obecná škola – přes varování ředitele školy se několik žáků titulní instituce rozhodne olíznout v zimě zábradlí, jen aby k němu vzápětí přimrzli. Děti školou povinné stejnou chybu zřejmě dělají na více místech světa. O jak nebezpečnou praktiku jde, se rozhodl prověřit tým mladých vědců v Norsku.
před 11 hhodinami

Magnesia Litera zná své nominace. Přihlášených knih bylo rekordně mnoho

Nominace na Magnesii Literu 2026 za prózu mají Dora Kaprálová za Mariborskou hypnózu, Magdaléna Platzová za Fáze jedné ženy a Ladislav Šerý za Tajný život institucí. Finálové trojice zná všech jedenáct kategorií. Vyhlášení cen včetně Knihy roku 2025 se uskuteční 18. dubna v pražském Stavovském divadle.
před 14 hhodinami

Jedna bitva za druhou vyhrála Oscary. Cenu má i dánsko-český dokument

V Los Angeles se udělovaly ceny Oscar za rok 2025. Nejlepším filmem se stala politická černá komedie Jedna bitva za druhou. V kategorii celovečerní dokument uspěl snímek Pan Nikdo proti Putinovi natočený v české koprodukci. Nejlepšími herci v hlavních rolích jsou Jessie Buckleyová a Michael B. Jordan.
včeraAktualizovánopřed 21 hhodinami

VideoDílo Laichterova nakladatelství ožívá

Nakladatelství sebral jeho rodině v roce 1949 komunistický režim. Knihy označil za starý papír a nechal je spálit. Prapravnuk nakladatele Jana Laichtera Štěpán Lars Laichter teď pečuje o odkaz nejen svých předků, ale i dalších zrušených nakladatelství. V domě, který navrhnul architekt Jan Kotěra na přání nakladatele, dělá údržbáře i prohlídky pro veřejnost.
15. 3. 2026

Českého lva pro nejlepší film vyhrál Karavan

Nejlepším filmem roku 2025 podle Českých lvů je road movie Karavan režisérky Zuzany Kirchnerové. Hlavní herecké ceny si odnesli Kateřina Falbrová a německý herec Idan Weiss.
14. 3. 2026Aktualizováno15. 3. 2026

Na cenách Vinyla uspěli Black Tar Jesus, projekt Rivermoans a Miloš Hroch

Deskou roku se na cenách Vinyla stalo album Aftermath projektu Black Tar Jesus, za kterým stojí Tomáš Kopáček. Nahrávka propojuje kytarový minimalismus a temné syntezátorové plochy. Objevem roku porota zvolila projekt Rivermoans multimediální umělkyně Marie Tučkové. Laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého na něm pracuje s vícehlasým zpěvem a inspirací duchovní hudbou. Počinem roku se stala kniha Šeptej nahlas publicisty Miloše Hrocha, mapující historii českého shoegazu (hudba je postavena na kytarové vazbě) v širším společensko-kulturním kontextu. Ceny v pátek obdrželi v pražském kulturním prostoru Archa+.
14. 3. 2026Aktualizováno14. 3. 2026

Asistovaná sebevražda zdravého člověka? V Ostravě o tom rozhoduje Bůh a diváci

Richarda Gärtnera, kterému táhne na osmdesát, přestal těšit život, a žádá proto o možnost zemřít. Etickou komisi, která o výsledku rozhodne, tvoří částečně publikum Národního divadla moravskoslezského. Ostravská scéna uvádí totiž v české premiéře hru Bůh od německého právníka Ferdinanda von Schiracha. Zatímco diváci napříč zeměmi právo hlavního hrdiny na asistovaný odchod ze světa jednoznačně podporují, církev, lékaři či odborníci na etiku už tak jednotný názor nemají.
13. 3. 2026

Na novém albu je hodně smrti i píseň o klimakteriu, říká Ester Pes Kočičková

Zpívající herečka, tak sebe samu označuje Ester Pes Kočičková. Momentálně se věnuje první disciplíně. Ve studiu Sono dokončuje zatím bezejmenné album šansonů. Hudbu složil klavírista a dlouholetý spolupracovník Luboš Nohavica, texty napsala sama.
12. 3. 2026
Načítání...