Hudební dokumenty zažívají zlatou éru. Odhalují se v nich třeba aktuální vítězky cen Grammy Billie Eilish a Taylor Swiftová, které se tak fanouškům prezentují přesně ve světle, v jakém chtějí. Nový snímek z produkce deníku The New York Times s názvem Framing Britney Spears ukazuje, že zpěvačka Britney Spearsová před lety takovou kontrolu nad svým veřejným obrazem neměla. Jsou intimní dokumenty skutečně pravdivé?
„Musíte být v pohodě, protože jste důvodem, proč jsem v pohodě já,“ říká v dokumentu s názvem The World's a Little Blurry na koncertě svému velmi mladému publiku zpěvačka Billie Eilish, když se jedné z fanynek udělá špatně. „To je divný. Jsem obyčejná holka. Nechápu, proč mě máte rádi,“ nechává se slyšet při jiné příležitosti dívka, která prorazila v roce 2015 ve svých třinácti letech, když na internetu uvedla píseň Ocean Eyes, již napsala s bratrem Finneasem.
Aktuální dokument ji začíná sledovat o tři roky později, kdy už je hvězdou. Hudbu v něm tvoří v dětském pokoji, který je zavalený věcmi, nechává se však slyšet, že písně píše jen extrémně nerada, i když zároveň přitakává, že „mít píseň, která přesně popisuje tvoje emoce, je ten nejlepší pocit na světě“. Její vnitřní svět se však propisuje do tvorby, v níž mnozí vidí výpověď o úzkostné generaci.
„Lidé mi říkají: To je tak temné. Vydej nějakou veselou hudbu. Ale já nejsem veselá. Proč bych psala o něčem, co neznám?“ ptá se Eilish, která ve filmu například spolu s matkou i producenty řeší singl Xanny, v němž zpívá o své averzi k drogám. Podle producentů by se jí však píseň mohla vymstít, pokud by někdy v budoucnosti byla „nachytána“ s jointem či s cigaretou. „To opravdu nevydáme nějakou píseň ze strachu, že by to pak mohla udělat?“ oponuje producentům matka hudebnice.
Globální sláva jako něco obyčejného
Je to totiž právě rodina, od níž dostává v dokumentu Eilish bezpodmínečnou podporu, což je cítit z pasáží, které působí jako domácí video. Rodiče si tak na kameru stěžují, že „Billie odjela za klukem a neřekla jim, kde bydlí“, aby ji pak o desítky minut stopáže později budili s tím, že je nominovaná na několik Grammy. Občas kamera leží na kuchyňské lince, občas se rodina zpěvačky točí sama.
Tvůrci jako by se snažili navodit dojem, že globální sláva je něco obyčejného a dostupného. Je otázkou, nakolik je intimita zobrazovaných situací, do nichž se promítnou zdravotní i vztahové problémy, kalkulem či přirozenou generační potřebou sdílet o sobě všechno na sítích. O zpěvačce totiž v dokumentu padne, že svoji image na internetu samozřejmě bedlivě kontroluje – bojí se, že by ji lidé mohli nemít rádi.
To se nakonec ukáže v jednom z výraznějších konfliktů, které dvouapůlhodinový dokument nabízí. Když se po jednom z koncertů se zpěvačkou chce fotit více skupin lidí, než bylo domluveno, napůl v panice od nich odběhne, což podle matky měla překonat. „Nesmím mít špatnou chvilku. Někdo hned okomentoval fotku, kterou jsem zveřejnila: Bylas během osobního setkání nezdvořilá a otrávená,“ popisuje pak tlak od lidí, kteří prý „chtějí jenom fotku“.
„Osvoboďte Britney,“ apelují fanoušci
Jiný aktuální úspěšný dokument jako by byl pro Eilish varováním, protože ukazuje, co se může popové hvězdě stát, když je tlak příliš velký. Deník The New York Times ve snímku Framing Britney Spears ilustruje kariéru zpěvačky Britney Spearsové s akcentem na fanouškovské hnutí #FreeBritney. To upozorňuje na fakt, že zpěvačka je již dvanáct let v opatrovnictví svého otce Jamieho, který tak prakticky řídí její život nebo jí spravuje finance. Podle respondentů v dokumentu na to nemá právo, opatrovnictví je navíc tradičně uvalováno na staré a nemohoucí lidi.
Snímek však zastihuje zpěvačku i na počátku zářivě kariéry, která začínala koncerty v obchodních domech („Po skončení jsme šli nakupovat,“ vzpomíná bývalá asistentka Spearsové) a kulminovala na konci devadesátých let globální popularitou. Nový film však tvrdí, že se směrem své kariéry a kontrolou mediálního obrazu měla zpěvačka jen pramálo společného. Narativ o ní měla určovat média, paparazziové a zlomyslný bulvár.
Snímek tak obsahuje nejen archivní záběry náletů bulvárních fotografů, kteří zpěvačku terorizují zejména během právní bitvy o její děti s bývalým manželem. Dokument chce být ale i zprávou o médiích, která zpěvačku s psychickými problémy zesměšňovala a označovala za špatnou matku či partnerku, což ukazuje sestřih dobových rozhovorů, které se Spearsovou vedli novinářka Diane Sawyerová či moderátor Jay Leno.
Dílo už mělo reálné dopady – zpěvačce se po jeho odvysílání omluvil její bývalý přítel, zpěvák Justin Timberlake, jehož v dokumentu po rozchodu se Spearsovou média naopak podporují. Podle snímku dostala zpěvačka možnost ovlivnit své vnímání společností až s nástupem sociálních sítí, zejména Instagramu, který aktivně používá. V částečném opatrovnictví svého otce je však stále, i když z dokumentu vyplývá, že proti němu bojovala. Co si však o situaci skutečně myslí, z filmu zjistit nelze – dokumentaristům se ji nepodařilo kontaktovat.
Dokumenty nahrazují rozhovory pro média
Film Framing Britney Spears je tak neautorizovaným dílem, což znamená v současné vlně hudebních dokumentů o hvězdách pop music spíše výjimku. Trend intimních, avšak kontrolovaných vhledů do soukromí hvězd podpořil už před deseti lety snímek mapující vzestup zpěváka Justina Biebera s názvem Never Say Never, jenž je s tržbami přibližujícími se stovce milionů dolarů nejvýdělečnějším hudebním dokumentem všech dob. Do svého soukromí od té doby nechali nahlédnout třeba Beyoncé, Katy Perry, Ed Sheeran, Ariana Grande, Travis Scott nebo Shawn Mendes.
Pro zpěváky a zpěvačky takové filmy často nahrazují velké rozhovory, které již nedávají. „Ty filmy se točí kolem okamžiku, jenž je v kariéře umělce zásadní a klíčový nebo má velký dopad,“ sdělil pro časopis Entertainment Weekly producent Scott Manson. V loňském úspěšném dokumentu o Taylor Swiftové s názvem Miss Americana tak šlo například o dilema, zda má zpěvačka vyjádřit politický názor. Nakonec v něm označí republikánskou senátorku z jejího domovského státu Tennessee za „Trumpa v paruce“, i když se bojí, že jí to odežene příznivce. Takový vývoj v dokumentu vidět nebyl.
Intimita může být reklamní strategií
I domnělá intimita a upřímnost se v hudebních dokumentech může stát jen prodejním, reklamním vehiklem, na což upozorňuje třeba australský web Junkee. „Umělci vidí v dokumentech možnost ukázat své jiné stránky. To se ale nerovná upřímnosti. Většina popových hvězd nedokáže opustit svoji image a ukázat, kým skutečně jsou. Filmy se tak vlastně stávají jen dalšími naleštěnými propagačními materiály,“ píše web s tím, že hudební dokumenty často rezignují na skutečný konflikt či kladení nepříjemných otázek.
Letos se objeví ještě například nové filmy o Beatles či Tině Turner, za nejlepší žánrové kousky jsou však stále považovány snímky jako Neohlížej se, jenž byl natočen během koncertního turné Boba Dylana v roce 1965, nebo Gimme Shelter, v němž společně s kapelou Rolling Stones „končí“ uvolněná šedesátá léta koncertem na závodní dráze nedaleko San Francisca, který v roce 1969 naruší motorkářský gang The Hell's Angels. Uvedení syrového dokumentu Cocksucker Blues o Rolling Stones z roku 1972 natočeného známým fotografem Robertem Frankem naopak skupina chtěla zastavit. Zachycoval ji totiž v nelichotivých situacích spojených s užíváním drog.
