Recenze: Autentický Havel. Film Slávka Horáka zachycuje dramatika a státníka především lidsky

Ani dokument, ani přesná historická výpověď. Režisér a scenárista Slávek Horák se úspěšně odstřihl od patosu osobnosti Václava Havla. Divákovi naservíroval na pozadí klíčových historických událostí Československa 20. století uvěřitelný, upřímný portrét dramatika, později státníka, ale hlavně člověka, který čelil nejen komunistickému režimu, ale hlavně sám sobě a svému svědomí. Film Havel ukazuje prvního porevolučního prezidenta z perspektivy, kterou mnohdy zapomínáme. Od roku 1968 až do sametového roku 1989 připomíná stěžejní momenty, které Havla utvářely ještě předtím, než vystoupil na balkonu Melantrichu.

Prázdný papír a pero. To je jeden z leitmotivů nového snímku Slávka Horáka. Dramatik a později prezident v klíčové chvíli odolal a tváří v tvář rokům ve vězení se komunistickému režimu neupsal. Nakonec po něm zůstal hluboký a silný odkaz, který představuje vše – jen ne prázdný list papíru. Film se snaží zprostředkovat Havla hlavně lidsky.

Je to příběh muže, který vedle tuctu přirozených nepřátel bojuje i s vlastním svědomím. Vedle Havlových dilemat Horákův snímek vykresluje jeho pevný vztah s manželkou Olgou, slabost vůči ženám, nevěry i jistou dávku introverze, kterou musel v těžkých historických chvílích odbourávat, aby se pak stal jedním z hybatelů listopadových změn.

Film začíná rokem 1968, který pro Havla znamenal tvůrčí svobodu, kterou promítal na divadelní prkna. Rychlý „rokenrolový“ úvod ale vystřídají těžká normalizační léta, která znamenala velký osobností přerod hlavní postavy. Havla tak můžeme vidět, jak „přikuluje“ v pivovaru, vnímá a angažuje se v procesu s Plastic People a sám prožívá těžké roky v žaláři, které mu podlomily zdraví.

Havel působí skromně, těžce se rozhoduje, ale v momentech, kdy to bylo potřeba, věděl přesně, co má udělat. Ať už to bylo odmítnutí exilu v USA, nebo oznámení Dubčekovi, že prezidentem nebude. 

Uvěřitelný výkon Viktora Dvořáka

Představitel Václava Havla Viktor Dvořák hraje svoji životní roli. S titulní osobností ho pojí nejen vizuální podoba. Dvořák přesvědčivě ztvárňuje nervózního intelektuála, který kličkuje s cigaretou v ruce mezi ženami i příkořími totality. Dvořák je především uvěřitelný, a to je ve filmu o muži, který má jistou auru kultu, to nejdůležitější.

Stejné se dá říct i o Anně Geislerové, která se do role opory českého státníka dokonale vžila. Olga v jejím podání neztrácí na eleganci, empatii a ráznosti, kterou Havel v životě tolik potřeboval. Nezklamal ani Martin Hofmann, u kterého se bez nadsázky může uvést, že role „Lanďáka“ mu byla ušitá na míru (byť samozřejmě vychází z historie a reálii herce Pavla Landovského). Bouřlivák geniálně doplňuje plachého Havla, do filmu vnáší akci, humorné momenty i rytmus.

Ostatní postavy jsou upozaděné, hlavně kvůli tomu, že film zabírá širokou plochu dvaceti let. Jiří Bartoška, přítel Václava Havla mimochodem, výborně zachytil filozofickou hloubku profesora Patočky. Naopak Stanislav Majer v roli básníka Pavla Kohouta spíše než jako intelektuál působí jako hromotluk, což ale není dáno jeho výkonem, ale spíše nevhodným castingem. A konečně Barbora Seidlová v roli milenky Havla se při svém návratu na stříbrná plátna ukazuje jako „femme fatale“, která herecky zraje.

Video Interview ČT24
video

Interview ČT24: Herecký představitel Václava Havla

Zdroj: ČT24

Smysl pro detail

Režisér Slávek Horák umí pracovat s detaily a symboly. V první polovině filmu vizuální složka, nepatrné maličkosti a samotný děj do sebe dokonale zapadají. Ať už to je – již zmiňovaný – prázdný list v metafoře s ubrouskem na stole v hospodě, nebo monolog Martina Hofmanna ve vlaku, který se z nadšení dostane do zklamání, a v momentě, kdy herec ubere plyn, vlak vjíždí do tunelu, do tmy. V jistých pasážích ale Horák s detaily a vizuální složkou až moc tlačí na pilu a působí to, jako by chtěl divákovi něco dokázat.

Na snímku je nicméně vidět, že tvůrce odvedl ohromný kus práce. Ať už během roků na přípravě scénáře, tak i při samotné realizaci filmu. Uznání Horákovi patří i v kontextu toho, že se jedná teprve o jeho druhý celovečerní snímek (první byl Domácí péče). Ve spojení s kamerou, která dokáže být hravá, ale i intimní a skvěle pracuje se clonou, se jedná o mimořádný vizuální počin. Povedla se také zvuková a hudební složka, která nejvíce vyniká ambientem v části, kdy je Havel vězněn.

Film obsahuje i humorné prvky a „jaksi“ i absurditu, která jistým způsobem Havlův život prošpikovala. V kinech se tak promítá hodina a tři čtvrtě světla a apelu na morálku v době, která je prolezlá marazmem.