Patti Smith, jejíž novinka Oddanost právě vyšla česky, již nejspíš nové album nenatočí. Neznamená to však, že by ji opouštěly síly. Jen je zaměřuje jiným směrem. Osobně pojatý text je toho nejlepším důkazem.
Jak je u literárních projevů Patti Smith zvykem, nelze mluvit o nějakém čistém žánru, eseji, povídce či básni, vše se jí plynule prolíná, subjektivní s objektivním, vnější s vnitřním. A jistě to není tím, že by nedokázala udržet rovinu, jak bývá tak rádo vyčítáno u maturit – naopak.
Toto prolínání, tato osmóza jí umožňuje lépe navázat vztah s čtenářem. Vlastně, stejně jako při koncertě, kdy písně prokládá mluveným slovem, vzpomínkami, komentáři…
Relativně útlý svazek Oddanost lze přitom – chceme-li – rozdělit na dvě části. V první, Jak funguje mysl, autorka popisuje, jak narazila na film Risttuules režiséra Marttiho Heldeho o masové deportaci Estonců na Sibiř v roce 1941, nařízené Stalinem. Snímek, zjevně silný, jí slouží jako ideální odrazový můstek.
Však také úvodem píše, že „inspirace je nepředvídatelnou veličinou, zásah múzy v nestřeženou hodinu. Šípy se rozletí, a aniž by si to člověk uvědomil, je zasažen; navzájem nesouvisející katalyzátory se potají seskupily do šiku a utvořily svébytný systém, a zanechaly člověka chvějícího se nevyléčitelnou nemocí – planoucí představivostí – bezbožnou, a zároveň božskou.“
Popisuje tedy, jak se vydává na cestu do Paříže, kde se má podílet na propagaci své knihy, jak si do letadla bere životopis Simone Weilové. A odlétá… Ve Francii se jí pak vše počíná proplétat, přesně dle oněch do všech stran letících a zasahujících šípů: film o Estoncích, asociace na něj, Simone Weilová, její knihy, čarovné hledání jejího hrobu, vlastní myšlenky. A také nám sdělí, že cosi horečnatě píše, přepisuje.
Mračno vystřelených šípů
Výsledek, vlastní Oddanost – přičemž oddanosti jako lnutí k někomu či něčemu je věnována celá kniha – tvoří druhou část, která Patti Smith na příběhu odvinutém od obrazů filmu umožňuje prolínat, splétat a nasvěcovat překvapivé zápletky.
Vlastní příběh ponecháme nepopsaný. Zmíníme však jeho zvláštní kouzlo, neurčitost, jakoby byl mimo čas, a přesto v něm ukotven. Společně s již zmíněnými, prolínajícími se úvahami tak vznikl text plný imaginace, asociací, tedy: celé mračno vystřelených šípů.
