Přestože by se mohlo zdát, že již bylo o naší skupině The Plastic People of the Universe napsáno snad vše, zůstávají stále nepopsaná bílá místa. Zároveň chybí i jiné pohledy na historii kapely a její význam. I proto lze knihu Františka Čuňase Stárka a Martina Valenty Podzemní symfonie Plastic People jen uvítat.
Autoři se nyní snaží o částečnou nápravu, přičemž již v úvodu vymezují oblast svého zájmu – nehodlají psát o hudebním aspektu kapely, ale spíše se chtějí zaměřit na definování a popsání všech tlaků, kterým byli hudebníci vystavováni a na které, chtě nechtě, také reagovali. A které, předběhneme-li, nakonec vedly i ke konci kapely, jenž je zde popsán skutečně podrobně.
Stejným úhlem ale autoři nahlížejí celou historii kapely. Nečekejme tedy nějaké muzikologické či kulturologické rozbory, ale spíše probírání se archivními dokumenty, ať již jejich autory byly mocenské struktury, převážně tedy StB, nebo okruh kolem Plastiků, a šířeji i okruh undergroundu či disentu.
Je vlastně docela paradoxní, že doposud se nikdo touto velice zajímavou tematikou detailněji nezabýval. Ve všech dosavadních textech jsou pronásledování skupiny a její boj o udržení občanské a umělecké integrity sice popisovány, ale v podstatě vždy jen v černobílé optice, kdy na jedné straně stáli ti zlí a na druhé ti dobří.
A kromě toho, nic nového tyto texty – samozřejmě jde o jistou generalizaci – nepřinášely. To platí i pro Švehlův neprávem oslavovaný životopis „ideologa a uměleckého guru“ kapely Ivana Martina Jirouse Magor a jeho doba, opakující, pokud jde o PPU, již notoricky známá fakta.
Oba autoři Podzemní symfonie jsou pro svou práci dostatečně kvalifikováni. Stárek nejen pro svou aktivní účast v našem undergroundu, ale také jako badatel Ústavu pro studium totalitních režimů, Valenta, profesí historik, je též pracovníkem zmíněného ústavu. Okamžitě je totiž vidět, že oba se v prostředí archivů nejen orientují, ale dokáží s nimi i dobře pracovat – což je zvláště u práce zkoumající citlivou otázku spolupráce či nespolupráce s mocenskými strukturami více než na místě. A je nutno autory za maximální snahu o objektivnost, o ono příslovečné „padni komu padni“, jen pochválit.
Nemalováno narůžovo ani načerno
Abychom nechodili kolem horké kaše, míněn je kapelník a výhradní autor Plastiků, zpěvák a baskytarista Milan Hlavsa. Mimořádně nadaný umělec, zároveň objekt neustálého pronásledování a tlaků ze strany StB, které šlo především o to, aby kapelu zlikvidovala. A to se také stalo, když po různých vnitřních rozporech – vše autoři podrobně popisují a dokladují – Plastici skutečně v roce 1987, za nepříliš hezkých průvodních událostí, skončili.
Zároveň ale Hlavsa založil novou kapelu Půlnoc, a dokonce s ní na jaře 1989 podnikl zcela oficiální a našimi úřady povolené turné po USA. Což samozřejmě vyvolalo řadu spekulací o roli StB, autoři ovšem přímou odpověď na otázku Hlavsovy potenciální spolupráce nedávají a také vysvětlují proč. Jednou větou: archivy nejsou protentokrát zcela spolehlivé…
Aby nebylo mýlky: nepořádá se zde žádný hon na Hlavsu, naopak je cítit, jak moc si jej Stárek s Valentou váží, jak respektují jeho osobnost. Ale… zkrátka: nemalování narůžovo, ale ani načerno. A to je – vedle již zmíněného rozkrývání archivů a dokumentaristické bohatosti – dalším velkým kladem knihy.
Lze ovšem i něco vytknout, například nevstřícné popisky u skupinových fotografií, též některé stylistické prohřešky si mohli autoři ušetřit, lze jistě polemizovat například s tvrzením, že se právě Andy Warhol vymezoval vůči světu komerčně obchodních vztahů. Ostatně obecně si autoři nejsou tak jisti v problematice americké kontrakultury, víceméně to ale nevadí, není jádrem jejich textu. A na celkovém významu publikace to vůbec nic nemění.
František Stárek Čuňas, Martin Valenta: Podzemní symfonie Plastic People, vydaly Argo a Ústav pro studium totalitních režimů, 2018.
