Dává, nebo bere? Šichtařová versus Špicar o patnáctiletém manželství Česka s Evropskou unií

Před patnácti lety se evropská rodina rozrostla o Českou republiku. Web ČT24 při té příležitosti oslovil ekonomku Markétu Šichtařovou, která fungování Evropské unie často kritizuje,  a viceprezidenta pro hospodářskou politiku a export Svazu průmyslu a dopravy Radka Špicara, jenž patří spíše do tábora eurooptimistů. Každý z nich dostal stejný seznam otázek: o dotacích, euru, odlivu dividend, regulacích nebo o mýtech, které v myslích Čechů zakořenily.

PROJEKT EU: OHLÉDNUTÍ

Jak moc byl podle vás s odstupem patnácti let skutečně dobrý krok vstoupit do EU? Co nám členství v EU dalo?

Šichtařová: Hlavním problémem vstupu do EU je to, že ta dnešní je už o hodně jiná než EU, o níž jsme hlasovali v referendu. Unie se změnila zejména přijetím Lisabonské smlouvy. A to tak zásadně, že si umím představit, že existence v EU po přijetí Lisabonské smlouvy by byla zralá na nové referendum.

Za největší plusy EU považuji pak volný trh zboží a služeb, volný pohyb pracovních sil, volný pohyb kapitálu, donedávna plusem byl i schengenský prostor. Tedy jinak řečeno vše, co vedlo k odbourávání ekonomických bariér, bylo pozitivní. Tady je však nutno říci, že vesměs jde o výhody zóny volného obchodu, nikoliv o výhody politického projektu; nicméně obojí šlo samozřejmě při vstupu ruku v ruce. Pokud jde o schengenský prostor, ten by byl skvělý, pokud by EU důsledně dbala na ochranu svých vnějších hranic. Jakmile ale přestaly vnější hranice těsnit, smysl schengenského prostoru se začal významně devalvovat.

Špicar: V případě České republiky výhody členství v EU bezpochyby převažuji nad nevýhodami. Jsme ekonomika, která je zcela závislá na exportu, který tuhle zemi živí. Díky členství v EU můžeme naše výrobky a služby vyvážet k půl miliardě evropských zákazníků bez celních bariér. Díky evropské integraci a pokračující liberalizaci vnitřního trhu si národní státy před našimi exportéry nemohou chránit svoje trhy, jako to dělaly v minulosti. České podniky toho dokáží úspěšně využívat a 84 procent našeho vývozu směřuje právě do EU.

Díky jednotnému trhu nemusíme naše výrobky přizpůsobovat 28 národním standardům a regulacím, stačí se přizpůsobit jednotným evropským požadavkům, což značně snižuje administrativní náročnost pro exportéry. Přestože mnoho lidí tvrdí opak, existence jednotného trhu EU administrativu podnikům výrazně snižuje.

Schengenský systém zase umožňuje volně cestovat po Evropě bez otravného čekání ve frontách na hranicích. A díky síle jednotné EU s několika stovkami milionů obyvatel jsme schopni s ostatními ekonomickými velmocemi vyjednat vzájemně výhodné dohody o volném obchodu, ze kterých posléze profitují naši exportéři.

Děti mohou díky členství v EU studovat v zahraničí a české podniky se podílet na společných evropských projektech, jako je třeba výzkum kosmu, na kterém participuje mnoho českých podniků a institucí a který bychom bez spolupráce s ostatními členy EU neměli šanci financovat.

Díky členství v EU patříme tak do prestižního klubu, což pomáhá našemu image a láká investory, kteří u nás vytvářejí nová pracovní místa.

A co naopak členství v EU Česku vzalo?

Šichtařová: Nevýhody EU spočívají především v rozsáhlém přerozdělování formou dotací. To může znít zvláštně od země, která je čistým příjemcem evropských peněz, ale pointa je v tom, že se domnívám, že tyto peníze nepřináší ekonomický užitek, který se od nich očekává. Podle mě snižují výkonnost nejen na straně čistých plátců, ale z dlouhodobého pohledu i na straně čistých příjemců.

Další nevýhodou je již zmíněná změna hlasovacího systému po přijetí Lisabonské smlouvy. Dál je to i silný a sílící příklon k silně levicovému liberalismu, který by byl „věcí toho kterého státu“, pokud by tyto země nebyly členy EU, ale jelikož Unie ovlivňuje svými nařízeními všechny členy, tyto levicové nálady se implementují i v zemích, kterým to je proti srsti – typicky ve střední Evropě. A to je asi největším problémem narušujícím soudržnost členů.

Špicar: Členstvím jsme také samozřejmě o pár věcí přišli. Například o vlastní politiku právě v oblasti exportu vůči třetím zemím. Je však nepravděpodobné, že bychom pro sebe, jako relativně malou ekonomiku, dokázali vyjednat lepší podmínky než s EU v zádech. Bez členství v EU bychom také nemuseli přijímat mnoho směrnic jako dnes, nicméně kdybychom do EU chtěli vyvážet, stejně bychom je museli respektovat, jen bychom je nemohli ovlivnit, což teď můžeme. Jinými slovy, vzdali jsme se možností sólového hráče, ale získali sílu orchestru.

PROJEKT EU: CO DÁL?

Jak vnímáte budoucnost EU ve světle brexitu, obchodních válek a dalších problémů? Je to stále životaschopný projekt po ekonomické stránce? Co by se případně mělo změnit?

Šichtařová: Ekonomické principy, na nichž byla EU postavena, jsou dál platné a pozitivní. Problém je, že tyto původní ideje jsou čím dál víc potlačovány. Volný trh je omezován, volný pohyb je torpédován jako důsledek toho, že netěsní vnější hranice, a proto se uvažuje i nad uzavíráním vnitřních hranic, a tak dál. Zkrátka politické provedení poškodilo původní ekonomické principy zóny volného trhu.

Aby EU byla vitálním projektem, museli bychom se vrátit o nějakých patnáct nebo aspoň deset let zpět. Jinými slovy, pro svou životaschopnost by EU měla přestat uvažovat o jednotné armádě, o společné daňové politice, o společné zahraniční politice, měla by důrazně chránit vnější hranice, měla by se vrátit k systému hlasování před Lisabonem, měla by výrazně zredukovat dotační politiku, a to včetně zemědělské oblasti. Jsem přesvědčená, že v takovém případě by drtivou většinu odpůrců EU přešly nápady na vystoupení z Unie. Zkrátka tempo integrace by mělo výrazně zvolnit, alternativně by EU mohla být koncipována jako vícerychlostní s tím, že my a další státy, které neprojevují příliš vysokou loajalitu, by byly v pomaleji se integrující části. Příliš velké tlačení na pilu vede jen k nárůstu odporu u obyvatel vůči EU. Příkladem je brexit. 

Špicar: Za klíčové považuji, aby členové EU neporušovali svá vlastní pravidla, jak k tomu v minulosti občas docházelo. Klíčová je i reforma fungování EU jako takové. Unii v její dnešní podobě považuji za zvláštní hybrid, který takto nemůže dlouhodobě fungovat. Podobně jako prezident Zeman i já jsem evropský federalista, z čehož vyplývá i můj názor na podobu nutné reformy.

Musíme odstranit demokratický deficit, který existuje. Je potřeba posílit roli parlamentu, který dnes ani nemůže sám navrhovat nové zákony. Z voleb do evropského parlamentu by měla vzejít také evropská vláda, hodna toho jména, a ne jen národními státy vyslaní zástupci, které máme dnes v Evropské komisi. Měli bychom důkladně přenastavit, co je lepší ponechat, nebo dokonce vrátit na národní úroveň, a co naopak přenést na tu evropskou. S tím souvisí i možnost přetvořit Evropskou radu v jakýsi evropský senát, kde by seděli zástupci národních států a hlídali, aby nebyly poškozovány jejich zájmy.

 

PROJEKT EU a ČESKO

Podle říjnového průzkumu Eurobarometru si jen 39 procent občanů Česka myslí, že členství v EU je dobrou věcí. To je nejméně ze všech států Unie. Proč na ni nahlíží podle vás Češi tak negativně, je to podloženo nějakými ryze ekonomickými čísly, nebo jde o politicky orientované „znechucení“? Protože na druhou stranu průzkum ukázal i to, že téměř dvě třetiny (64 procent) Čechů jsou přesvědčeny, že Česká republika má z EU prospěch.

Šichtařová: Tady nejde o ekonomiku, tady jde o odpor vůči příliš direktivnímu prosazování levicově liberální doktríny, jak už jsem zmínila. Občanům Česka vadí takové věci jako prosakování genderových nápadů, kvót, ale třeba i omezování volného trhu, typicky v podobě na první pohled sociálně motivovaných mzdových požadavků pro dopravce, které však v jádru mají spíš konkurenční boj. Střední Evropa má s komunisty víc zkušeností než západní Evropa, a proto mnoha lidem bliká v hlavě poplašná kontrolka – identifikují mnohé „pokrokářské“ myšlenky z Bruselu jako nebezpečné. To je podle mne ten hlavní důvod. Je to tedy důvod ryze politický.

Špicar: Už několik měsíců jezdím po republice na pozvání lidí, kteří chtějí diskutovat o tom, co nám EU vzala a co dala. Mám už tak o pohledu lidí na EU docela slušný přehled. Hlavním důvodem skepse vůči EU jsou čeští politikové, kteří už několik let nenechávají na EU nit suchou. Statistiky přitom jasně ukazují, že když máme ve vedení státu politiky, kteří se k EU staví pragmaticky a konstruktivně, nálada celé společnosti je výrazně eurooptimističtější a naopak.

Dalším důvodem jsou nejrůznější euromýty, kterým mnoho lidí věří. Lidé se u nás o fungování EU příliš nezajímají, nevědí, jak funguje, a pak věří kdejakému nesmyslu. Mají pocit, že nám EU stále jen něco diktuje, a nevidí, že hlavní roli v Unii stále hrají národní státy a že bez jejich souhlasu může Komise nebo Parlament jen stěží něco schválit.

Lidé mají také pocit, že nejsme schopni v EU nic prosadit, což už ale dávno není pravda. Nejlepším důkazem jsou kvóty, které jsme úspěšně shodili ze stolu, přestože je chtěly protlačit ty nejsilnější státy v EU. Prosadili jsme naopak naší verzi reverse charge, opět navzdory několika velkým zemím, podobně jako téma dvojí kvality potravin – to je také téma, které jsme do EU přinesli my. Trvalo dlouho, než jsme se naučili v EU prosadit svou, ale teď už to umíme a já věřím, že se to brzy pozitivně podepíše i na vnímání EU u nás.

Markéta Šichtařová

Markéta Šichtařová

ekonomka a ředitelka společnosti Next Finance

„Jsem přesvědčená, že celá myšlenka dotací je chybná, bez ohledu na to, kdo je čistý plátce a kdo je čistý příjemce.“

Markéta Šichtařová

ekonomka a ředitelka společnosti Next Finance

DOTACE

Často se argumentuje, že plusem členství jsou dotace, které země ekonomicky staví na nohy. Můžete prosím zhodnotit, nakolik jsou skutečně přínosem? Některé zdroje zmiňují, že ve skutečnosti, když se porovná, kolik jsme jako Česko z EU získali na dotacích a kolik tam odvádíme, je to jednoznačně v náš neprospěch. Je to pravda, nebo čísla hovoří jinak?

Šichtařová: Tady nejde vůbec o čísla, ale o princip: pointa je v tom, že jsem přesvědčená, že celá myšlenka dotací je chybná, bez ohledu na to, kdo je čistý plátce a kdo je čistý příjemce. Jde o to, že je-li někdo čistý plátce, pak dotace odčerpávají peníze tam, kde ekonomika efektivně šlape. Tedy ubližuje se ekonomicky efektivním oblastem. A peníze směřují tam, kde neumí být použity, protože se vymýšlejí zbytečné projekty, aby „se ty peníze nějak využily“ – a ty projekty jsou většinou neefektivní, neživotaschopné, v podobě postavení dálnice odnikud nikam. Ovšem s tím, že tenhle zbytečný či skoro zbytečný projekt se musí kofinancovat z veřejných peněz, které by mohly líp sloužit jinde, plus odčerpávají se tím pracovní síly soukromému sektoru, které by také mohly být zapojeny efektivněji. Čili poškození, byť menší, je i na straně příjemce dotace. Výsledkem je celkový užitek záporný pro všechny.

Špicar: To je naprostý nesmysl. Rozdíl mezi tím, co jsme do společného rozpočtu odvedli a co jsme jako země získali pro svůj vlastní rozvoj, je 700 miliard v náš prospěch. Navzdory představám mnoha lidí, že většina evropských peněz šla na „vyhřívané cyklostezky v národních parcích“, jak často slýchávám při cestách po republice, největší část peněz šla na čističky vod, silnice, rekonstrukce škol, nemocnic a podobné, pro náš stát velmi důležité investice. Přesto ale dotace nepovažuji za hlavní přínos našeho členství, i když nám hodně pomohly. Až je totiž přestaneme čerpat, bude to znamenat, že už nemusíme dohánět ty bohatší, že už k těm nejbohatším státům patříme a můžeme zase my pomáhat chudším v jejich rozvoji. A třeba si podporou jejich hospodářského růstu vytvářet příležitosti pro naše investory a exportéry.

PENÍZE

Když zůstaneme u toku peněz: dalším konkrétním příkladem je prý srovnání, kolik ze střední Evropy v letech 2010 až 2016 odešlo do EU peněz na dividendách, tedy rozděleném zisku, a také kolik přišlo zpět na evropských dotacích. Podle statistik Eurostatu z Česka od roku 2010 do roku 2016 bylo na dividendách „odkloněno“ 7,6 procenta HDP. V absolutních číslech to znamená, že z naší země za dobu sedmi let odešlo 2252 miliard korun, zatímco ve formě evropských dotací se nám za stejnou dobu „vrátilo“ 1,9 procenta HDP. To dělá 563 miliard korun. Česká republika je tedy za sedm let v minusu 1 bilion 689 miliard korun. Roční minus dosahuje 241 miliard, tedy zhruba 1/5 státního rozpočtu. V přepočtu na výkon ekonomiky to dělá minus 5,7 procenta HDP. Tuto informaci uvedla ekonomická analytička Lenka Zlámalová v březnu 2018 na serveru Echo24.cz. Je tohle tedy skutečnost, nebo klam?

Šichtařová: Tohle bych nemíchala. Nemůžeme míchat dividendy jako důsledek přímých zahraničních investic a dotace jako důsledek státního přerozdělování. To, že se na odtékající dividendy hledí ve společnosti převážně negativně, je pouze politický výklad. Dividendy jsou výrazem ziskovosti zahraničního kapitálu, který k nám někdy v 90. letech přinesl know-how a pracovní příležitosti. My jsme k nám tento zahraniční kapitál pustili proto, že jsme sami technologie a kapitál neměli. A věděli jsme, že za to jednou budeme platit úroky ve formě odlivu dividend. Přeci chceme, aby investice u nás byly ziskové – tedy aby byly úspěšné, aby lidem dávaly práci. Důsledkem nutně musí být nějaký odliv dividend jako vedlejší efekt. Čím víc dividend, tím ziskovější kapitál, tedy tím úspěšnější podniky, tím větší zaměstnanost, tím vyšší platy pro Čechy a tak dál.

Samozřejmě optimální by bylo, kdyby tyto dividendy byly u nás rovnou také reinvestovány, ale to už neovlivníme, respektive mohli bychom to ovlivnit jedině velmi dobrou strukturou ekonomiky, která by lákala k reinvesticím zisků, což je ale běh na dlouhou trať. Míchat s přerozdělováním ve formě dotací se to ale nedá.

Špicar: Odliv dividend je výsledkem transformace, kterou čeští politikové zvolili v devadesátých letech. Poté co se ukázalo, že „česká cesta“ není příliš úspěšná, se politikové rozhodli transformovat ekonomiku skrze prodej domácích podniků zahraničním investorům. Ti šli do rizika podnikání za železnou oponou. A když byli úspěšní, tak si část zisku odvedli domů. Podobně jako to dělají naší investoři podnikající v zahraničí. S členstvím v EU to má tedy málo společného.

Zahraniční investoři nám velmi pomohli, ale existuje i daň, kterou jsme za to zaplatili. Máme například málo strategicky důležitých podniků v českých rukou, máme velmi málo finálních výrobců a jsme také málo robotizovaná a digitalizovaná ekonomika. Říkáme tomu problém „levné ekonomiky“, jejímž důsledkem je „levná práce“, o které hovoří odbory. Té se musíme zbavit a to já osobně považuji za hlavní úkol pro naši zemi v příštích letech.

KLÍČOVÉ OBLASTI: MZDY, DŮCHODY, POTRAVINY

Evropská unie měla vždy za cíl pomoci odstranit „nerovnosti“, které jinak vedou k potížím. Jenže zatím se za dobu členství podle mnohých kritiků zase tolik nezměnilo, například dvojí kvalita potravin, výrazně nižší mzdy oproti západním zemím nebo řada legislativních zákazů, příkazů a údajně nesmyslných regulací… Která z těchto oblastí je podle vás klíčová, kam by se měla upnout pozornost?

Šichtařová: Nelze tyto jednotlivosti vydělovat z kontextu, všechny jsou jen projevem jediného faktu, totiž že nefunguje jednotný vnitřní trh, že zůstává spíš u deklarací. Problém je, že pod rouškou „narovnání podmínek“ se uvažuje o takových věcech, jako například regulativně stanovená jednotná minimální mzda a podobně. Jenomže to není vůbec žádné narovnání podmínek, to je jen záminka, v realitě jde o ještě větší prohloubení rozdílů mezi zeměmi.

Například podle dat Eurostatu má nejvyšší minimální mzdu Lucembursko, kde jsou nad dvěma tisíci eury měsíčně. V Bulharsku jsou ale jen na 286 eurech měsíčně. I když upravíme mzdy paritou kupní síly, berou Bulhaři stále třikrát méně. Pokud by mělo mít Lucembursko bulharskou minimální mzdu, může ji rovnou zrušit coby almužnu. Pokud Bulharsko převezme minimální mzdu Lucemburska, může to rovnou zabalit, protože nízké mzdy jsou jedinou konkurenční výhodou Bulharska, a o tu by měli v rámci „rovnosti“ přijít.

Z toho je vidět, že to, co se snaží tvářit jako jednotný trh, ve skutečnosti vůbec jednotný trh není. A to má pak další dílčí projevy, jako je třeba dvojí kvalita potravin. Čili nemůžeme vypíchnout jednu z těchto věcí, musíme definovat příčinu – to je regulace poškozující fungování volného trhu – a to pak odstranit.

Špicar: Po padesáti letech komunismu jsme zdědili zdevastovanou ekonomiku. Stále se z toho vzpamatováváme a úspěšně se vracíme tam, kam jsme v minulosti patřili, to znamená mezi nevyspělejší země Evropy. Už teď jsme v ekonomické výkonosti na obyvatele předstihli takové země jako Portugalsko a dalším vyspělým západoevropským státům jsme na dohled.

A s těmi nesmyslnými regulacemi bych byl opatrný. Často si je tvoříme my sami tady doma, protože jsme „bruselštější“ než Brusel. V praxi to pak vypadá tak, že balíme koblihy do igelitových sáčků a svádíme to na Brusel, přestože to po nás nikdo nechtěl. A stejné je to s nejrůznějšími euromýty. Moc nerozumíme fungování EU, a proto jim snadno podléháme. Jako třeba tomu, že Brusel zakázal výkonné luxy. Ten mýtus přitom vznikl tak, že si jen někdo spletl příkon s výkonem.

Kolik Česko odvedlo do společné unijní kasy a jak se v průběhu let vyvíjí pozice ČR vůči rozpočtu EU, sleduje ministerstvo financí. Kompletní data od vstupu je možné najít na stránkách MF.     

MIGRACE

Migrační politika je další problémová oblast. Nejde jen o politiku, ale podle mnohých i o peníze, které tam směřují. Jak se na to díváte vy? Je potřeba to brát jako nutný výdaj?

Šichtařová: Migrace má relativně „jednoduché“ řešení ex ante: dokonalá a nekompromisní ochrana vnějších hranic před ilegální migrací. Bez ohledu na to, kolik to stojí, to je prostě nutnost. Tedy ano, je to nezbytný výdaj a nemá smysl o něm diskutovat. Jinak nás to časem bude stát nesrovnatelně víc. Pokud jde o řešení ex post problémů, které již vznikly, to už dobré řešení nemá, tam existují jen řešení špatná a horší.

Špicar: Evropská unie vznikla jako reakce na druhou světovou válku. Jako snaha zajistit, aby spolu evropské státy už nikdy nebojovaly. Docílilo se toho tím, že se státy vzájemně tak propojily, ze se jim už nevyplatí spolu bojovat. Je to často zdlouhavé, ale nikdo u toho neumírá jako kdysi.

A co se týká migrační krize, ta vznikla tak, že si národní státy nedokázaly účinně ohlídat svoje hranice. Do Evropy pustily osoby, které tu neměly co dělat, a způsobily tím problém všem ostatním, kvůli schengenské zóně volného pohybu. Řešením takové situace není méně Evropy, ale více Evropy. Když na to nestačí státy samy, tak potřebujeme evropskou pohraniční stráž, která ohlídá cele vnější hranice EU, abychom byli schopni sami rozhodovat, koho do Evropy pustíme a komu pomůžeme a komu už ne. Je to typickým příkladem agendy, kterou je potřeba přenést na nadnárodní úroveň. Národní státy si s tím nedokážou poradit. Na té nadnárodní bychom to mohli řešit mnohem efektivněji.

EURO

Společná měna, byla to podle vás od začátku dobrá myšlenka? A jak hodnotíte životaschopnost projektu dnes, kdy řada států jako Řecko či Itálie bojuje s rozpočtovými problémy? Dává to celé ještě smysl? Může vůbec fungovat ekonomika EU jako celek, když jsou „nemocné“ jeho jednotlivé části?

Šichtařová: Euro byla a je dobrá myšlenka v případě, že bychom se drželi původního konceptu: totiž že by euro přijaly pouze země patřící do takzvané optimální měnové zóny. Patrně by sem patřilo Německo, Benelux, možná Rakousko. Rozhodně ne Francie, natož další státy jihu a střední Evropy.

Euro se z ekonomického konceptu zvrtlo v politický manifest, a to už je ekonomicky chybně, takže dnes se domnívám, že euro, snad s výjimkou Německa, nepomáhá žádné členské zemi eurozóny, protože u všech z nich se více či méně snížila dynamika růstu po přijetí ve srovnání s dlouhým obdobím před přijetím. Čím víc zemí s odlišným fungováním hospodářského cyklu a jinou vnitřní strukturou ekonomiky se zapojuje, tím to euru víc škodí.

Radek Špicar

Radek Špicar

viceprezident pro hospodářskou politiku a export Svazu průmyslu a dopravy

„Euro z nikoho neudělá bohatý stát, ani chudý. Jen zvýrazní, čím ten stát už je.“

Radek Špicar

viceprezident pro hospodářskou politiku a export Svazu průmyslu a dopravy

Špicar: Vnitřní trh vznikl proto, aby si státy nemohly chránit své trhy před zahraniční konkurencí a z té celoevropské konkurence mohl profitovat zákazník. Euro vzniklo kromě jiného proto, aby si státy nemohly navzájem ubližovat pomocí devalvace svých měn, která by pomohla jejich exportérům a poškodila jejich obchodní partnery. Jeho výhodou je snadná srovnatelnost cen po Evropě a odpadnutí rizika stále se měnících kurzů, které dělají problémy firmám i obyčejným lidem a na kterých vydělávají jen banky.

Je pravda, že mnoha státům eurozóny se nedaří dobře. Není to však eurem, ale především jejich hospodářskou politikou. Euro z nikoho neudělá bohatý stát, ani chudý. Jen zvýrazní, čím ten stát už je. Jestli dělá něco pro posilování své konkurenceschopnosti, nebo ne. A je na každém, jestli do toho půjde. Pro Řeky to byla chyba. Věřím však, že my bychom patřili k úspěšným zemím a euro by nám pomohlo. Navíc máme štěstí, že ten experiment za nás už vyzkoušeli Slováci. Euro jim prospělo a mezi lidmi má teď skoro 70 procent podporu.

EURO VERSUS KORUNA

Nastal už tedy čas, aby Česko euro přijalo? Nebo naopak by si měla Česká republika zachovat vlastní měnu?

Šichtařová: Nenastal. A nejlepší vysvětlení je vidět při pohledu zpět poslední čtyři roky. Tříleté intervence ČNB v podstatě fixovaly kurz, tedy vlastně „fingovaly“ přijetí eura, kdy ekonomický efekt byl shodný kvůli stabilnímu kurzu. Výsledkem bylo v první fázi nehorázné přehřátí ekonomiky, přepálení zaměstnanosti i platů, přepálení nemovitostí a nedostupnost bydlení. Dále rostoucí podíl provozů s nižší přidanou hodnotou, lidově se tomu říká „montovny“, což do budoucna snižuje potenciál celé ekonomiky.

Dlouhodobý efekt je odlišný. Po odeznění tohoto prvního nárazu přichází rychlý sestup. Rychlejší zpomalování ekonomiky než v zahraniční (průmysl, zakázky, celková dynamika HDP), kdy dno bude pravděpodobně také ležet hlouběji než třeba v Německu, které je statisticky na pokraji recese, ale s tím rozdílem, že dynamika nezpomaluje tak rychle jako u nás, takže subjektivní vnímání obyvatel není tak výrazné. Velmi dlouhodobý důsledek je poškození konkurenceschopnosti. Máme tedy na vlastní kůži vyzkoušeno, co by s námi euro udělalo.

Špicar: Na přijetí eura jsme připraveni jako málokterá země, která v minulosti do eurozóny vstupovala. Je to teď spíše politické téma. A není to téma jednoduché, protože jsme vůbec nejvíc euroskeptická země ze všech v EU. Je to výsledkem rétoriky českých politiků, ale i pozůstatkem dluhové krize z roku 2008.

Hodně za to mohou i euromýty, jako že budeme muset platit řecké dluhy, přestože existuje princip jednomyslnosti, a kdybychom nechtěli, tak můžeme finanční pomoc Řecku, ale i komukoli jinému, jednoduše zablokovat. Podobny mýtus je, že euro přináší výrazné zdražení, což už dávno není pravda. Slovensko je toho nejlepším příkladem. Nicméně v situaci, kdy 70 procent lidí se eura z těchto důvodů obává, se ani nedivím českým politikům, že se jim do toho nechce. Sám nepovažuji za dobré, když politik z pocitu nějaké osvícenosti toho, že má pravdu a všichni ostatní se mýlí, rozhodne, a to bez snahy získat pro své rozhodnutí podporu lidí. Takhle se podle mě vládnout nemá. Takže to, že v tuto chvíli nechtějí stanovit termín pro vstup do eurozóny, jim nevyčítám.

Co jim ale vyčítám, a to velmi, je absence s lidmi o euru mluvit a výhody a nevýhody jim vysvětlovat. Tak, aby postoj k němu byl racionálnější, a ne zatížený nejrůznějšími fámami a euromýty. Jako Svaz průmyslu jsme byli vždy pro jeho přijetí, ale nebyla to pro nás priorita prvního řádu. To se ale změnilo v souvislosti s brexitem.

Odchází významná země, která zajišťovala, ze se nic důležitého nedohodne bez zemí mimo eurozónu. To v budoucnu nemusí platit a o budoucí podobě EU se může začít rozhodovat uvnitř eurozóny. Kdyby se to stalo, tak musíme být u toho. Jsme na EU závislí a musíme byt schopni její podobu ovlivňovat v souladu s našimi národními zájmy. Jak říkají Britové, „buď jste u stolu, nebo na stole“. A já bych se nerad dočkal doby, kdy budeme na stole, a to ne kvůli tomu, že by nás ke stolu ostatní nepustili, ale kvůli nám samotným a naší neochotě se na budování společné Evropy podílet.

POSILOVÁNÍ KORUNY

Koruna neposiluje tak rychle, jak se s ukončením intervencí čekalo. Proč?

Šichtařová: Otázka na pomalejší posilování české koruny ve srovnání s prognózou ČNB s tím přímo souvisí. Já osobně pro letošek neočekávám posílení, ale naopak oslabení koruny. Důvod, proč se ČNB mýlí a koruna není tam, kde ji ČNB čekala, je to, že příliš dlouhé intervence ČNB poškodily jemný transmisní mechanismus. Nyní již nefunguje přímočaře předpokládaný mechanismus, že vyšší úrokové sazby znamenají úrokovou výhodu, a tedy silnější korunu. ČNB prostě tak dlouho intervenovala, až nechala své nástroje měnové politiky vyhořet a staly se do jisté míry nefunkčními.

Mimochodem to, že koruna neposiluje, je dobře – a opět nesouhlasím s ČNB, která by korunu chtěla vidět silnější. Zpomalující dynamika HDP tím má protiváhu, slabší koruna brzdění HDP zmírňuje, takže náraz na celou ekonomiku nebude tak prudký.

Špicar: Na současném vývoji kurzu koruny vůči euru je krásně vidět problém, na který už dlouho upozorňujeme. Ani česká centrální banka není schopna dostatečně přesně předvídat budoucí vývoj kurzu, protože koruna se často chová velmi nečekaně, například kvůli intervencím finančních spekulantů. Podnikům to způsobuje v jejich finančním plánování velké problémy, které nejsou schopny řešit.

To, že neplatíme eurem, ale korunou, by ale mělo být téma i pro občany a domácnosti. Vždy se divím silné podpoře pro zachování koruny ze strany občanů, když například mnohaměsíční intervence České národní banky, které korunu uměle oslabovaly, citelně znehodnotily úspory českých střadatelů a výrazně jim prodražily jejich dovolené v zahraničí nebo nákup zahraničního zboží. Nic z toho by se jim nestalo, kdybychom podobně jako Slováci platili eurem, a ne korunou.

Jak je to s pomazánkovým máslem, křivými banány a zákazem nošení podpatků v kadeřnictvích? Euromýty nejsou jen českou specialitou, ale třeba zastoupení Evropské komise v Londýně nabízí přehledný seznam euromýtů, které monitorují dezinformace z let 1992–2012 a jsou seřazeny dle abecedy. A ty své má třeba i Slovensko

 

Níže se můžete podívat, jak se čerpaly v jednotlivých letech evropské peníze a co za ně vzniklo:

A dále graf, jak se daří čerpat zatím nyní, v aktuálním období: