Na desítkách míst v Česku i na Slovensku začal festival Den architektury. O tu se Češi začínají zajímat, stále ale schází odvaha budovat netradiční stavby, domnívá se architekt a urbanista Pavel Hnilička. Architektka Eva Jiřičná je zase přesvědčena, že do tuzemské společnosti a především do úřadů ještě nepronikla tolerance, která umožňuje stavět odvážné architektonické počiny. Oba architekti byli hosty Událostí, komentářů.
Architektura v minulosti byla svobodnější, i když architekti to ani tak neměli vždy lehké, je přesvědčena Jiřičná. Poukazuje například na Baťovy domy v Brně, které se dostaly do potíží. „Ale myslím, že se problémy řešily trošičku na jiné úrovni. Teď, myslím, to je skutečně trošku na hranici jak logiky, tak akceptovatelnosti,“ uvažuje architektka.
Podle Hniličky by stavebnictví velmi pomohlo, kdyby si lidé, kteří rozhodují, sedli k jednomu stolu. „Problém je, že každý sedí někde u sebe v kanceláři a přes kopírák píše rozhodnutí,“ míní urbanista, který spoluvytvářel pražské stavební předpisy.
Věří ale, že zájem o architekturu roste a lidi více než dřív zajímá, co se děje v jejich ulici. „Roste zájem o veřejná prostranství a o podobu našich sídel. Věřím, že se to bude i dál tímhle směrem vyvíjet a obecně aktivita veřejnosti a vůle zajímat se i vůle investorů vytvářet hodnoty, by mohla naši zemi trochu povznést,“ říká Hnilička.
Chybí odvaha a tolerance
V tuzemsku je podle něj stále problémem připravovat území. „Když se podíváme zpátky do první republiky, tak prezident Masaryk chtěl vybudovat z Prahy hlavní město nového státu a zavedl státní regulační komisi, která byla schopna během deseti let zpracovat regulační plán na celé území hlavního města a skutečně se dařilo podle toho rozhodovat a ta komise byla i poměrně silná,“ připomíná architekt.
Jiřičná například uvažuje, že pražský Tančící dům už by dneska nevznikl. Zároveň vzpomíná, že i během jeho stavby se idea této budovy veřejnosti nezamlouvala. „My se spolu musíme soužit a musíme respektovat, že to, co se mně líbí, se nemusí líbit druhému, ale že se to zase může líbit třeba generaci po nás. Tolerance v architektuře je strašlivě důležitá,“ zdůrazňuje architektka s tím, že do Česka, především na úřady, zatím tato tolerance nepronikla.
Hnilička se domnívá, že za problémy s prosazováním netradičních staveb může v Česku „obyčejný strach“. „Prožili jsme tady jistou dobu nátlaku komunismu a fašismu a strach je v lidech holt nějakým způsobem zabudovaný. Možná lidé málo cestují, málo vidí, co se děje okolo,“ přemítá urbanista, podle nějž návštěva staveb, jež vybočují, rozšiřuje obzory.
