Před 80 lety, 22. ledna 1941, se ve stínu nacistické okupace roznesla zpráva o smrti nejvýznamnějšího vynálezce české historie, takzvaného „českého Edisona“, Františka Křižíka. Zemřel v nedožitých 93 letech na rodinném zámku ve Stádlci u Tábora, kde trávil své stáří. Jeho pozůstatky byly převezeny do Prahy, kde byl s národními poctami pochován na Vyšehradském hřbitově. Pohřeb českého velikána se stal tichou manifestací proti probíhající německé okupaci. Slavný vynálezce byl mezi Čechy ikonou, přitom mu ale úspěch nebyl předurčen.
Rozsvítil česká města a zavedl první pražskou tramvajovou linku. Před 80 lety zemřel František Křižík
Křižík se narodil 8. července 1847 v Plánici na Klatovsku jako syn chudého ševce. Otec mu brzy zemřel a s matkou se proto přestěhovali do Klatov. Tamní děkan spatřil v mladém chlapci potenciál a přemluvil Františkovu matku, ať dá chlapce na studia.
Roku 1857 nastoupil na klatovské gymnázium a o dva roky později se přesunul do Prahy, kde začal studovat na malostranském německém reálném gymnáziu. Jelikož zde nebyl příliš oddaným studentem, jak později sám prohlásil, propadl v prvním ročníku z němčiny. Proto s radostí přestoupil na české reálné gymnázium v Panské ulici.
Jelikož ale neměl žádné finanční zázemí, nemohl úspěšně ukončit středoškolská studia. Neměl totiž dostatek peněz na zaplacení poplatku za maturitní zkoušku, a proto předpokládal, že s jeho plány na vysokoškolské studium je konec. Naštěstí si nadaného studenta všiml profesor České vysoké školy technické Václav Zenger, který zařídil, že Křižík bude na studia přijat i bez maturitní zkoušky. Zvládl pak vystudovat za pouhé dva roky.
Mladý František Křižík
Ze železnice na světové výstavy
Křižík se ještě během vysoké školy vydal směrem k železnici, kde započala jeho budoucí kariéra vynálezce. V továrně na železniční signalizační zařízení začal pracovat jako opravář porouchaných telegrafů. Po studiích se roku 1873 dostal do Plzně, kde se stal přednostou telegrafního oddělení na trati Plzeň–Chomutov, a již zde se ukázal jako talentovaný vynálezce. Zkonstruoval elektrické ovládání návěstidel, blokovací zařízení pro bezpečný odstup vlaků či automatickou výhybku. Získané peníze poté zainvestoval do své nové životní dráhy.
V roce 1878 podnikl Křižík, už jako schopný vynálezce, služební cestu na Světovou výstavu do Paříže. Ta navždy změnila jeho život. Ten rok totiž představoval ruský vynálezce Pavel Nikolajevič Jabločkov svůj vynález – elektrickou obloukovou lampu. Ta Křižíka nadchla.
Všiml si, že problémem Jabločkovovy obloukovky je nestabilní svítivost, způsobená rychlým uhoříváním uhlíkových elektrod. Po návratu z výstavy začal intenzivně pracovat na vlastních vylepšeních, která by tyto nedostatky odstranila.
Křižík sestrojil elektromagnetické zařízení, které pomocí dvou cívek a kuželových železných jader udržovalo stálý elektrický proud v lampě. Tento stroj si následně nechal patentovat a v roce 1880 představil světu svoji diferenciální obloukovou lampu. V Plzni si pak otevřel dílnu a seznámil se s podnikatelem Ludvíkem Piettem, jehož papírnu jako první osvětlil. Piette mu na oplátku pomohl uvést obloukovou lampu na český i zahraniční trh.
Křižíkova oblouková lampa
Se svojí lampou sklidil Křižík obrovský úspěch v roce 1881 na Mezinárodní výstavě elektřiny v Paříži. Osvětlil totiž jak rakouský pavilon, tak hlavní výstavní sál a schodiště, které k němu vedlo. Za svůj vynález získal zlatou medaili a konkuroval i Edisonově žárovce, která byla dokonce méně svítivá než Křižíkova lampa.
Hned nato si nechal lampu patentovat v Evropě i Americe. Úspěch na výstavě zaujal velké firmy, které chtěly od Křižíka patent odkoupit. Nakonec ho prodal německé firmě Schuckert, ale i Angličanům a Francouzům. Ze získaných peněz si pronajal starou továrnu v pražském Karlíně, kam přesunul všechnu svoji výrobu.
Křižíkova továrna v Karlíně
V roce 1887 získal první zakázky na městské pouliční osvětlení. Nejprve osvítil ulice Jindřichova Hradce a krátce nato i Písku. Křižíkova továrna se pomalu začala rozšiřovat a s tím přicházely i další zakázky. Karlínská továrna začala nově vyrábět kromě obloukovek i lustry, dynama a elektroinstalační materiál. V roce 1888 byl Křižík pověřen stavbou vůbec první městské elektrárny na Žižkově.
Pražská tramvajová dráha
Skutečně se ale Křižík v Čechách proslavil až v roce 1891 na Jubilejní zemské výstavě v Praze, kterou osvětlovalo 222 jeho obloukovek. Nejoblíbenější atrakcí výstavy byla velkolepá světelná fontána prozářená obloukovkami s barevnými filtry, u které se soustřeďoval večerní život. Na této výstavě si Křižík vysloužil pověst „národního inženýra“ či „českého Edisona“.
- Křižík svoji přezdívku „český Edison“ neměl příliš v lásce a později sám vysvětlil, jak se od amerického vynálezce liší. „Mezi mnou a Edisonem je veliký rozdíl. Edison má za sebou společnost, vydával akcie, které šly nahoru, měl-li úspěch, když ne, stoupaly akcie petrolejářské, a to bylo dohromady svázáno. Edison měl za sebou peníze, laboratoře, pomůcky a pomocníky.“
Po dlouhou dobu však připravoval Křižík svůj zcela nový vynález – pouliční elektrickou dráhu. Plánoval ji vybudovat po celé Praze, ale zakázku se mu nedařilo získat, protože exkluzivní smlouvu na pražskou dopravu měly tehdy koňské dráhy. Proto přišel s myšlenkou, že představí veřejnosti jakousi „upoutávku“ a v rámci pražské výstavy vybuduje krátkou tramvajovou trať, která povede od Letenského zámečku na okraj Stromovky. Měřila sice jen 800 metrů, ale stala se senzací.
Křižíkův plán se zdařil a brzy získal první zakázky na stavbu tramvajových tratí. Měl vybudovat elektrickou dopravu v pražské Libni, ale i v Plzni, Dubrovníku a částečně i ve Vídni. V roce 1896 zprovoznil hlavní část tramvajové trati Florenc–Karlín–Libeň–Vysočany. Šlo o plnohodnotnou dráhu městské dopravy, jejímž smyslem byla přeprava cestujících blíže k centru města.
obrázek
Po prodloužení do Vysočan měřila trať zhruba osm kilometrů a dle statistik přepravovala ročně na dva miliony pasažérů. Podoba tratě se změnila až po roce 1907, kdy ji odkoupily Elektrické podniky hlavního města Prahy, trať rekonstruovaly a postavily druhou kolej.
Krach velikána
Na počátku 20. století se začal Křižík dostávat do finančních problémů, i tak se ale pouštěl do ambiciózních projektů. Například v roce 1903 vybudoval vůbec první elektrickou železnici v Rakousku-Uhersku, z Tábora do Bechyně. Peníze ale nadále docházely.
Křižíkovu firmu definitivně zdevastovala první světová válka. Výroba stagnovala, Křižík se nezvládal starat o zaměstnance a firma musela odvádět válečné dary a půjčky. Navíc se zlepšovala konkurence, hlavním Křižíkovým oponentem byl mladší Emil Kolben, který na rozdíl od Křižíka propagoval využití střídavého proudu. Dříve úspěšný podnikatel byl postupem války nucen přeměnit zadluženou firmu na akciovou společnost, která měla ale nadále velké dluhy. V roce 1917 nakonec Pražská úvěrní banka převzala jeho podnik a Křižík byl nucen se ho vzdát.
Do konce života se pak stáhl do ústraní, do jihočeského zámku Stádlec. Až do pozdního věku ale zůstal silným hlasem československé společnosti. Jako jedna z osobností demokratického Československa byl vybrán, aby spolu s Karlem Čapkem a profesory Lesným a Matouškem pronesl v prosinci 1937 zdravici profesoru Einsteinovi. Nástup nacismu a německou okupaci prožíval velmi těžce. Zemřel v temných dobách 22. ledna 1941.
František Křižík v Československém rozhlase (1937)
Za svoje zásluhy získal Křižík během života řadu poct. Mimo jiné mu byl v roce 1883 udělen Řád Františka Josefa a roku 1891 Řád železné koruny. Na přelomu století se dokonce stal císařským radou a v roce 1905 byl jmenován doživotním členem Panské sněmovny.
Na památku je po něm pojmenováno několik míst v různých městech. Ulice v pražském Karlíně, kde stála jeho továrna, stejně jako tamní stanice metra nesou jeho jméno. V jeho rodném městě pak bylo zřízeno malé muzeum na Křižíkovu počest.