Od Pejska a kočičky k rodokmenům důstojníků SS. Před 75 lety zemřel Josef Čapek

Malíř, spisovatel, novinář a (spolu s bratrem Karlem) jeden ze symbolů první republiky před 75 lety skončil svůj boj proti zlu. Demokrat, antifašista a pacifista byl kamenem v botě protektorátního režimu a jeden z prvních na seznamu nepohodlných. Gestapo si pro něj přišlo hned první den války, kterou Josef Čapek celou strávil v koncentračních táborech. „Jeho tělo bylo doslova rozežráno od hmyzu a mokvalo skoro dvaceti vředy. Biblický Job nemohl být zbědovanější, ale Job sachsenhausenský měl vyrovnaný úsměv na rtech, jiskrné i produševnělé oči,“ popsal Čapkův návrat z kobek pod Berlínem spoluvězeň Ivan Herben. Josef Čapek, autor nejen hřejivých příběhů O pejskovi a kočičce, okolo sebe šířil nezdolný optimismus až do smrti na konci druhé světové války. 

Josef Čapek, přezdívaný Peča, vyrostl spolu s mladším bratrem Karlem a starší sestrou Helenou v rodině lékaře. Všechny děti byly nadané, i když u Josefa to zpočátku příliš vidět nebylo. Ve škole neprospíval, budoucí malíř měl i z kreslení trojku. Rodiče se proto rozhodli dát jej na studia na tkalcovskou školu, což Josef bral jako křivdu. Později se dostal na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, i poté se ale otec o jeho obrazech vyjadřoval jako o mazanici a kýči.

Přesto se Josef probojoval na uměleckou scénu. Ve svých dílech se soustředil na avantgardní tvorbu, české moderně přibližoval dětský svět. Tvořil ale také divadelní scénografie, ilustrace knih nebo karikatury. Třeba kresbami Diktátorovy boty reagoval na přibližující se válku.

Obrazy Josefa Čapka z cyklu Námořník (1917)
Zdroj: ČTK
Autor: Jaroslav Ožana

Kromě malířského štětce v ruce také rád držel pero. Přestože byl Josef spíše introvert a rád se uzavíral do sebe, jeho literární začátky byly pevně spojené s bratrem Karlem pod podpisem „bratři Čapkové“.

Později k tomu sami v předmluvě knihy Krakonošova zahrada poznamenali: „Tvrdilo se tehdy, že autoři toho jména vůbec neexistují, že je to bluf či apartní pseudonym, za kterým se skrývá osobnost jediná. Autoři těchto próz vpadli do literatury sice velmi časně, ale zato ve stavu naprosté literární divokosti. Nevěděli ani, že psáti společně je něčím v zemi neobvyklým.“

Rozdílné povahy i postup při práci však vedly k tomu, že se literární cesty obou bratrů po sepsání díla Adam Stvořitel nakonec rozešly. Nikoliv ale ve zlém, svědčí o tom i fakt, že si spolu postavili dvojdomek na pražských Vinohradech, často spolu debatovali a trávili čas, a když začali oba pracovat pro noviny, sdíleli spolu cestu z i do redakce. I proto byla předčasná Karlova smrt na zápal plic pro staršího z bratrů velkou ránou.

Karel Čapek (vlevo), jeho bratr Josef a Dášeňka
Zdroj: ČTK

Karlův skon následoval po úpadku prvorepublikového režimu. Jen několik měsíců předtím se totiž na podstoupení československých pohraničních oblastí Německu dohodl v Mnichově Adolf Hitler s představiteli Itálie, Francie a Velké Británie. Mladší z bratrů Čapkových se tak nedožil vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava, kdy na truchlícího Josefa začala dohlížet nacistická bezpečnostní služba.

I když měli Josef s Karlem možnost během roku 1938 vycestovat, oba emigraci odmítli. „Odporuj zlu, nebo bys mu pomáhal. Odporuj zlu, budiž zlo trestáno, aby se necítilo pánem světa!“ napsal Josef v knize Psáno do mraků.

Že německá armáda napadla Polsko, se Josef Čapek dozvěděl 1. září 1939 se zbraní v ruce. V malebné přírodě okolo vysočinského městečka Želiv zahajoval loveckou sezonu honem na koroptve. První z dlouhé řady válečných dní ale začal i hon bezpečnostních služeb na nepohodlné.

Diktátorovy boty
Zdroj: Společnost bratří Čapků

„Byla vytipována zhruba dvou až třítisícová skupina občanů, kteří měli být v případě nebezpečí nebo vypuknutí války okamžitě uklizeni, zbaveni vlivu na kulturní nebo společenský život v okupovaném území,“ popsal historik Vojtěch Kyncl z Historického ústavu Akademie věd.

Z honitby v kopcích okolo Brtné se Josef Čapek vrátil už v doprovodu gestapa. Ženu Jarmilu a dceru Alenu tak zanechal v protektorátu samotné a začala jeho cesta po koncentračních táborech. Nejprve byl internován v Dachau, pak v Buchenwaldu, Sachsenhausenu, odkud byl převezen do věznice gestapa pod berlínský Alexanderplatz a následně do Bergen-Belsenu.

Do germánských rodokmenů kreslil slovanské symboly

V koncentračních táborech nepřestával tvořit. Psal básně, črtal drobné kresby na papíry velikosti dlaně. Dostal se i do malířské dílny, kde vězni důstojníkům SS vytvářeli košaté rodokmeny ozdobené malbami, kterými mohli dozorci dokázat svůj čistě germánský původ, často ale vycházející jen z hlav zajatců. Čapek ale nechtěl svým věznitelům sloužit, a tak jen zdobil rodokmeny slovanskými symboly, které se neznalým esesmanům líbily.

V malířské dílně jednoho z táborů vznikly i dva Čapkovy olejové obrazy, které zachránil jeho spoluvězeň, malíř a učitel z Ostravy Josef Dobeš. „Přestože bylo Dobešovi dozorcem přikázáno, aby tyto malby zničil, neudělal to, obrazy ukryl a zařídil jejich vynesení z tábora,“ napsala do svých pamětí Jarmila Čapková. Dobeš nejspíš na konci války přesvědčil příslušníka SS, aby obrazy propašoval ven, a tak zachránil poslední Čapkova díla Matka s dítětem a Květinářka.

Josef Čapek: Matka s dítětem
Zdroj: Galerie výtvarného umění v Ostravě: Elektronický katalog sbírek výtvarného umění

Zda se Josef Čapek dočkal konce války, je nejasné. Poslední svědectví o něm pochází z dubna 1945 z Bergen-Belsenu zamořeného tyfem. Jarmila, která jej netrpělivě vyčkávala u autobusů s navracejícími se vězni, se nakonec rozhodla po Josefovi sama pátrat.

„23. června jsem vyjela půjčeným vozem naplněným plechovkami benzinu do Německa. V půli července jsem se vrátila a dostala jsem vzkaz, že kdosi ho viděl živého ještě po osvobození koncentračního tábora. Čekala jsem stále nějakou zprávu. Navštívila jsem jasnovidce, astroložku, hledala jsem ty, kdo se vrátili a mohli o Čapkovi něco vědět,“ vzpomínala v pamětech.

„V případě Josefa Čapka si musíme představit, v jaké situaci k jeho předpokládanému úmrtí právě na konci války došlo. Březen, duben, květen 1945 panuje v Evropě obrovský chaos,“ uvedl Kyncl. Nacisté také likvidovali stopy, které by dokazovaly jimi spáchané válečné zločiny.

V roce 1947 byl Josef Čapek prohlášen za mrtvého. Hrob na Vyšehradě, který nese jeho jméno, je tak hrobem pouze symbolickým. „Jeho smrtí vlastně končí jedna celá éra člověka demokrata, člověka vězně, který by se asi s novými pořádky a s novým myšlením vznikající obnovené Československé republiky nedokázal ztotožnit,“ dodal Kyncl.