V Lidicích na Kladensku si lidé připomínají 77 let od vyhlazení obce nacistickými vojáky. Pietního aktu se účastnil i předseda sněmovny Radek Vondráček (ANO). Závěrečné slovo měla pamětnice Marie Šupíková, která lidickou tragédii jako dítě přežila, a starostka obce Lidice Veronika Kellerová, která je vnučkou jedné z obětí vyhlazení obce.
„Likvidace Lidic měla vystrašit ty, které nebylo možné ponížit na základě barvy vlasů, očí nebo víry. Měla vystrašit ty, kdo se odvažovali vzdorovat a bojovat proti nacismu a nesvobodě,“ zdůraznila v úvodním projevu ředitelka Památníku Lidice Martina Lehmannová. Lidické oběti nám připomínají hodnoty, za které má smysl bojovat i v nejtěžších chvílích, dodala.
„Jako každý znám příběh vyhlazení Lidic. Něco jiného je stát na tomto místě a je jedno, jestli poprvé nebo podesáté. Nevyhladili Lidice, ale učinili z nich symbol pro celý svět. Zlo vyplní každé místo, ale nemůže se dostat tam, kde žijí dobří lidé,“ prohlásil předseda sněmovny Radek Vondráček. V Lidicích tím parafrázoval slova amerického ministra námořnictva Williama Franklina Knoxe, která Knox pronesl tři dny po vyhlazení obce.
Vojenský kaplan Miloslav Kloubek apeloval na přítomné, aby „Lidice v našich hlavách byly nerozbořené, vztahy neporušené. To je základem pro moji modlitbu, kterou vysílám za vás všechny.“ Starostka obce Kellerová, která je vnučkou jedné z obětí, poděkovala přítomným, že si přišli „připomenout památku našich příbuzných“.
Pietní akt začal ranní mší českobudějovického biskupa Vlastimila Kročila na základech kostela svatého Martina. Biskup připomněl lidického faráře Josefa Štemberku, od jehož narození letos uplynulo 150 let. Byl zastřelen spolu s lidickými muži.
Akce pokračovala u společného hrobu lidických mužů, kde byly položeny desítky věnců různých delegací včetně státních, politických a dalších organizací. Po projevech následovala tradiční celostátní přehlídka dětských pěveckých sborů Světlo za Lidice. Letos přijelo na 600 pěvců.
Letos v zimě oznámil Památník Lidice, který je pořadatelem pietních aktů v Lidicích a v Ležákách, že předseda Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) Jaroslav Vodička nepromluví na letošních pietních akcích ani v Lidicích, ani v Ležákách. Jako důvod památník uvedl Vodičkovo nevhodné vystupování a celkovou kontroverzi, které podle památníku neodpovídají důstojnosti a vážnosti pietních aktů v Lidicích a v Ležákách.
Ghetto, hlad, vši, mrtvý tatínek, připomněla své vyhnání z obce jedna z lidických dívek
Na osudný červnový den vzpomínala i Marie Šupíková, rozená Doležalová. V době vyhlazení obce jí bylo deset let a patřila mezi 105 lidických dětí, z nichž přežilo jen sedmnáct.
„Netušila jsem, že to nejhorší mě čeká, když nás vyhnali. Kladenská reálka byla první zastávkou na mé cestě do neznáma. Ženy a děti zde na slámě strávily společné tři dny před násilným odebráním nás dětí od maminek. Nevěděla jsem, že už nemám tatínka. Pak mě odvezli do ghetta v Lodži. Ghetto, hlad, vši, spaní na studené betonové podlaze,“ vrátila se 77 let do minulosti Šupíková.
Do roka ji adoptovali němečtí manželé; teprve v roce 1946 se Šupíková setkala znovu se svou matkou, která ale na následky trýznění v koncentračním táboře záhy zemřela. Šupíková přišla při vyhlazení Lidic také o patnáctiletého bratra.
Masakr si dodnes připomíná i Jaroslava Skleničková. Tehdy šestnáctiletá dívka byla nejmladší lidickou ženou, kterou nacisté poslali do koncentračního tábora. Kdyby byla jen o tři měsíce mladší, nacisté by ji zavraždili stejně jako další lidické děti. Místo toho skončila v Ravensbrücku a přežila.
„Když sem přijedete, vidíte holou pláň. Já vidím domy, všechno. Nebyla to malá vesnice, přirovnala bych ji ke střediskové obci. Měli jsme krásný barokní kostel sv. Martina, obchody, řezníka… Když se čtou jména dětí, kolik jim bylo let, jak se jmenovali, tak je před sebou poznávám,“ říká dnes Skleničková.
340 mrtvých
Vyhlazení Lidic bylo součástí německého teroru rozpoutaného po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. V obci žilo za druhé světové války kolem pěti set obyvatel, 10. června 1942 zastřelili nacisté 173 lidických mužů. Ženy a děti nejdříve strávily tři dny v tělocvičně kladenského gymnázia, poté byly děti od matek odděleny. Ženy byly převezeny do koncentračních táborů. Děti, které nebyly vybrány k poněmčení nebo přesáhly jeden rok věku, skončily v polském Chelmnu, kde je nacisté s největší pravděpodobností hromadně zavraždili plynem.
Obec byla zcela srovnána se zemí. Zemřelo 340 lidických obyvatel. Po ukončení války se zpět do vlasti vrátilo 143 lidických žen a 17 dětí.
Na počátku tragického příběhu Lidic byl dopis, v němž se jistý Josef Říha snažil ukončit mimomanželský vztah s dělnicí Annou Maruščákovou. Aby před svou milou neztratil tvář, stylizoval se do role odbojáře, který musí kvůli své činnosti zmizet. Dopis se ale naneštěstí dostal do rukou továrníka a slánského starosty Jaroslava Pály, který ho obratem předal kladenskému gestapu.
Při výslechu se Maruščáková zmínila, že se jí její milenec Říha jednou ptal, zda zná rodinu Horákových z Lidic. Když dostal kladnou odpověď, požádal Maruščákovou, aby Horákovým vyřídila, že jejich syn Pepík je zdráv a že se mu daří dobře.
Gestapo později zjistilo, že Josef Horák spolu s dalším lidickým rodákem, Josefem Stříbrným, sloužil v Britském královském letectvu – a vyšetřovatelům se tak nabízela hypotéza: nemohl být Josef Horák jedním z účastníků atentátu na Heydricha?
Domovní prohlídky ani výslechy sice neodhalily nic, co by zmíněnou domněnku potvrzovalo, a kromě nejasného dopisu milence-hochštaplera gestapo nemělo v ruce nic, co by Lidice se smrtí německého kata spojovalo. Rozkaz z Berlína přesto žádal exemplární trest: Vymazat Lidice z mapy.
Asi nejvýraznějším symbolem lidskosti a hrdinství se stal tehdy třiasedmdesátiletý katolický kněz Josef Štemberka, který před zdí statku poskytoval svým farníkům poslední duchovní útěchu. Milost z rukou nacistů odmítl – a jako poslední se dobrovolně postavil před popravčí četu.
