Hokejová vítězství nad nenáviděnou sbornou v roce 1969 bral národ jako pomstu za okupaci

Začátek roku 1969 byl v Československu pochmurný, okupační vojska stále zůstávala v zemi a národ nevytrhla z postupující letargie ani hořící pochodeň Jan Palach. O to víc si Čechoslováci vychutnali porážku nenáviděného rivala na hokejovém mistrovství světa. Shodou náhod dopřáli naši hokejisté radost lidem v ulicích hned dvakrát během jednoho týdne. A zejména to druhé vítězství – 28. března – se stalo symbolickou pomstou za okupaci. Bouřlivé oslavy v ulicích ovšem využila StB, když vyprovokovala zničení výlohy sovětského Aeroflotu na Václavském náměstí. To se pak stalo záminkou, když režim utahoval šrouby normalizace.

Hokejové mistrovství světa 1969 se původně mělo konat v pražské Sportovní hale v Holešovicích. A československý tým mířil na šampionát s nejvyššími medailovými ambicemi. Jenže pak nastal srpen 1968 a vpád vojsk Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. 

Náhle bylo jasné, že uspořádat klání, kterého by se zúčastnili i hráči sovětské sborné, je v dané chvíli nemožné. Československo se proto pořadatelství raději zřeklo a šampionátu se ujal švédský Stockholm. 

I tamní organizátoři však zvažovali, jestli vypjatá utkání mezi hokejisty SSSR a Československa raději neodehrát před prázdným hledištěm. Očekávaly se totiž bouřlivé projevy československých emigrantů. Nakonec se sice hrálo před diváky, ale ve značně napjaté atmosféře. 

Ani sami hokejisté nezastírali, že pro ně mají souboje se Sověty politický rozměr. Porazit sbornou sice bylo pokaždé důvodem k jásotu, tentokrát se však sportovní rivalita proměnila v ryzí boj za vlast. 

Hokejista Václav Nedomanský v souboji s Borisem Michajlovem
Zdroj: ČTK

Hned první souboj v pátek 21. března přinesl překvapivé vítězství našich hokejistů 2:0. Hráči pak sovětům na závěrečném nástupu nepodali ruce, což ale televizní diváci u nás neviděli. Trenér československého týmu Jaroslav Pitner to glosoval slovy: „U nás je zvykem, že poražený přichází blahopřát vítězi.“ 

Podle hokejisty a tehdejšího aktéra Josefa Horešovského šlo ale o předem domluvenou akci. „Byla schůzka všech hráčů s vedením, a tam se ujednotilo, že až skončí utkání, tak že se otočíme a odejdeme z ledu bez toho, abychom jim ruce podávali. Symbolika byla jasná, pořád to byla krátká doba po okupaci,“ vzpomínal v rozhovoru pro Reportéry ČT. 

Hráči a fanoušci slaví na ledové ploše vítězství 4:3
Zdroj: ČTK

Už po tomto zápase se republikou přelila první vlna nadšení. Na pražském Václavském náměstí slavily asi dvě tisícovky lidí a skandovala se i protisovětská hesla. 

Do druhého zápasu si hráči přelepili hvězdu ve státním znaku páskou

Národní dres Jaroslava Jiříka s přelepenou hvězdou na státním znaku je dnes vystaven v Síni slávy českého hokeje.
Zdroj: Vít Šimánek/ČTK

Systém turnaje pak oba celky svedl během týdne ke druhému vzájemnému zápasu. Do něj nastoupili někteří naši hráči s přelepenými pěticípými hvězdami ve státním znaku na dresech, což už v televizi přehlédnout nešlo. „Chtěli jsme nějak vyjádřit, že nesouhlasíme s tím, co se u nás dělo. S okupací. Na sportovním poli by se to nemělo, ale tenkrát byla jiná situace. Aby to bylo vidět,“ vysvětloval obránce Jan Suchý.

S nápadem přišel Jaroslav Jiřík – mimochodem první československý hokejista, který okusil slavnou NHL. Přidali se k němu ještě další čtyři spoluhráči. Nad možnými důsledky v tu chvíli nikdo z hráčů nepřemýšlel.

  • Slavná vítězství československého hokejového mužstva nad Sovětským svazem na MS ve Švédsku v roce 1969 připomíná televizní dokument „Razítko na normalizaci“, jehož autory jsou Pavel Kovář a Miloslav Liška. V půlhodinovém pořadu jsou kromě archivních záběrů i vzpomínky tehdejších hokejových hrdinů: Jaroslava Jiříka, Josefa Černého, Jozefa Golonky i bratří Holíků.

V samotném zápase se našim hokejistům náramně vydařil začátek, když po první třetině vedli 2:0. Jenže sborná ve druhém dějství srovnala. Třetí část už však znovu patřila našim, Josef Horešovský poslal nejprve náš tým do vedení, a když dal v 51. minutě Jaroslav Holík do sítě Sovětů čtvrtý gól, vypukla po celé republice druhá exploze nadšení. Soupeř už dokázal jen dvě minuty před koncem zkorigovat výsledek.

„Právě to se mi z celého turnaje nejvíce vybaví, že jsme dvakrát porazili Rusy. Co jiného se mi může vybavit. Udělali jsme lidem trošku radosti, kterou tady neměli. Trochu jsme je potěšili,“ vzpomínal po letech Jan Suchý.

Bouřlivé oslavy se staly ventilem protisovětských nálad

Po závěrečné siréně bylo prakticky celé Československo na nohou a začaly bouřlivé oslavy, které se na některých místech změnily v otevřená vystoupení proti okupantům. Konflikty vznikaly především v místech, kde sídlily sovětské posádky, v Ústí nad Labem dokonce hořelo několik sovětských vojenských aut. S velkou pravděpodobností se přitom jednalo o záměrně vyprovokované akce. 

Tou nejznámější se ovšem stala provokace v dolní části Václavského náměstí, kde natěšený dav fanoušků zničil výlohu sovětské letecké společnosti Aeroflot. Za touto akcí stála StB, která se inspirovala během Palachova pohřbu v lednu 1969. Také tehdy se totiž výloha stala terčem protestů. 

obrázek
Zdroj: ČT24

Státní bezpečnost proto nechala už před zmiňovaným hokejovým utkáním přivést na chodník před Aeroflot dlažební kostky, které začali během oslav její agenti házet do výlohy. V té době byl na náměstí obrovský dav lidí (podle odhadů asi 150 tisíc) a řada z nich se snadno nechala strhnout provokatéry. 

Provokace StB měla ukázat, že politické vedení nemá situaci pod kontrolou

Že šlo o předem připravenou provokaci, která měla napomoci do té doby váznoucí normalizaci, potvrzují i archivy východoněmecké tajné policie (Stasi). V závěru 90. let zveřejnil německý list Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) obsáhlý článek, který odkrýval pozadí události. 

V archivech byly jednak výpovědi českých spolupracovníků východoněmecké rozvědky, kteří potvrzují, že agenti komunistické Státní bezpečnosti už odpoledne před zápasem přivezli v převlečení za dělníky komunálních služeb před kancelář Aeroflotu hromadu dlažebních kostek. Z ní pak sovětští agenti jako první vrhali kostky do výloh, a podnítili tak jeho vydrancování, které se stalo vítanou záminkou pro následující represe. 

Zdemolovaná kancelář sovětského Aeroflotu
Zdroj: ČTK

Dokladem je i zpráva tehdejšího východoněmeckého velvyslance v Praze Petera Florina do ústředí, z níž FAZ citoval. „Nebylo to tak, jak různí čeští soudruzi tvrdí. Ke zničení kanceláře Aeroflotu nedošlo spontánně, ale vyvolala je podle našich informací zcela určitá skupina, která využila radosti a celkové nálady k rozpoutání vandalismu.“ 

Na počátku jara 1969 se totiž moskevským vazalům ve vedení Československa dařilo stále hůře prosazovat představy SSSR o normalizaci politických poměrů v zemi. „Bylo proto zřejmé, že bude třeba přikročit k důraznějším represím a čistkám. Hledala se jen vhodná záminka, a ta se našla právě ve spontánní radosti statisíců obyvatel země nad vítězstvími československých hokejistů nad jejich soupeři z SSSR,“ vysvětlovala v FAZ pracovnice úřadu pro výzkum a dokumentaci materiálů Stasi Monika Tantzscherová. 

Reportéři ČT: Vy nám tanky, my vám branky (zdroj: ČT24)

Sovětská Pravda tak psala o nacionalistických orgiích v Praze a o vedení státu, které prý nemá své obyvatelstvo pod kontrolou. Jen tři dny po našem vítězství pak přilétá do Prahy – nikým nepozván – sovětský ministr obrany Andrej Grečko. Spolu s ním se na vojenském letišti objevil i náměstek ministra zahraničních věcí a podle historika Zdeňka Doskočila měli dva požadavky: „Za prvé, za každou cenu zamezit opakování jakýchkoliv protisovětských demonstrací – to znamená zajistit klid a pořádek. A za druhé: konečně docílit zásadní personální změny ve vedení KSČ.“ 

Touto změnou byl odchod populárního Alexandra Dubčeka. Po stupňujícím se nátlaku ze strany Kremlu se Dubček na dubnovém zasedání ÚV KSČ sám rozhodl pro konec a požádal o uvolnění z funkce prvního tajemníka komunistické strany.  Na jeho místo nastoupil Gustáv Husák a normalizace se v Československu mohla rozběhnout naplno. 

Zlatá tečka přišla o tři roky později v Praze

Samotní hokejisté nakonec skončili na mistrovství světa „až“ třetí, o zlato je připravila porážka v posledním zápase turnaje s domácím Švédskem. Přesto byli doma hráči za hrdiny a po přistání v Praze na ně čekaly tisíce fanoušků, kteří lemovali cestu od ruzyňského letiště až k hale pražské Sparty. Hráči si však uvítání neužili, jejich letadlo totiž bylo po přistání přetaženo na staré letiště, odkud hned zamířili domů. 

Po návratu vítaly hokejisty tisíce natěšených fanoušků
Zdroj: ČTK

Kvůli incidentům v zápasech se Sovětským svazem pak museli všichni hráči i lidé z realizačního týmu „na kobereček“. „Tenkrát jsme se museli po každém zájezdu hlásit na kontrarozvědce. I po mistrovství to bylo stejné. S kým jsme se bavili, proč jsme si nepodali ruce, proč jsme si přelepili hvězdu a tak dále,“ vzpomínal po letech obránce Suchý. Třeba autor rozhodující branky Jaroslav Holík, který si přelepil hvězdu na dresu, dostal distanc a několik let reprezentovat nemohl. 

  • Radost měli pochopitelně i televizní hlasatelé a komentátoři. Milena Vostřáková se po slavném vítězství divákům pochlubila, že sice „pije čaj, ale teď si připije vínem, protože jde o vítězství nejen sportovní, ale i morální“. Jenomže podle režimu společně s komentátorem zápasu Vladimírem Váchou vyzývali diváky k oslavám a vyvolávali protisovětské vášně. Odveta na sebe nenechala dlouho čekat, příštích dvacet let se nesměli objevit na televizní obrazovce.

Českoslovenští hokejisté se nakonec o tři roky později dočkali i vytouženého hokejového zlata. A bylo o to sladší, že se turnaj v roce 1972 konal v Československu. 

Ještě předtím se ale v japonském Sapporu konaly olympijské hry a také tam utkání se sovětskými hokejisty výrazně ovlivnila politika. Z Japonska nakonec naši hokejisté přivezli bronzové medaile, krátce před domácím šampionátem ale přišli o svého kapitána Josefa Černého. 

Až po pádu režimu vyšlo najevo, že se na Černého, Jiřího Holíka a Václava Nedomanského obrátili lidé z vedení výpravy s požadavkem „pustit“ vzájemný zápas se SSSR. Hokejisté přitom byli před tímto závěrečným duelem ve hře o zlato. Hráči tento návrh odmítli přetlumočit v šatně a znechucený Černý se pak rozhodl skončit s reprezentací. 

V dubnu se konečně dostala ke slovu také Praha. Naši hokejisté nastoupili s novým kapitánem Františkem Pospíšilem a v týmu už byl také Jaroslav Holík, který si odpykal distanc za přelepenou hvězdu na dresu. 

Vyvrcholením hokejového šampionátu se opět staly duely se Sovětským svazem. Celá sportovní hala byla ve varu a povaze utkání odpovídala i přítomnost nechvalně známých policistů v bílých helmách. 

Radost československých hokejistů po zisku zlatých medailí na domácím MS v roce 1972
Zdroj: ČTK

Ačkoliv branky Oldřicha Machače, Richarda Fardy a Jana Klapáče vynesly týmu dvougólové vedení, skončilo utkání smírně 3:3. Odveta měla rovněž strhující průběh a víceméně stejný scénář s tím rozdílem, že Čechoslováci svůj náskok tentokrát už udrželi a vyhráli 3:2. Góly, které po 23 letech znamenaly titul mistrů světa, stříleli Nedomanský, Farda a znovu Jaroslav Holík. Pomsta za srpnovou okupaci tak byla dokonána.