Majetek Kinských zůstane státu. Ústavní soud odmítl znovu otevřít restituční případ Františka Oldřicha Kinského z počátku tisíciletí. ČT to zjistila z databáze Ústavního soudu. Kinský před svou smrtí a poté jeho dědici upozorňovali na nové důkazy z Národního archivu. Ty však podle Ústavního soudu k otevření případu nestačí, protože se na majetek větve, ke které patřil František Oldřich Kinský, restituční zákonodárství nevztahuje.
František Oldřich Kinský před svou smrtí v roce 2009 požádal Okresní soud v Kladně o znovuotevření svého restitučního případu. Argumentoval novými důkazy, které našel v Národním archivu. Dokumenty měly prokazovat akci „Omega“, během níž totalitní československé orgány dodatečně doplňovaly a pozměňovaly již jednou vydané konfiskační výměry.
Jeho dědicové pak ve sporu pokračovali, až se dostal před Ústavní soud. Ten však případ neotevřel s tím, že nespadá pod restituční zákonodárství. Nové dokumenty z Národního archivu by podle Ústavního soudu Kinského dědicům stejně neumožnily podat restituční žalobu.
„Předložené důkazy nemohou vést k jinému právnímu závěru, než který byl přijat okresním soudem v původním řízení,“ odůvodnil v usnesení Ústavního soudu soudce zpravodaj Tomáš Lichovník, proč ústavní stížnost Kinského dědiců odmítl jako neopodstatněnou.
Kinský původně žádal o vydání rozsáhlého rodového majetku podle občanského zákoníku. Na začátku tisíciletí podal desítky určovacích žalob. Ústavní soud ale smršť těchto žalob zastavil v roce 2005, když konstatoval, že Kinský jimi obchází restituční zákonodárství, které mu nárok na navrácení majetku nepřiznává.
František Oldřich Kinský pocházel z rozvětveného šlechtického rodu Kinských ze Vchynic a Tetova. Šlechtic žádal až na výjimky neúspěšně vrácení zejména polností a lesů, chtěl ale zpět i budovy, včetně paláce Kinských na pražském Staroměstském náměstí, kde sídlí Národní galerie. Měl rakouské, argentinské a české občanství. Až do své smrti žil v Buenos Aires.
Po smrti Františka Oldřicha Kinského pokračovaly soudy v řízení s Elenou Marií Teresou Hutten-Czapski. Když zemřela i ta, ustanovily soudy jejím neznámým dědicům opatrovníka, protože svá rozhodnutí neměly komu doručovat.
