O takzvanou adopci na dálku klesá v posledních letech zájem. ČT to potvrdilo pět největších českých organizací, které se jí věnují. Nejsilnější podle nich byl rok 2008. Tehdy jen v rámci Charity ČR přispívalo víc než dvacet tisíc lidí ročně. Dnes už mají organizace, které zprostředkovávají adopce na dálku, problém sehnat nové adoptivní rodiče. Za nízký zájem může podle nich hlavně to, že je nabídka rozvojové pomoci až moc široká. Pokles dárců ale zaznamenávají organizace zabývající se adopcemi na dálku už od ekonomické krize.
S nízkým počtem nových dárců bojuje v posledních letech většina organizací v Česku, která se adopcím na dálku věnuje. Potvrzují to například v organizaci ADRA. „Počet dárců nám nejdřív prudce rostl do roku 2008, ale po dvou letech už zájem veřejnosti opadl. Od té doby nám to klesá,“ uvádí Anna Zýková z ADRY. Organizace se věnuje adopci dětí na dálku v Bangladéši.
Podobně situaci vnímají i v organizaci Wontanara. „Všímáme si postupného poklesu zájmu, ale řekla bych, že celkově klesá i zájem veřejnosti o rozvojovou spolupráci,“ vysvětluje její ředitelka Táňa Bednářová. Wontanara zajišťuje rozvojovou spolupráci v Guineji.
Adopce na dálku kulminovaly před deseti lety
Stejné problémy mají i v Diecézní charitě v Hradci Králové. „Najít nové dárce pro dlouhodobou podporu je stále těžší. Oproti roku 2013 máme teď o 22 procent podporovaných dětí míň,“ říká Vojtěch Homolka, vedoucí projektu Adopce na dálku v Hradci Králové. Ta patří pod Charitu České republiky, která má v Česku vůbec nejširší nabídku adopce na dálku.
Podle Arcidiecézní charity Praha, která začala s pomocí jako první, nejvíc lidí přispívalo právě před deseti lety. „Tehdy jsme jen v rámci Charity České republiky měli přes dvacet tisíc dárců za rok,“ vysvětluje Jarmila Lomozová z Arcidiézní charity Praha.
Podle Anny Zýkové ale za nízký zájem může i hodně možností, jak lidé dnes můžou rozvojovým zemím pomáhat. „Koncept funguje v Česku už dvacet pět let a nabízí ho i stejný počet organizací. Trh je tak přesycený,“ vysvětluje Zýková.
Lidé přispívají do sbírek po katastrofách
Atraktivnější ale pro lidi může podle Vojtěcha Homolky z Diecézní charity v Hradci Králové být i přispívání do sbírek po humanitárních katastrofách. „Nejčastěji jsou to povodně nebo zemětřesení. Ty jsou obvykle velmi medializované,“ říká Homolka.
Dalším motivem může být i celkově nižší důvěra v program. „Adopce na dálku je administrativně hodně náročná. Ne vždy byla v minulosti dobře zvládnutá a k lidem pak mohly proniknout zvěsti o tom, že to nemusí dobře fungovat, nebo nejsou v pořádku finanční toky,“ komentuje situaci Petr Horáček, ředitel Nadace mezinárodní potřeby. Ta zajišťuje adopci na dálku v šesti zemích světa (Bangladéš, Filipíny, Indie, Nepál, Uganda, Burkina Faso).
- Adopce na dálku v Česku funguje od roku 1993. Dnes za podporu ve vzdělávání adoptivní rodiče na dálku zaplatí v průměru od 500 do 700 korun měsíčně. V ojedinělých případech, kdy jde o podporu vysokoškolských studentů, je to až 900 korun.
- Mezi nejčastější země, kam pomoc směřuje, patří Indie, Uganda a Zambie.
V zahraničí se navíc podoba adopce postupně mění – pomoc totiž směřuje spíš k celým komunitám namísto jednotlivců. Potvrzuje to i Anna Zýková z organizace ADRA.
„Tento přístup je v zahraničí už běžný, v Česku zatím méně. V programu Banglakids například poskytujeme obědy na vesnických školách všem dětem ve škole, ne jen těm adresně podporovaným. Podobně řešíme i dárky pro děti. Každý může přispět libovolnou částku do Kasičky radosti a jednou ročně dostanou dárky všechny děti,“ říká Zýková.
Ideální situace podle organizace ADRA v Česku nastane, až adopce na dálku pro jednotlivce nebude v žádné zemi potřebná. A to právě kvůli zaběhnuté pomoci celým komunitám.
