Před sedmdesáti lety touto dobou sílilo ve valašských kopcích partyzánské hnutí, o němž se v posledních letech moc nemluví. Zatímco Rudá armáda stála 60 kilometrů před Berlínem, spojenci se blížili k Rýnu. A v zapadlé valašské vesničce Prlov sídlili partyzáni z brigády Jana Žižky. I tady se zdálo, že okupační moc je v koncích. Jenže to byl omyl. V dubnu nacisté uspořádali trestnou výpravu, během níž brutálně zavraždili šedesát obyvatel Prlova a okolních obcí. S posledními pamětníky natáčel Karel Vrána z Reportérů ČT.
Ve stínu Lidic a Ležáků: Valašské obce vyvražděné nacisty
Paní Ondrášková ztratila před 70. lety na samém konci války všechny své nejbližší příbuzné – rodiče, dva bratry a sestru. Sama přežila pouze zázrakem. Její rodinu a další obyvatele valašské vesničky Prlov vyvraždili členové nacistického protipartyzánského komanda.
Daniel Gargulák, Muzeum prlovské tragédie
„Šedesát lidí bylo zabito drastickým způsobem, ve vlastních domech s vlastními příbuznými, středověkým způsobem upálení, oběšení, zastřelení.“
Důvodem tragédie bylo, že v okolí od začátku okupace sílilo odbojové hnutí. Na sklonku léta 1944 pak na Moravu ze Slovenska přešla první velká organizovaná partyzánská skupina – Brigáda Jana Žižky z Trocnova. Ta po střetech a pronásledování protipartyzánskými jednotkami nakonec zakotvila na Valašsku. A místní obyvatelé partyzánům pomoc neodmítli.
„Bylo potřeba ty lidi ukrývat, poskytnout jim ubytování, starat se o základní hygienické potřeby, o zdravotnické zajištění, opravovat obuv, ošacení. Vždyť jsme nic neměli, bez těchto lidí by nebylo nic, nepřežil by jediný výsadek,“ říká bývalý partyzán Jan Hronek.
Navíc nacistickou okupační správu znervózňovaly čím dál troufalejší akce partyzánů vedených sovětským důstojníkem Dajanem Murzinem. „Dělali destrukce na železnici, což okupantům působilo veliké problémy – podřezávali sloupy. Zdá se, že to je malichernost, ale přerušit spojení v té době znamenalo ohlušit armádu,“ vysvětluje Daniel Gargulák z Muzea prlovské tragédie. Janu Hronkovi se zase podařilo vykrást zbrojní sklad, který si maďarští vojáci – spojenci Německa – zřídili ve škole, kde působil jeho otec.
Skupinka partyzánů, která přešla na Valašsko ze Slovenska
Ploštinu připomíná film 'Smrt si říká Engelchen'
Smyčka se kolem valašských vesnic začala stahovat v dubnu 1945. Nacistům se podařilo mezi partyzány nasadit konfidenty, v získávání informací pomohli i slovenští příslušníci fašistické Hlinkovy gardy, kteří se vydávali za uprchlé vojáky. Dne 19. dubna trestný oddíl zmasakroval obyvatele osady Ploština. Její osud vstoupil do veřejného povědomí díky knize Ladislava Mňačka 'Smrt si říká Engelchen' a stejnojmennému filmu režisérské dvojice Kadár–Klos.
„Mňačko tam jako student, který utekl z totálního nasazení, prožil nějaké období, řešil sám v sobě i to vnitřní drama, že Ploštinu nebránili, část partyzánů byla v okolí a v podstatě přihlížela té likvidaci,“ popisuje spisovatel a autor knih o prlovské tragédii Roman Cílek.
Další na řadě byl právě Prlov. Němcům se podařilo zatknout mladého partyzána Aloise Oškeru, ze kterého vymlátili informace o pobytu partyzánů ve vsi. Přidalo se i svědectví maďarských vojáků, kterým se podařilo utéct z partyzánského zajetí a informace od slovenských zvědů. Zásah nakonec přišel 23. dubna.
„Mého dědečka probudilo řinčení skla, a štěkot psů a samozřejmě 'raus, raus'. Vyhnali je, jiní museli třeba ležet v místech před obecním úřadem v blátě a tam se stávaly takové excesy, že si Němci třeba všimli, že mají zlaté zuby, tak jim zuby vykopali a bavili se tím, že už je nebudou potřebovat,“ uvádí Daniel Gargulák z Muzea prlovské tragédie.
Nacisté nahnali obyvatele Prlova do hostince a tady je vyslýchali. Přítomný byl i udavač Oškera a maďarští a slovenští vojáci, kteří jednotlivé obyvatele vesnice usvědčovali ze spolupráce s partyzány. Poté došlo na samotnou exekuci.
Reportéři ČT: Když na Valašsko přišla smrt (zdroj: ČT24)
Daniel Gargulák, Muzeum prlovské tragédie
„Přišli k jednotlivým domům, kde Němci řekli jména, ostatní se na to museli dívat. A střelbou byli donuceni vejít do už hořících stavení. Takže ti, kteří se snažili pudem sebezáchovy vylézt ven, byli střelbou třeba do paží donuceni se vrátit dovnitř. Ale většinou je nestříleli tak, aby je zabili, ale aby tam uhořeli.“
Pouhých patnáct dnů po masakru válka skončila. Jenže sovětského partyzánského velitele z Valašska Dajana Murzina po válce doma podezírali kvůli jeho pobytu v Československu a styky s výsadkáři z Británie ze špionáže pro Západ. Měl ale štěstí a v gulagu neskončil. Štěstí měl i jeden z velitelů masakru – důstojník SS Werner Tutter. Toho československé orgány sice zatkly, ale poté, co podepsal závazek, že bude pracovat pro StB, ho propustily.
„O Lidicích a Ležácích ví celá republika od A do Z všechno, existují tam velké památníky s obrovskými rozpočty. Ale existují i obce jako je Leskovec, Ploština, Prlov, Vařákovy Paseky, které jsou zapomenuté. A tam během měsíce bylo zabito šedesát lidí, nesmí se na to zapomenout,“ uzavírá Gargulák.
- Ploština: 19. dubna 1945, 24 mrtvých, 10 vypálených domů
- Prlov: 23. dubna 1945, 21 mrtvých, 8 vypálených domů
- Vařákovy Paseky: 2. května 1945, 4 mrtví, 8 vypálených domů