Vrchní soud odůvodnil své rozhodnutí podobně jako předchozí ústecký krajský soud. Upozornil zejména na velkou společenskou nebezpečnost a brutalitu činu. „Jde o extrémně výrazné jednání vůči malému dítěti, kde byl výjimečný trest zvolen naprosto v souladu se zákonem,“ uvedla soudkyně Jaroslava Maternová. Soud se navíc domnívá, že ani jeden z aktérů není schopen nápravy. Jako další skutečnost, k níž soud přihlížel, je fakt, že šlo o malého chlapce, kterého zavraždili jeho matka a její partner, jimž dítě důvěřovalo a kteří se o něj starali.
Vražda se podle obžaloby stala v prosinci 2007. Matka se syna nejdřív pokusila zabít vpíchnutím vzduchu injekční stříkačkou do žil. Chlapec ale nezemřel, proto ho ještě dvakrát bodla nožem do hrudi. Grepl ho potom zadusil. Policisté mrtvolu dítěte našli skoro o tři týdny později při náhodné kontrole auta.
Reportáž Martiny Kvašové
Výpovědi osmatřicetileté Staškové a padesátiletého Grepla se u soudu rozcházely. Nepomohla ani jejich přímá konfrontace. Podle otce Honzíka, Romana Rokose, od začátku házeli vinu jeden na druhého a to se nemění. Trest za smrt dítěte 20 a 24 let není podle něj dostatečný, ale v rámci českých zákonů ano.
Obhájce Pavla Grepla Patrik Bauer se snažil soud přesvědčit, že jeho klient vše dělal jen pro svou chorobnou závislost na Antonii Staškové: „Grepl je osobou, která je pro spoluobžalovanou schopna učinit téměř vše. Nelze nevidět, že opustil zaměstnání po dobu několika měsíců, žil v osobním vozidle, byl ochoten krást.“ Názor obhájce částečně potvrdila i psycholožka, podle které je Grepl člověk obecně pasivnější, závislý na paní Staškové a vlastně nenávist vůči Rokosovi prožíval prostřednictvím Staškové. Grepl nakonec dostal nižší trest, protože se k činu přiznal.
Stašková nebo Grepl?
Pavel Grepl: „Ještě ses na mě podívala a najednou jsi nožem zaútočila na Honzíka. Dvakrát jsi ho bodla.“
Antonie Stašková: „Nemůžu dokázat, že jsi to udělal, protože jsem tě neviděla. Byla jsem od toho dost daleko.“
Vraždě předcházelo rozhodnutí táborského okresního soudu z května 2007, který svěřil Jana Rokose do péče jeho otci Romanovi. Po několika dnech ale Stašková syna unesla. Roman Rokos se pak s žádostí o vypátrání chlapce obrátil na policii, syna také na vlastní pěst hledal po celé republice. Později o případu informoval i ombudsmana a stěžoval si na přístup policistů. Následná kontrola ale jejich pochybení neprokázala.
