O třetí adventní neděli se v roce 1949 na oltáři kostela v Číhošti pohnul dřevěný kříž. Neobvyklý a dosud nevysvětlený úkaz tehdy vidělo 19 svědků, z nichž dnes žije necelá polovina. A žádný z nich své svědectví nikdy neodvolal. „Když jsem se podívala na ten oltář, tak se tam pohnul křížek, tak jsem říkala kamarádce: Dívej se, dívej se, hýbá se křížek, ale ona už neviděla nic, já už pak taky nic,“ vypráví Božena Kotrbová.
Pro věřící z celé republiky se číhošťský kostel stal poutním místem. A pro komunistický režim pohyb křížku záminkou, jak začít likvidovat katolickou církev. „My jsme tehdy měli zájem na tom, aby Toufarův případ byl projednán veřejně a aby na tom bylo ukázáno občanstvu, jakých podvodů je církev schopna,“ řekl v roce 1949 ministr spravedlnosti a předseda Státního úřadu pro věci církevní Alexej Čepička.
V případě faráře Toufara v podstatě nešlo ani tak o zatčení jako spíš o únos bez zatykače. „Páter Toufar byl estébáky podvodně vylákán před faru, tam ho čapli a hodili do auta,“ popsal Miloš Doležal. „Je pravda, posuzováno dnešníma očima, že zatčení Toufara bylo protizákonné. Nebyly žádné důkazy v době zatčení o jeho trestné činnosti, s prokurátorem rovněž o této věci nikdo nejednal, ale tak se to běžně dělalo,“ připustil dokonce i zástupce náčelníka politického zpravodajství StB Josef Čech.
Následoval měsíc brutálních výslechů, kdy se příslušníci Státní bezpečnosti snažili z Josefa Toufara vymlátit přiznání, že ve skutečnosti hýbal křížkem on sám pomocí systému lanek a pružin. „Oni počítali s tím, že faráře Josefa Toufara postaví před soud a že se stane, že s ním budou organizovat nějaký monster proces, kde se přizná, že to zinscenoval a že to bylo na popud Vatikánu a že to bylo proto, aby jaksi podryl důvěru v nastupující socialistickou společnost, komunistickou stranu a tak dále a tak dále,“ vysvětlil historik a novinář Petr Zídek.
Hlavní Toufarův vyšetřovatel Ladislav Mácha
- „Myslím, že v úterý jsme si vzali spolu s Němcem a Řezníčkem Toufara na výslechovou místnost. Byl břichem dolů, my tři jsme jej střídavě mlátili.“
- „Přikročil jsem k ostřejší formě výslechu, kde Toufar dostal napřed pár pohlavků a potom gumovým obuškem přes zadek a na šlapky.“
Historici se ale shodují na tom, že se v žádném případě nejednalo o předem připravenou provokaci Státní bezpečnosti pomocí skrytého mechanismu. Vyšetřovatelům se totiž ani při snaze dodatečně vyrobit důkaz proti páteru Toufarovi nepodařilo křížek na oltáři rozkývat. To, co se objevilo v propagandistickém dokumentu, sestrojila StB speciálně pro natáčení až později v Praze na vyrobené maketě. „Když přijdete do toho kostelíku, vidíte, že je to vlastně intimní sakrální prostor, velmi skromný. Zde je z každého místa všechno vidět. Takže lidé by viděli z lavic, co dělá páter Toufar, co je na zdech a tak dále,“ upozornil Doležal.
Když StB vezla Josefa Toufara do číhošťského kostela ke zmanipulovanému pokusu o rekonstrukci zázraku, byl farář už téměř ubitý k smrti. Druhý den byl umírající Josef Toufar převezen k operaci do Státního sanatoria v Praze. 25. února 1950 Josef Toufar umírá a jeho tělo je uloženo do hromadného hrobu v pražských Ďáblicích.
Až po téměř půl století se pracovníkovi Úřadu dokumentace vyšetřování zločinů komunismu Aloisi Rázkovi podaří dostat před soud tehdejšího nejbrutálnějšího vyšetřovatele Máchu, který byl odsouzen k pěti letům vězení. „Rozhodně dlužíme pravdivé pojmenování událostí, ke kterým docházelo. Rozhodně dlužíme plnou pravdu, protože všechny zprávy v celku klouzají jenom po povrchu. Zabývají se vnějšími okolnostmi a nezabývají se hloubkou zločinnosti toho komunistického systému,“ řekl tehdy Rázek.
Josef Toufar se narodil 14. července 1902 v Arnolci na Jihlavsku. Původním povoláním byl truhlář, na kněze byl vysvěcen až ve věku 38 let. Jako farář působil v letech 1940-1948 v dnes již neexistující obci - Zahrádce v Posázaví (kde byl velmi populární), pak nastoupil do Číhošti. Osud pátera Toufara a dalších kněží stíhaných komunistickým režimem připomíná v Číhošti od roku 1990 památník u tamního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Literárně případ zpracoval mimo jiné spisovatel Josef Škvorecký ve svém románu Mirákl z roku 1972.