Vědci zjistili, že bakterie v nejhlubších částech oceánského dna Pacifiku pohlcují oxid uhličitý (CO2) a mění ho na biomasu. Můžou se tak proměnit ve zdroj potravy pro ostatní mořské živočichy. O novém poznatku informovala studie, kterou publikoval vědecký časopis Limnology and Oceanography.
Až do současnosti vědci věřili, že hlavním zdrojem biomasy na mořském dně jsou organické látky tvořené například mrtvými rybami, planktonem a zbytky dalších živočichů.
Nový výzkum ale upozornil na to, že bakterie, které žijí asi čtyři tisíce metrů pod hladinou v oblasti Clarionovy-Clippertonovy zlomové zóny (CCFZ), pohlcují oxid uhličitý, který pak přeměňují na biomasu. Můžou se tak stát zdrojem potravy pro další podmořský život. Současně v oceánu odbourávají oxid uhličitý.
„Oproti podobným studiím uskutečněným na severu Atlantského oceánu jsme zjistili, že bakterie – a nikoliv podmořská zvířata – jsou nejvýznamnější organismy, které konzumují organické zbytky, co plavou směrem k mořskému dnu,“ prohlásil podle serveru Phys.org jeden z autorů výzkumu Andrew K. Sweetman z Heriot-Watt University.
„Také jsme zjistili, že bakterie zachycují velké množství oxidu uhličitého, který zatím neznámým procesem asimilují do své biomasy. Bylo to zcela nečekané zjištění,“ dodal Sweetman. „To, co jsme objevili, je alternativní zdroj živin v nejhlubších částech oceánu, kde jsme si mysleli, že nic takového neexistuje.“
„Stejnou aktivitu jsme našli na několika pracovištích oddělených stovkami kilometrů. Můžeme tedy racionálně předpokládat, že se tento proces děje na oceánském dně ve východní části Clarionovy-Clippertonovy zóny, a možná dokonce v celé její oblasti,“ dodal Sweetman.
- Clarionova-Clippertonova zlomová zóna je rozsáhlá planina s rozlohou asi 6 milionů kilometrů čtverečních, která se nachází v hloubce čtyř až pěti kilometrů pod hladinou středovýchodního Pacifiku.
- Zdroj: Vesmír
Clarionova-Clippertonova zlomová zóna v severním Pacifiku mezi Havají a Střední Amerikou je v současnosti v zájmu těžařských společností. V oblasti se totiž nachází polymetalické konkrece, které obsahují kovy, jako je nikl, měď nebo kobalt. O práva na průzkum oblasti už požádaly společnosti z celkem šestnácti zemí včetně Německa, Velké Británie nebo Francie.
„Pokud dojde k důlní těžbě v této oblasti, výrazně to naruší prostředí mořského dna,“ varoval Sweetman. „Potřebujeme toho o biologii a ekologii mořského dna vědet mnohem víc, než vůbec začneme těžbu v této oblasti zvažovat,“ uvedl.
Časopisu Newsweek pak Sweetman sdělil, že každá těžební smlouva může poškodit rozsáhlou plochu mořského dna. Už dřívější zásahy, které byly daleko menšího rozsahu, přitom podle něj ukázaly, že život se v této oblasti obnovuje pouze velmi omezeně a pomalu.
„Kompletní těžba v Clarionově-Clippertonově zóně by mohla na desetiletí významně narušit tamní bentické ekosystémy,“ dodal Sweetman s tím, že tato doba by přitom mohla být dokonce i delší.
Pokud by výsledky studie platily globálně pro všechny oceány, mohlo by to znamenat, že na biomasu se každoročně změní 200 milionů tun CO2. „To by odpovídalo přibližně deseti procentům CO2, které oceány každý rok odstraní,“ dodal Sweetman s tím, že z toho důvodu by se mohlo jednat o důležitou část hlubokomořského koloběhu uhlíku.
Sweetman v současnosti vede další projekt, který chce nové poznatky rozšířit a zjistit, jaké širší dopady by narušení tohoto ekosystému mohlo mít na klima. „Potřebujeme tento proces prozkoumat detailněji,“ řekl.
