Lublaň/Záhřeb – Celých dvacet let dnes dělí Balkánský poloostrov od okamžiku, kdy začal rozpad jeho nejmocnějšího politického uskupení – Titovy Jugoslávie. Právě 25. června 1991 vyhlásily Chorvatsko a Slovinsko nezávislost na Bělehradě, a nevědomě tak zahájily proces vleklých válek a etnických konfliktů, jež oblast paralyzovaly po celá devadesátá léta. Po dvou dekádách však paradoxně většina zemí usiluje o to, setkat se společně pod vlajkou Evropské unie.
Podle oficiálních proklamací byla Socialistická federativní republika Jugoslávie útvarem, který poskytoval prostor pro harmonické soužití všech zastoupených národností. Paralýza však mocný středomořský stát postihla už po smrti svého dlouholetého vůdce Josipa Broze Tita (květen 1980), kdy na povrch stále častěji vyhřezával dlouho potlačovaný nacionalismus – již v 80. letech propukly v jihosrbském Kosovu nepokoje tamějšího albánského obyvatelstva.
Odchod Tita, rozpad Jugoslávie
Tehdejší situaci v zemi přiblížil v rozhovoru pro rakouskou agenturu APA bývalý prezident samostatného Chorvatska Stjepan („Stipe“) Mesić. „Jugoslávii držely při životě tři integrační faktory. Za prvé sám Tito se svým charismatem, který svou aktivitou za války přivedl zemi mezi vítěze druhé světové války. Odmítl Jugoslávii jako monarchii a koncipoval ji jako federaci rovnoprávných republik a provincií. Druhým integračním faktorem byla komunistická strana, přejmenovaná na Svaz komunistů Jugoslávie, a třetím jugoslávská armáda.“
Politický neklid v Jugoslávii umocnily hospodářské problémy země a soupeření o moc uvnitř Svazu komunistů Jugoslávie. Organizace, která dosud tvořila jednotící prvek, se začala rozpadat, a stejný osud potkal i celojugoslávskou komunistickou stranu. Ta se rozdělila na strany jednotlivých republik. Zatímco vůdce srbských socialistů Slobodan Milošević prosazoval federaci se silnou ústřední mocí, chorvatští a slovinští představitelé preferovali výrazně volnější konfederaci.
Mesić: Když Chorvati řekli dost, Jugoslávie skončila
„Věděl jsem, že Jugoslávie skončila, když se v chorvatském referendu vyjádřilo 94 procent obyvatel pro nezávislost,“ konstatoval Mesić. „To znamená, že i 70 procent chorvatských Srbů bylo pro; v Chorvatsku tehdy tvořili 12 procent obyvatel,“ dodal Mesić, v té době poslední prezident federativní Jugoslávie.
Následné rozhovory o novém modelu státu však podle něj nikam nevedly, protože Milošević nechtěl ani federaci, ani konfederaci. Tři měsíce uplynuly a chorvatský parlament vyhlásil nezávislost. Stejně se zachovalo i Slovinsko. Ústřední orgány federace tento krok odmítly uznat a do obou zemí vyslaly jednotky Jugoslávské lidové armády (JNA).
Slovinsko bylo nezávislé za deset dní
Svazová armáda měla všechny teoretické předpoklady dosáhnout rychlého vítězství, zejména nad nepočetnou a slabě vyzbrojenou slovinskou Teritoriální obranou. Slovinci však připravili JNA překvapení v podobě účinné blokády jejích kasáren. Ozbrojený konflikt trval pouhých deset dnů (od 27. června do 6. července 1991) a zemřelo při něm přes 60 osob. Na konci bojů stálo rozhodnutí o stažení federální armády z území Slovinska. Lublani se tím otevřela cesta k faktické samostatnosti, které dosáhla v říjnu.
K rychlému ukončení války přispěla kromě rozhodné slovinské obrany i skutečnost, že v zemi neexistovala významnější národnostní menšina, která by usilovala o připojení k sousednímu státu. Význam etnického faktoru pro průběh konfliktu vynikl ve srovnání se situací v Chorvatsku, jehož území obývala početná srbská minorita, a zejména v Bosně, kde proti sobě stanuli se zbraní v ruce tamější Srbové, Chorvaté a Bosňáci (dříve Muslimové).
Slavonie nakonec připadla Chorvatům bez násilí
S podporou JNA se chorvatským Srbům podařilo ovládnout asi třetinu chorvatského území, na němž vyhlásili Republiku srbská Krajina a vyhnali z ní velkou část nesrbských obyvatel. Po těžkých bojích, které poškodily mimo jiné Dubrovník a Vukovar, bylo počátkem roku 1992 uzavřeno příměří. I přes přítomnost sil OSN konflikt v následujících letech pokračoval, byť s výrazně menší intenzitou.
Druhá fáze války vypukla v létě 1995, kdy chorvatské síly podnikly ofenzivu proti Srby kontrolovanému území. Obsadit se jim podařilo celou Republiku srbská Krajina s výjimkou Východní Slavonie. Také při tomto tažení docházelo k vynucenému exodu obyvatel, tentokrát Srbů. Válka fakticky skončila na podzim 1995, přičemž Východní Slavonie byla k Chorvatsku připojena bez násilí v lednu 1998. Konflikt si vyžádal asi 20 000 mrtvých a z domovů vyhnal přes 200 000 obyvatel.
"V roce 1993 bylo už jasné, že Tudjman (chorvatský prezident – pozn.red.) vede špatnou politiku a chce si s Miloševičem rozdělit Hercegovinu. Přitom důležitější by bylo, kdybychom se dokázali rozejít jako Češi a Slováci. Místo toho jsme měli krátkou válku ve Slovinsku, brutální v Chorvatsku a krvavou v Bosně a Hercegovině. Také v srbském Kosovu se prolévala krev. Války nakonec skončily a hranice se nezměnily ani o milimetr. Proto se ptám: Na co jsme ty války potřebovali?"
Unie jako budoucnost?
Dnes hraje významnou roli při stabilizaci situace v postjugoslávském prostoru vidina vstupu do Evropské unie. Slovinsko do unie vstoupilo mj. spolu s Českem a Slovenskem v květnu 2004 a od začátku roku 2007 zavedlo jako první postkomunistická země společnou evropskou měnu euro.
Zapojení Chorvatska do evropských struktur dlouho bránil režim nacionalistického prezidenta Franja Tudjmana, který zemi zavedl do částečné mezinárodní izolace. Po Tudjmanově smrti v roce 1999 začalo Chorvatsko zpoždění dohánět. V říjnu 2005 zahájilo přístupové rozhovory s EU, které by mohly být ukončeny už letos. Obě země jsou členy Severoatlantické aliance (NATO).
- Josip Broz Tito zdroj: Wikipedia.org http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/281/28015.jpg
- Slobodan Milošević autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/123/12273.jpg
- Vukovar autor: ČT24, zdroj: Wikipedia.org http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/845/84439.jpg
- Dubrovník zdroj: Wikipedia.org http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/18/1710/170990.jpg
