Moskva – Srpnový puč byl posledním přímým pokusem zachránit pozvolna se hroutící pakt sovětských republik. Konzervativní křídlo komunistů chtělo zabránit Michaelu Gorbačovovi, aby uskutečnil svůj plán přetvořit Sovětský svaz ve federativní stát, proto 19. srpna 1991 vpředvečer podpisu mezinárodní smlouvy přímo v Moskvě zahájili radikálně-levicový pokus o odstranění Gorbačova od moci a návrat k brežněvovskému centralismu. Třídenní incident je znám spíše jako zákulisní politická hra, jejíž jedno dějství, neméně dramatické, však probíhalo také v ulicích Moskvy. Jak pokus o rozvrácení perestrojky a glasnosti vnímali obyčejní lidé?
Poslední záchvěv tuhého komunismu očima pamětníka
Konzervativní komunisté, stále silní v politickém a vojenském vedení, byli proti čemukoliv, co by mohlo vést k rozpadu Sovětského svazu. V rámci samozvaného Státního výboru pro výjimečný stav se proto pokusili převzít moc nad Moskvou. Dosavadní viceprezident Genadij Janajev byl dosazen do prezidentského křesla s tím, že Gorbačov musel úřad opustit kvůli zdravotním problémům. Ve skutečnosti strávil po celou dobu neúspěšného puče v domácím vězení, než byl osvobozen.
Počínání pučistů mezitím vyvolalo rozsáhlé nepokoje v Moskvě. Spíš než Gorbačova však tehdy davy podporovaly Borise Jelcina, který již 2 měsíce zastával úřad zvoleného ruského prezidenta, který měl být jakousi protiváhou sovětské hlavy státu. Mezi demonstranty byl i tehdy dvacetiletý Dmitrij Uchlin. „První den prošel v klidu. Sice přijely tanky, ale nic zvláštního se nedělo. Stavěli jsme barikády, sbírali železo, dřevo…, všechno možné skládali na sebe. Říkali jsme si - no a co, přijedou tanky. Je tu spousta lidí, nic se nestane. Vystoupil Jelcin, kterému jsme hodně důvěřovali, byli jsme připravení pro něj umírat,“ říká nyní klidně a rozvážně působící ruský spisovatel.
Jelcin si získal sympatie Moskvanů zejména svým projevem, kdy promlouval ke shromážděnému davu z dělové věže tanku. Tehdejší nekritický obdiv k budoucímu postsovětskému prezidentovi nezazlívá ani Uchlin. „Pro nás byl kult. Svěží vítr, který zachrání tuhle zemi. Když vylezl na tank, bylo to samozřejmé. Udělal, co jsme od něj očekávali, jako pravý ruský car, který nás přišel osvobodit. Nikdo mu nepřipomínal komunistickou minulost, odpustili jsme mu všechno,“ říká po letech s úsměvem.
Nadšení z charismatu lidového vůdce však vystřídala realita hrozícího konfliktu. Mladí lidé kolem Uchlina byli tehdy připraveni proti tankům vytáhnout se zápalnými lahvemi. „Zůstalo nás tam 500 nebo 1 000. Měli jsme lahve naplněné benzinem, poslouchali rádio a čekali, kdy začne útok. V noci jsme seděli u táboráku a hráli na kytaru. Najednou někdo přiběhl a říká - máme zprávy, že to začne! Rozeběhli jsme se na barikády, seděli a čekali,“ popisuje Uchlin.
„Vládl chaos. Neměli jsme vůbec žádný plán. Nejhorší bylo ráno druhého dne. Řekli, že jedou tanky a zaútočí. Pár lidí se chopilo organizace, rozdělili nás do skupin a rozdali plynové masky z Bílého domu v Moskvě. Seděli jsme tam, zatímco přicházelo ještě víc lidí. Babičky nás krmily a napájely kávou z termosek. Byla to taková národní párty.“
Celonárodní podpora Jelcina nakonec přinesla výsledky. Od pučistů se během tří dnů odklonili velitelé vojenských jednotek a 21. srpna přivezl speciál Gorbačova z domácího vězení na Krymu zpět do Moskvy. „Nedá se to s ničím srovnat. Byla to atmosféra, na kterou můžete čekat celý život, a nikdy se nezopakuje,“ uvádí Uchlin. Patřil však k lidem, kteří brali návrat sovětského vůdce jako zástupný symbol vítězství nad radikální levicí. Ve skutečnosti lidem jako on už o Gorbačova nešlo. „Měl autoritu v pětaosmdesátém, když začínal perestrojku. Ale v devadesátém prvním roce už žádnou neměl. V tu chvíli byl Gorbačov nikdo. Nezajímal nás. Byl to jen stranický funkcionář,“ dodává.
115 minut
Rozpad Sovětského svazu
