Litevský Vilnius patří k nejpříjemnějším evropským metropolím pro svou v podstatě maloměstskou atmosféru a klid, kterým jsou pověstní jeho obyvatelé. Jeho dějiny byly po staletí spojené v tom lepším případě s osudy Polska, v tom horším pak s nadvládou nejprve Ruského impéria a následně i Sovětského svazu. Reportáž o tomto městě přinesl pořad Objektiv.
Vilnius svou atmosférou a památkami mnohým připomíná Prahu
Objektiv ČT: Litva a její hlavní město (zdroj: ČT24)
První písemná zmínka o Vilniusu se váže k roku 1323, kdy sem kníže Gediminas pozval osadníky z Německa, od kterých si sliboval především rozvoj obchodu. Pro sebe si pak nechal postavit velkou pevnost. Zatímco z takzvaného Dolního hradu se dochovaly pouze náznaky zdí v dlažbě Katedrálního náměstí, Horní hrad na kopci vysokém 50 metrů stojí dodnes. Přestože jsou to spíše jen zříceniny hradu, tvoří nepřehlédnutelnou dominantu města. Nejlépe se dochovala gotická cihlová věž s malou historickou expozicí, která se vztahuje k úplným počátkům města.
Gediminas tower
„Podle legendy viděl kníže Gediminas ve snu na vrcholu tohoto kopce silného železného vlka. Dotázal se proto svého hvězdopravce, co ten sen mohl znamenat. Ten mu odpověděl, že železný vlk symbolizuje hrad, který má na tom vrcholu postavit, a pod ním že vyroste velké město, které bude jednou hlavním městem Litvy,“ vypráví o založení Vilniusu Vladimír Ivanov.
Z ostatních staveb Horního hradu se dochovaly už jen zbytky obytného paláce a základy hradeb nad strmými srázy. Na jejich úbočí pak nelze přehlédnout novotou zářící stavbu, která tu ještě před deseti lety nestála. Jedná se o kopii Velkovévodského paláce postaveného podle dochovaných vyobrazení v roce 2009, kdy Litva slavila své milénium. Původní renesanční palác byl zničen za ruské okupace v 17. století.
Kostely na každém kroku
Hlavním katolickým chrámem celé Litvy je katedrála svatých Stanislava a Vladislava. Kroky všech poutníků míří do kaple svatého Kazimíra, kde jsou od roku 1604 uloženy ostatky tohoto světce. V dlažbě před vchodem pak stopy připomínají lidský řetěz, který odsud vedl do Tallinnu v roce 1989 jako protest proti sovětské okupaci. Deska Stebuklas, tedy Zázrak, zase slibuje splnění přání tomu, kdo se na ní třikrát otočí a nespadne. Na všechny strany se z náměstí rozbíhají malebné uličky starého města se spoustou restaurací a stylových barů.
Vilnius a jeho katedrála
Nedaleký kostel svaté Anny byl vysvěcen v roce 1501 a podle historiků je jeho stavitelem Benedikt Rejt z Prahy, pracující v té době pro jagellonské krále. Tato hypotéza není potvrzená, na rozdíl od sousedního kostela sv. Františka z Assisi, kde stavitele známe. Na počátku 16. století ho postavil Michael Enkinger z Gdaňska.
Přestože město prodělalo nespočet požárů a většina domů je až z 18. nebo 19. století, téměř v každé ulici lze narazit alespoň na jeden cihlový gotický dům z původní středověké zástavby. Je tomu tak i v ulicích kolem Vilniuské univerzity, kterou v roce 1578 založil polský král a litevský velkokníže Štěpán Báthory. Univerzita se již v roce 1780 mohla pochlubit vlastní astronomickou observatoří a od roku 1851 ve velké zvonici zavěšeným Foucaultovým kyvadlem, které užaslým akademikům demonstrovalo otáčení planety Země.
Kostel sv. Anny
První barokní stavbou v Litvě je kostel svatého Kazimíra z počátku 17. století, postavený po vzoru římského kostela Il Gesu. Jeho osudy věrně kopírují historii Litvy – kostel sloužil katolíkům, pravoslavným i luteránům a za socialismu dokonce jako muzeum ateismu. Dnes je vrácen jezuitům, kteří ho před více než čtyřmi sty lety postavili.
Za návštěvu stojí také čtvrť Zářečí, litevsky Užupis, jejíž svobodomyslní obyvatelé vyhlásili v roce 1997 recesistickou Užupijskou republiku. Ta má kromě prezidenta, vlajky a dvanáctičlenné armády také svou ústavu, vyvěšenou na zdi jedné z ulic. Mezi hlavní zákony patří, že každý má právo být šťastný i nešťastný. Státní svátek se tu slaví 1. dubna, tedy na apríla.
Pozn. red.: Druhou nejpočetnější skupinu Vilniusu tvoří Litevci, nikoli Lotyši, jak je chybně uvedeno v reportáži. Za chybu se omlouváme.