Česko si prostřednictvím čínské obří firmy CEFC v uplynulých letech vyzkoušelo, jak vypadá nástup tamních firem do Evropy. Zatímco místní čínské investice zatím skončily spíše neslavně a jejich objem nebyl nijak velký, na Balkáně zvolil asijský obr jinou strategii. „V obou případech se ukazuje, jakou roli hraje schopnost identifikovat zájem státu a (ne)stabilita institucí státní správy,“ píše expert na mezinárodní vztahy Michal Vít v komentáři pro web ČT24.
Aktivity čínských firem jsou v českém kontextu spojeny zejména s akvizicemi českých firem bez jasného zaměření na sektor nebo typ společnosti. Z české strany se pak jedná primárně o aktivitu soukromého kapitálu, kde politická podpora je jen vítanou pomocí. Čína je však v širším regionu střední Evropy výrazně aktivnější, než je tomu v Česku. Příkladem je region západního Balkánu, který se čím dál tím více stává kolbištěm světové politiky. Rozdílný přístup Číny na Balkáně je také poučný pro Česko. V obou případech se totiž ukazuje, jakou roli hraje schopnost identifikovat zájem státu a (ne)stabilita institucí státní správy.
Přístup Číny k Balkánu je ve srovnání s Českem diametrálně odlišný. Zejména v Srbsku a Bosně a Hercegovině je pozornost Číny směřována zejména ke státem vlastněným podnikům nebo k rozvoji infrastruktury. Čínská přítomnost je přitom na Balkáně až překvapivě vysoká ve srovnání s ekonomickou relevancí regionu.
V Srbsku jsou čínské společnosti blízko převzetí významné části těžkého průmyslu Srbska – železáren ve Smederevu, měděných a zlatých dolů v Boru a Majdanpeku, dále např. ikonické automobilky Zastava, která byla v posledních letech vlastněna Fiatem.
Díky čínským půjčkám se v Srbsku také intenzivně staví – most přes Dunaj je již v provozu, část dálnice mezi Bělehradem a Čačakem je také v provozu, most přes Sávu v Bělehradu je před dokončením. Intenzivní stavební činnost probíhá také na dálnici mezi černohorskou Podgoricou a srbskými hranicemi. V rámci celého regionu Čína poskytuje půjčky na stavbu tepelných elektráren, které využívají tamější ne příliš kvalitní uhelná ložiska.
Čínské angažmá se přitom v tamním regionu na rozdíl od Česka setkává téměř pouze s vřelým přijetím, které vzniká z následujících podmínek: Čínská strana se neptá na pravidla či korupci. Kde korupční prostředí vznikne, pohoršeně se nepodivuje. Umožňuje „dosáhnout“ na finanční prostředky relativně velkému počtu osob na různých úrovních státní správy a místní samosprávy.
Obě strany přistupují ke vzájemné spolupráci velmi pragmaticky, což značí fakt naprosté minimalizace etnicky citlivých otázek a bilaterálních sporů v regionu. V neposlední řadě je drtivá většina projektů odvislá od vzájemných kontaktů bez formálního zapojení státních institucí.
„Flexibilní přístup“ k povolením i k životnímu prostředí
Otevřenost balkánských států vůči Číně lze demonstrovat také na skutečnosti, že státní a politický aparát je nadmíru kooperativní. Příkladem je „flexibilní“ přístup srbských a bosenských úřadů k vydávání například stavebních povolení nebo v přimhouření oka při dodržování environmentálních norem.
Z dlouhodobé perspektivy je obtížně udržitelné, aby Čína ruku v ruce se svými aktivitami v regionu aktivně podporovala vstup balkánských zemí do EU. Čína je v tuto chvíli synonymem pro finanční profit a ryzí pragmatismus ze strany balkánských států. Jestli skutečně dojde v delším časovém horizontu k rozšíření EU i o tento region, bude v něm již Čína velmi dobře etablovaná politicky, ekonomicky i společensky.
V průběhu realizace čínského angažmá na Balkáně – prostřednictvím kombinace aktuálního pragmatismu a prosazování vlastní dlouhodobé vize – se může ukázat, že s fungující EU se vlastně z čínské strany nepočítá.
Vždy když je někomu až příliš lichoceno, je třeba být na pozoru. To platí obzvláště pro region, kde hlavní roli hraje osobní zisk a zákony mají spíše dekorativní charakter. Z hlediska Česka je však ve srovnání s Balkánem zásadní fakt, že zde nedochází k tak enormnímu prolínání osobních zájmů a státních institucí za účelem osobního zisku. Zatím.
Michal Vít vystudoval Evropská studia na Masarykově univerzitě (MU), kde pokračoval ve společném doktorském studiu ve spolupráci s Universität Leipzig, program East and Central Europe in Transnational Perspective, a na kterém obdržel titul Ph.D. v roce 2017. Dříve externě spolupracoval s Institutem pro evropskou politiku (IEP) v Berlíně a také působil jako odborný pracovník na Mezinárodním politologickém ústavu MU. Odborně se zaměřuje na utváření národních identit u politických stran v zemích střední Evropy. Během studia absolvoval studijní a výzkumné pobyty v Kostnici a ve Vídni.
