Ruský prezident Vladimir Putin udělil českému hudebnímu skladateli Vadimu Petrovovi Řád přátelství, který je nejvyšším ruským státním vyznamenáním pro cizince. Podle zprávy ruského velvyslanectví v Praze přispěl Petrov ke sbližování kultur obou zemí. Vyznamenání obdržel loni také od českého prezidenta, Miloš Zeman mu udělil medaili Za zásluhy.
Ruská ambasáda sdělila, že Putin výnos o udělení řádu podepsal 26. října. Řád získal Petrov za zásluhy o upevnění přátelství a spolupráce mezi národy a plodnou činnost pro sbližování a vzájemné obohacování národních kultur.
- Řád přátelství patří k nejvyšším ruským vyznamenáním, uděluje se od roku 1994. V sovětských dobách neslo vyznamenání název Řád přátelství národů.
- Ocenění dostávají řád za „velký přínos k upevnění přátelství a spolupráce s Ruskou federací“, dále za rozvoj obchodních, ekonomických a vědeckých styků a za zachování a popularizaci ruštiny a ruské kultury v zahraničí.
- Řád přátelství v minulosti získali například polský režisér Andrzej Wajda, francouzská zpěvačka Mireille Mathieuová nebo srbský režisér Emir Kusturica. V roce 2016 jím byl vyznamenán i český europoslanec Jiří Maštálka (KSČM), který byl v té době místopředsedou delegace Evropského parlamentu ve výboru parlamentní spolupráce Evropská unie – Rusko.
„Ve své tvorbě se Vadim Petrov často obracel k ruskému hudebnímu dědictví, vytvořil originální symfonická díla založená na ruských lidových písních a tvorbě ruských skladatelů: Ruské evangelium, Stříbrná serenáda, Obrázky staré Rusi, Ruské balady a romance,“ uvedlo velvyslanectví.
Potomek ruských emigrantů a šlechty
Sedmaosmdesátiletý Petrov pochází z ruského šlechtického rodu Repninů-Repninských, jehož kořeny sahají až do devátého století. Je potomkem ruských emigrantů, kteří do Československa utekli po bolševické revoluci. Jeho dědeček byl mimo jiné přítelem biskupa Gorazda a kaplana Vladimíra Petřeka, zastřelených nacisty za ukrývání výsadkářů v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Petrovův otec působil jako lékař, matka byla pěvkyně. Budoucí hudební skladatel tak vyrůstal v intelektuální společnosti první republiky.
Oba rodiče ho vedli k hudbě. Pod vlivem chrámové i sborové hudby napsal už v raném věku pro svou matku skladbu Biblické písně, která byla uvedena v staroboleslavském kostele. Učil se také hrát na varhany. Školní vzdělání v něm prohloubilo zájem o hudbu i o své kořeny. Vychodil Ruské gymnázium v Praze.
„Tato škola mne nejen naučila ovládat ruštinu – řeč mých předků, ale podrobně mne seznámila s ruskou kulturou a především hudební. Zde jsem nejprve zpíval ve školním sboru, potom jsem se stal jeho dirigentem. Můj vztah k hudbě už byl cílevědomý: upravoval jsem a zpracovával písně na ruské i české texty,“ vzpomíná na svém webu.
(Zakázaným) pedagogem
Jako přirozené se zdálo navázat na gymnaziální vzdělání studiem skladby a hry na klavír na AMU. Univerzitu zakončil symfonickou básní Vítkov o slavném husitském vítězství. K hudební pedagogice směřoval i on sám, určující pro něj byla práce v Městském domě osvěty, kde působil jako vedoucí oddělení Lidové zábavy. Do jeho gesce spadala hudba provázející státní oslavy i třeba svatby. „Pochopil jsem, že česká kultura, to nejsou jen koncertní síně, ale že je to doslova vše, co provází člověka od kolébky až po hrob,“ přiznává.
Jako logickým vyústěním se pak zdá založení Lidové konzervatoře (dnešní Konzervatoře Jaroslava Ježka) v Praze v šedesátých letech, kde zastával i funkci ředitele. Vedení musel z politických důvodů opustit po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Zákaz postihl jeho pedagogickou i uměleckou činnost. Nicméně díky pomoci přátel získal místo profesora na pražské konzervatoři pro mládež s vadami zraku. Později přešel na Pražskou konzervatoř, kde hudební talenty vychovával až do odchodu do penze začátkem devadesátých let.
„V mládí jsem nikdy nepředpokládal, že budu někdy aktivním pedagogem, časem jsem však pochopil, že pedagogická činnost úspěšných umělců musí být jejich morálním krédem a povinností…,“ nepochybuje. Za velké ocenění svého učitelování považuje, že jeho jméno nese základní umělecká škola na Praze 4.
Autor symfonických skladeb i večerníčků
Během své umělecké kariéry se věnoval různým žánrům, od vážné hudby až po populární. K symfonickým skladbám většího rozsahu patří například poema Sůl země nebo Pražské ornamenty; je taktéž autorem téměř osmdesátky poslechových a komorních skladeb. Na stovky se počítají písně a šansony, pod nimiž je podepsán jako autor.
Mimoto jeho hudba provázela také řadu divadelních a rozhlasových her i televizních filmů a inscenací. Spojen je zejména s pohádkovými příběhy. Nejvíce zřejmě lidé znají jeho melodie z večerníčků o Krtečkovi nebo Krkonošských pohádek.
Putin si cení i Nohavici nebo Klause
Za zásluhu o upevnění přátelství mezi národy a vzájemné obohacování národních kultur byl loni v Rusku oceněn i písničkář Jaromír Nohavica. Obdržel Puškinovu medaili, jejíž laureáty osobně vybírá Vladimir Putin. Převzetí ceny se ale setkalo i s kritikou, která upozorňovala na politickou váhu takového ocenění.
Nohavica se stal už třetím českým laureátem Puškinovy medaile, a to po exprezidentu Václavu Klausovi a předsedovi Česko-ruské společnosti Jiřím Klapkovi.
