Rozhovorům se současnými českými výtvarníky se věnuje úctyhodný svazek s příznačným názvem Obsese. Přesvědčivě vypovídá nejen o zaujetí, s nímž se výtvarní umělci své práci věnují, ale také o povaze a zájmu autora všech rozhovorů – Vladimira 518.
Myšlenka obejít řadu umělců, jedno, zda právě výtvarníků – máme i obdobné svazky výpovědí překladatelů či básníků – není samozřejmě ničím novým, stačí připomenout výtečnou knihu Jiřího Šetlíka Cesty po ateliérech či systematický zájem Viktora Karlíka, s nímž přibližuje v Revolver Revue jednoho současného umělce za druhým.
„Bavíme se o hnacím motoru“
Vladimirova kniha se od nich však v něčem liší, a jak bylo naznačeno, je to již skryto v samém názvu publikace. Jak vysvětluje autor v rozhovoru, který je pro změnu – místo úvodu – veden s ním:
„Já slovo 'obsese' mám rád, protože jsem kolem nějaký choroby chování kroužil dost dlouho… A zajímalo mě, jestli je možné vysledovat podobné vztahy u exponovaných a poměrně dost exkluzivně vybraných umělců. Ten pojem nemá v kontextu knihy negativní auru, bavíme se o obsesích spojených s pozitivním chováním. Bavíme se o extrémně zesílené lásce, fascinaci, citlivosti. A hlavně o hnacím motoru, protože titul knihy pojmenovává právě ten výjimečně silný vztah k umělecké tvorbě. To je skutečně spojovací element. Všichni autoři zastoupení v knize vedle všeho ostatního především fatálně milují tvorbu jako takovou.“
Budiž. Jak se tedy tato premisa konkrétně projevuje nejen ve výběru, ale i v přístupu k jednotlivým umělcům, v tom, jak s nimi autor mluví, na co se ptá, či naopak neptá? Pokud jde o výběr, i s vědomím jeho naprosté subjektivnosti, nelze mít ani proti jednomu jménu výhrady, jedná se skutečně o osobnosti „první ligy“.
- Jaroslava Brychtová, Karel Malich, Alena Kučerová, Václav Stratil, Jiří Kovanda, Vladimír Skrepl, Petr Nikl, Ivan Pinkava, Tomáš Vaněk, Jiří Černický, David Černý, Markéta Othová, Josef Bolf, Federico Díaz, Krištof Kintera, Lubomír Typlt, Jiří Skála, Jiří Thýn, Dominik Lang, Eva Koťátková.
Sympatické zároveň je, že jejich tvorba pokrývá široké spektrum, stejně tak potěší zařazení výtvarnic – byť jen čtyř z dvaceti. Také je dobře, že Vladimir „nelovil“ pouze v generaci svých vrstevníků, ale mluvil i s umělci starší generace. Pestré je i umělecké zaměření: v knize najdeme jak „klasické“ výtvarníky, tak sochaře, konceptuální umělce, fotografy…
Kam vedou rozhovory?
Rozhovory vede Vladimir 518 s jasným úmyslem něco se dozvědět. Přičemž by bylo možná dobré dopřát si menší vsuvku: jakožto člověk, který vedl skutečně mnoho rozhovorů, se všemožnými typy i netypy, dokážu, doufám, poznat, kdy to v rozhovoru skřípe a kdy naopak vše krásně, plynule běží, a také, kdy zpovídající momentálně neví kudy kam a jen tak šlape vodu. Vidím zkrátka autorovi trochu do karet a pod prsty.
Takže, jak dopadá v tomto pohledu obsesivní Vladimir 518? Dobře – ač zahajuje rozhovory neutrálně, navozuje náladu, ponechal v knize i tyto rozehřívací otázky, aby posléze přešel k daleko konkrétnějším dotazům. Možná je to vědomý trik, v každém případě jsme tak vtaženi do atmosféry rozhovoru a stáváme se tak trochu jeho účastníky.
Vyhýbá se důsledně kunsthistorické hantýrce, leckdy téměř nesrozumitelné, otázky jsou zároveň – ač by to mělo být samozřejmostí (bohužel tomu tak ale nebývá vždy) – poučené, Vladimir 518 své umělce zná, zná jejich tvorbu, zajímá se o ni. Skutečně. Odpadají tak úděsné otázky typu „Tak co byste mi řekl o svých obrazech?“, jako je tomu například pravidelně ve vltavské Čajovně věnované rozhovorům s výtvarníky. A nejen tam…
Díky svému zájmu i jasné empatii se přitom, a jaksi mimoděk, nádavkem, dozvídáme o zákoutích jejich tvorby, ale i – a to díky osobně vedenému rozhovoru – i o věcech leckdy dosti privátních, jako je tomu například u Davida Černého, i když ten s otevřeností asi zrovna problém nemá. A v souvislosti s tím ani nevadí někdy hovorová čeština dotazů.
Kniha výpovědí
Je rozhodně dobře – a jinak by to snad ani nešlo – že je každý rozhovor doprovázen obrazovou dokumentací, dobré jsou i fotografie samotných umělců, nápadité, bez nějaké machy či klišé. A zajímavá je i grafická úprava, kdy každý umělec má v knize svou barvu papíru. A nevadí, že kniha nemá tvrdou vazbu, naopak je tím zdůrazněna její „neoficialita“, nekunsthistoričnost.
V každém případě zde máme podnětný a zajímavý soubor výpovědí – to slovo je důležité – umělců, kteří by se jinak třeba ani nesešli. Nebýt jejich i autorovy posedlosti uměním…
Vladimir 518: Obsese, nakladatelství Yinachi, 2015. Spoluautorem konceptu knihy je kurátor Ondřej Chrobák.
