Sborník nazvaný prostě Jan Lopatka 1940–1993 připomíná nejen loňskou konferenci Revolver Revue, která se věnovala životu, dílu a odkazu významného literárního kritika. V obecnější rovině zároveň vypovídá o jeho době. A také o jejích různých reflexích.
Jan Lopatka byl na naší literárně-kritické scéně zvláštním úkazem, přestože jeho soudy patřily mezi ty nejpovolanější, velkou část života byl odkázaný na publikování v samizdatu. Samotný tento fakt by z něj ale ještě tak výraznou osobnost nedělal, podobných osudů bychom našli dost.
Ovšem, Lopatkova síla coby kritika spočívala v jeho neústupnosti, zkrátka, v nezlomném přesvědčení, že kritik má psát tak, aby to bylo v souladu s jeho přesvědčením, s jeho morálními zásadami. A také, všechny soudy že mají a musí být vyargumentované, podložené, tedy žádná dojmologie. Zní to takhle zcela samozřejmě, tak prosté a snadné to ale není, stačí se jen podívat na to, jak se píše dnes.
Žádné kulantní chválení
Sborník editovaný Editou Onuferovou a Terezií Pokornou vychází z přednesených příspěvků, jak zazněly 8. a 9. června 2016, pro potřeby knihy byly rozděleny do dvou bloků. V prvním najdeme referáty zaměřené na Lopatkovo dílo, ale také na jeho výraznou ediční činnost v samizdatu a občanské postoje před rokem 1989.
Druhá část pak maluje z řady vzpomínek obraz Jana Lopatky, obraz, a to je třeba zdůraznit, pravdivý, tedy žádné kulantní chválení. Ostatně, tuto schopnost podívat se na Lopatku objektivně nacházíme, naštěstí (a opět to nebývá zvláště u vzpomínkově či retrospektivně laděných textů zvykem) u všech přispěvatelů. A že jich nebylo málo, celkem devatenáct, ve sborníku jich je celkem čtyřiačtyřicet.
Nelichotivé zrcadlo
Těžko vybírat „nejlepší“ či „nejzajímavější“, vždy by to bylo nespravedlivé vůči těm neuvedeným, za zmínku ale rozhodně stojí text Roberta Krumphanzla Předpoklady tvorby a lež v literatuře, věnující se Lopatkovu kritickému uvažování a jeho pojetí této zodpovědné práce, nebo zamyšlení filozofa Miroslava Petříčka Autenticita: šifra bez kódu, dokazující mimo jiné, jak Lopatkovy reflexe mohou i po mnoha letech sloužit k nastavení nelichotivého zrcadla, a sice dnešní době.
Bohumil Doležal vzpomíná na dobu, již s Lopatkou strávil v redakci časopisu Tvář, dodnes ne zcela doceněného, ohlédnutí mu však neslouží k nějakému sentimentálnímu idealizování. Naopak: dokumentuje, jak se Lopatkovy texty, a šířeji i Tvář samotná, stávaly politikem. A to se všemi tehdejšími i pozdějšími následky. Michael Špirit píše o tom, jakým způsobem Lopatka pracoval coby editor samizdatové Edice Expedice, když zastoupil zavřeného Václava Havla, o Lopatkově ediční práci píše i Jan Šulc.
Zajímavý je příspěvek historika Petra Blažka o „lopatkovských“ aktivitách StB, Lopatkova dcera Veronika Tuckerová vzpomíná nad rodinnými fotografiemi. A mezi autory vzpomínek najdeme například Ivana N. Havla, Zbyňka Hejdu, Ludvíka Vaculíka či Paula Wilsona.
Lopatkovský sborník rozhodně stojí za to číst, a hlavně, mít na paměti již zmíněné Lopatkovy zásady. Snad ještě krátkou poznámku závěrem: není překvapením, že konferenci o Janu Lopatkovi (a před čtyřmi roky také o Ivanu Martinu Jirousovi) uspořádala právě Revolver Revue, která se snaží odkazu obou zmíněných mužů držet.
