Něco musí být ve vzduchu, jinak si neumím vysvětlit dojem z posledních dvou, či vlastně tří premiér na renomovaných pražských divadelních scénách. Co mají společného nejnovější inscenace v Dejvickém divadle, v Divadle Na zábradlí a v Divadle Komedie?
Glosa: Vezmi klasika, naporcuj ho, zapěj a posypej to vtipy
Vzaly díla moderních klasiků a pohrály si s nimi – a to doslova. Vyňaly z nich tu myšlenku, tu dějový úsek a zasadily je do koláže nabízející množství barvitých detailů, hrsti vtipů a sarkasmů, ale celkovým dojmem nakonec je nablýskaný relativismus. Tolik základní a obecné konstatování. Pozoruhodné jsou konkrétnosti, z nichž tento dojem, alespoň u mě, vzniká.
V Dejvickém divadle hrají Absolutno – kabaret o konci světa; autoři: Karel Čapek, Egon Tobiáš a kol. V Komedii uvádějí v koprodukci souboru Lachende Bestien a Městských divadel pražských Nepřítele lidu; autorství: podle Henrika Ibsena, scénář napsal Michal Hába. Na zábradlí dávají Persony; autorství: Ingmar Bergman, Jan Mikulášek. V prvním případě román z roku 1922, v druhém klasické severské drama z roku 1882, v případě třetím filmové povídky a filmy švédského tvůrce z padesátých až sedmdesátých let minulého století.
Předlohy jsou různé, přístup obdobný. Chopit se fragmentů z výchozích děl, která jsou pro inscenátory více záminkou, odrazovou plochou, než předlohou, ačkoliv z nich i doslovně citují. A s těmito fragmenty si pohazovat jako žonglér s míčky. Tak jako žonglér nemůže než demonstrovat zručnost, která je svého druhu krásou, ale těžko dokáže sdělit něco víc, tak i tyto inscenace jsou především demonstracemi inscenační a herecké zručnosti. V okamžiku, kdy od nich žádáme, ale spravedlivé je zde používat singulár, tedy: kdy od nich žádám „něco víc“ (co žonglérovi je z podstaty věci – na rozdíl od činohry – zapovězeno), získávám pocit silného deficitu: jak svého diváckého, tak inscenací jako takových…