Praha - V lednu 1977 dvě stovky signatářů Charty 77 apelovaly na to, aby i Československá socialistická republika respektovala lidská práva. Reakce tehdejšího režimu byla přímo hysterická. Poté, co v komunistické hlásné troubě 7. ledna vyšel ne příliš konkrétní článek s otázkou „Čí je to zájem“, pár dní nato, 12. ledna, Rudé právo dokonce označilo všechny, kdo „pamflet“ podepsali, za „Ztroskotance a samozvance“. Celý text charakterizuje poslední věta: „Žádný lživý pamflet nemůže popřít dějinnou pravdu.“
Materiál tvrdil, že Chartu sepsala skupinka lidí „z řad zkrachovalé československé reakční buržoazie a také z řad zkrachovalých organizátorů kontrarevoluce roku 1968 na objednávku antikomunistických a sionistických centrál.“ Jedná se prý o „protistátní, protisocialistický, protilidový a demagogický hanopis, který hrubě a lživě pomlouvá Československou socialistickou republiku a revoluční vymoženosti lidu.“
Československá socialistická republika se v roce 1975 připojila k helsinským paktům, které vyšly ve sbírce zákonů v březnu 1976. Autoři Charty 77 se tak dovolávali jen toho, aby mezinárodní helsinské dokumenty byly dodržovány v praxi. Článek připomíná, že československý stát „zaručil a v praxi naplňuje nejširší práva a svobody – pro pracující lid, hospodáře této země.“ Helsinské dokumenty jsou tak dle Rudého práva záminkou něčeho jiného. Inspirátorům „pamfletu“ jde „o taková práva a svobody, které by jim umožnily, aby mohli znovu volně organizovat protistátní a protistranickou činnost, hlásat antisovětismus a znovu se pokusit o rozbití socialistické stání moci.“
A kdo, že Chartu 77 podepsal? Rudé právo má v tom jasno: „Je to v polickém smyslu pestrá směsice lidských a politických ztroskotanců…. jakési svérázné politické panoptikum, jehož herci již přestali být domácím divákům známí a zajímaví.“
O co tedy podle komunistů tehdy šlo? Imperialisté prý zahajovali studenou válku proti socialismu. A metody „literární diverze“ nejsou podle Rudého práva nové. „A jak se to dělá? Velmi jednoduše: trochu inkoustu, mnoho starých archivů, skupinu neohrabaných škrabálků a určitá suma dolarů…“
Českoslovenští komunisté se věru nebáli ničeho
„Socialismus se nezalekl ani atomového vydírání a před škrabálky reakčních pamfletů má tím spíše pro strach uděláno.“ (Rudé právo, 12. ledna 1977)
Vrcholným číslem propagandistické kampaně se pak stala tzv. Anticharta - 28. ledna se v Národním divadle v Praze uskutečnilo Setkání představitelů uměleckých svazů a 6. února se pak ke svým kolegům přidali také představitelé populární hudby, kteří se sešli v Divadle hudby.
