Praha - Ani zlo páchané nacisty za druhé světové války nás nezbavuje povinnosti mluvit o brutalitě po jejím konci. Na přelomu května a června roku 1945 zabila československá armáda spolu s revolučními gardami na osm set německých civilistů v severočeských Postoloprtech. Třetího června 2010 tady odhalili obětem masakru pamětní desku. Historiograficky je už masové zabíjení německého obyvatelstva poměrně podrobně zpracováno. "Tím, že tam byla umístěná pravidelná jednotka Československé armády, tak se to území mělo takzvaně vyčistit. Slova toho charakteru padla, že se má dbát, aby se co nejméně Němců dostalo přes hranici. To znamená, že je možno to tlumočit heslem mrtvý Němec, dobrý Němec," vysvětluje historik Tomáš Staněk.
Už v roce 1947 speciální parlamentní komise Národního shromáždění zřízená na popud mezinárodního společenství musela konstatovat, že k masovému zabíjení v Postoloprtech docházelo. Bylo exhumováno celkem 763 těl. Podle historiků i pamětníků může být v masových hrobech v okolí Postoloprt ještě pět set až tisíc těl.
Parlamentní komise v roce 1947 vyslechla desítky československých vojáků, kteří mučili a zabíjeli. Často šlo o vojáky východní Svobodovy armády, kteří měsíc po válce žili stále ještě ve válečné psychóze, kdy nešlo zapomenout na zvěrstva nacistů, která zažili na východní frontě.
Nikdo z nich nebyl potrestán. Stejně by se na ně vztahoval tzv. „amnestijní paragraf“, který umožňoval nezabývat se zabíjením Němců až do 28. října 1945. Přesto se nechal slyšet žatecký vyšetřovatel Pavel Karas, prošetřující před třemi lety postoloprtské události, že by masakr posuzoval jako genocidu, kdyby to bylo možné.
Severočeští policejní vyšetřovatelé před třemi lety označili za hlavní viníky masakrů místního policistu Bohuslava Marka a důstojníka Svobodovy armády Vojtěcha Černého, dnes už mrtvé. Historici ale nepochybují, že hlavní organizátoři etnické čistky seděli mnohem výše.
Starosta byl proti. Než poznal rodinnou historii
Hlavním iniciátorem vzniku symbolické desky na paměť měsíc po válce zabitých Němců byl Otakar Löbl, který v sedmdesátých letech minulého století emigroval z komunistického Československa do Německa. Sám pochází ze žatecké kdysi početné česko-německé židovské komunity, která byla téměř celá vyvražděna německými nacisty. Pětašedesát let po válce se pokouší slepovat střepy kdysi bezkonfliktního soužití mnohonárodního společenství.
Původně byl proti vzniku pamětní desky postoloprtský starosta Miroslav Hylák, nechtěl prý jitřit minulost. Jenže pak se mu matka pocházející také ze smíšeného manželství svěřila s rodinnou historií. Jeho strýc, tehdy patnáctiletý chlapec, byl také odveden do kasáren a zabit. To ovlivnilo změnu starostova postoje.
Vězněno, mučeno a vražděno
Text na desce („Všem nevinným obětem postoloprtských událostí května a června 1945“) je výsledkem složitých kompromisů místních zastupitelů, z nichž část nesouhlasila, aby na desce byla jakákoli zmínka o tom, že byli po válce masakrováni právě zdejší Němci.
S tím se nechtěli smířit dva čeští občané, kteří v postoloprtských kasárnách, kde docházelo na jaře pětačtyřicátého k mučení a vraždám, sloužili jako vysokoškolští absolventi v polovině osmdesátých let minulého století. Právník Petr Zemánek a zemědělský inženýr Zdeněk Černý se pokoušeli počátkem května domluvit s dnešní majitelkou postoloprtských kasáren Hanou Elsnicovou, aby na svém objektu s krvavou pověstí zavěsila pamětní desku, kterou si nechali vyrobit za vlastní peníze a která prý bez ideologické cenzury vysvětluje, co se tu odehrávalo („Zde bylo vězněno, mučeno a vražděno německé obyvatelstvo“).
Kasárna nebudou kasárna, ale Eden
Jenže majitelka kasáren odmítla novou desku převzít. „Kasárna nebudou kasárna, ale měl by tady být dům pro seniory s pracovním názvem Eden,“ hají se majitelka kasáren. „Vždycky v Postoloprtech žili Němci s Čechy v symbióze, a proč by to tak nemělo být v Edenu?“ dodává. Součástí domu pro seniory má být nicméně také muzeum „Postoloprt jako takových, ale i slavné a neslavné minulosti této budovy“.
