Měli jsme se tenkrát bránit? Otázka, která se často opakuje, když přijde na mnichovskou dohodu a krizi roku 1938, mnohem méně rezonuje v případě osmašedesátého. Na první pohled to ale nemusí být úplně nesmyslná otázka. Československá lidová armáda byla v té době početná a měla k dispozici nejmodernější výzbroj. Jak se ale v debatě k 50 letům od počátku okupace shodli historici i pamětníci, ve skutečnosti nebyla obrana reálná. Na útok od spojenců nebyl připraven vůbec nikdo.
Měli jsme se tehdy bránit? V roce 1968 to nešlo, nikdo se nepřipravoval na útok spojenců
Československá lidová armáda měla v případě války Východu se Západem stanout na frontové linii. Odpovídala tomu její výzbroj, ale také strategické plány. Československo bylo členem Varšavské smlouvy, na kterou také spoléhalo.
„Prvosledové divize, které vytvářely tzv. československý front, to znamená západní a střední vojenský okruh, byly rozmístěny při našich západních hranicích. Podél ostatních hranic se socialistickými státy zdaleka nebyly síly takové, vůbec se nepočítalo s celostátní obranou našeho území,“ shrnul Daniel Povolný z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.
Ovšem nevýhodou československé armády nebylo pouze rozmístění sil, které účinnou obranu proti vpádu ze Sovětského svazu, Polska či Maďarska prakticky neumožnilo, ale také skutečnost, že útočili spojenci, kteří ČSLA dobře znali.
„Generální štáby věděly, jak jsme na tom. I ze zpravodajského pohledu bychom neměli šanci. Reakce je stejná jako po Mnichovu, zase je to o nás bez nás. Ale byla by to (…) zbytečná oběť,“ podotkl ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Miroslav Vaněk.
Speciální vysílání ČT24 z budovy Českého rozhlasu k 50. výročí okupace (zdroj: ČT24)
Armáda nedostala rozkaz k obraně země
Že se dnes otázka „měli jsme se tenkrát bránit“ pojí prakticky výhradně s rokem 1938, potažmo 1939, a nikoli s rokem 1968, souvisí i s tím, že zatímco hrozba nacistického Německa byla dlouhodobě zřejmá a Mnichovu předcházela mobilizace, invaze vojsk Varšavské smlouvy přišla nečekaně.
V Praze přes všechny výstrahy do poslední chvíle takřka nikoho nenapadlo, že by do země mohl někdo vpadnout - a kdyby, že by to byli spojenci. Náznaky se objevovaly spíše u hranic – lidé mohli sledovat soustředění vojsk u hranic a také omezení jejich průchodu. Československé politické špičky však ignorovaly i důraznější výstrahy.
„Dostávaly se informace například ze zahraničních misí, že hrozí nějaká invaze. Dokonce to naznačil János Kádár osobně Dubčekovi,“ upozornil Milan Bárta z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Možnost, že by se armáda postavila útočníkům na odpor, nakonec nikdy nepřišla vážně na přetřes. V provolání Všemu lidu ČSSR předsednictvo ÚV KSČ jasně konstatovalo, že „naše armáda, Bezpečnost a Lidové milice nedostaly rozkaz k obraně země“.
Zdeněk Svěrák: Při pohledu na ty tupé obličeje jsem boj viděl jako mrhání životem
Politici zároveň nabádali ke klidu i občany a také z rozhlasu zněly důrazné výzvy, aby lidé s okupanty nebojovali. Jak ale vyplývá ze vzpomínek pamětníků, lidé většinou zjistili, že vlastně ani nemají proti komu bojovat. Vojáci, kteří přijeli na tancích, netušili, která bije.
„Když přijel první tank, snažili jsme se vojákům vysvětlit, že je to omyl. Nebyla s nimi domluva, někteří ani neuměli rusky,“ popsal Vladimír Mikuláš, který byl v létě 1968 mladým policistou a byl vyslán k rozhlasu na Vinohradskou třídu.
Jedním z redaktorů rozhlasu, kteří vyzývali ke klidu, byl tehdejší člen armádní redakce Československého rozhlasu Zdeněk Svěrák. Také on se vojáků ptal, proč přijeli, a ani on nedostal žádné vysvětlení.
„Připadal jsem si, že došlo k absurdnímu dějinnému omylu, že si nemáme o čem povídat. Nevěděli ani kde jsou, ani proč tu jsou,“ vzpomněl Svěrák.
Proč by tedy s někým takovým měli lidé bojovat? „Sám jsem si položil otázku: Chtěl bys umřít? A já jsem při pohledu na ty tupé obličeje to viděl jako mrhání životem. A kdo nechce sám zemřít, neměl by to doporučovat svým spoluobčanům,“ uzavřel Zdeněk Svěrák.