Člověk sice pochází z přírody, zakuklil se ale do technické civilizace. V Událostech, komentářích to prohlásil undergroundový písničkář a někdejší signatář Charty 77 Karel „Charlie“ Soukup, který už několik dekád žije jako poustevník v australské buši. Rozhovor s ním vedl Teodor Marjanovič.
Charlie, vám je teď sedmašedesát let. Mám dokumentární film Jiřího Holby, který teď o vás půjde do kin, brát tak, že nastal čas na bilancování?
Film vznikl na přání režiséra Jiřího Holby, který mě vyhledal, a stali jsme se přáteli. Žiju v odloučenosti v Novém Walesu v Austrálii poblíž unikátní řeky Timbarra a na natáčení jsem přistoupil, protože jsem si přál přiblížit řeku divákům nebo veřejnosti.
Řeku?
Řeku. On nakonec natočil film o mně, takže film je i bilancí mého života, protože ve stejné době zaklepalo stáří na dveře a momentálně se cítím tak, že nevím, jestli budu dál pokračovat ve svém poustevnickém životě.
A co řeka? Co je na ní tak zajímavého?
Je průzračně čistá a nádherná a to by na ni mělo upoutat pozornost, protože myslím, že to je poslední řeka v příjemných krajinách, kde se dá plavat a pít tu vodu zároveň.
A dokážete si představit svůj život bez ní?
Úplně nedokážu, ale to jsou změny, které probíhají. Tak jako si nedokážu představit život po smrti, zjišťuju, že by bylo velice těžké si představit ten život ve stáří. Ale změny probíhají a dějí se mi právě v posledních dvou letech, ať už jde o zdraví nebo pocit energie.
Pokušení civilizace
Když člověk žije v odloučení jako poustevník, jakým pokušením je vystaven?
Pokušení nejspíš přichází právě v tomto čase, kdy si najednou začnete představovat, že se třeba lidem v Dejvicích, v Sydney nebo v New Yorku žije mnohem lépe.
Takže pokušení spočívá v představě, že by život mohl být mnohem pohodlnější?
Měl jsem mnoho let představu, že to dokážu vydržet až do konce, že k doktorům nechodím a nepůjdu a prožiju všechny nemoci stáří. Takže to je to pokušení, člověk najednou cítí, že potřebuje pomoc od druhých.
Vlámský malíř Hieronymus Bosch maloval dost často svatého Antonína, což byl poustevník. Několik obrazů se jmenuje Pokušení svatého Antonína a na nich je pokušení znázorněno v podobě malých démonů, kreatur, které dorážejí na svatého Antonína, který se v pustině upřeně dívá na kříž s Ježíšem Kristem. Jací jsou ti démoni?
Nevím, jestli démoni symbolizují vášně a přání skryté v našem podvědomí a vědomí. To na člověka doléhá spíš v první půlce života, kdy má pocit, že potřebuje sdělit svoje poznání a zkušenosti. Ve druhé půlce – dnes bych to zaměřil na řeku a přírodu – je třeba připomenout lidem, že pocházíme z přírody víc než z technické civilizace, do které jsme se zakuklili.
Komunismus? Mladí budou hledat další koncept, který skončí beznadějí
Když se vrátíme k poselství z první poloviny života, dejme tomu, že to byla polovina vašeho života v komunismu. V čem poselství tenkrát spočívalo?
Od dětství jsem směřoval k alternativám a alternativnímu životu, což bylo vyjádřeno touhou, patrně vrozenou, po jednoduchosti a přírodě. Později i to, že jsem přijal odloučenost, do které se asi vrátím, protože už tvoří přes polovinu života.
Charlie, co byl komunismus? Mnoho lidí v této zemi to už neví.
Dneska už bych měl pocit, že všechny naše formulace a koncepty jsou jenom na povrchu našeho biologického života, který se moc nemění a asi měnit nebude.
Tomu ale mladí lidé rozumět nebudou.
Budou hledat zase novou další formulaci a další koncept. A každý ten koncept končí beznadějí a korupcí.
Asi máme brát jako fakt skutečnost, že zrovna v době, kdy jste do Česka přijel, normalizační, nomenklaturní postavy a estébáci dostávají od prezidenta státní vyznamenání. Je to také něco, co máme brát jako součást jistého koloběhu?
Asi bych to tak chápal. Na jedné straně stojí tolerance, na druhé straně je chamtivost, intolerance a agresivita.
Vzácnost velkého ticha
Budete zde ještě několik týdnů, pak se vrátíte do Austrálie, je to tak?
Měl bych se vrátit. Možná je v tom setrvačnost. Už že jsem se jaksi oprostil od normálního společenského kontaktu.
A až tam budete v samotě zase u řeky, budete si s ní povídat?
To bych si přál.
Co jí řeknete o tom, co jste tady zažil?
Rozhodně aby byla zachráněna v podobě, ve které je patrně už miliony let a ještě se nepodařilo lidem tuto podobu proměnit.
A co jí budete říkat o tom, co jste zažil při návštěvě v zemi, ze které pocházíte?
Něco asi budu říkat přátelům, které mám v okolí. Příroda nás asi nějak cítí a vidí.
Máte v Austrálii přátele, nežijete úplně v odloučenosti?
Ne, nežiju. Nakupuju v supermarketu, jezdím každý týden na nákup a chodím za přáteli.
Jak často je vídáte?
V průměru třeba každých čtrnáct dní nebo i každý týden.
Ještě mi řekněte, když nejste s nikým, jaké je ticho kolem vás, to velké ticho?
Je to strašlivý hluk hlavně v létě, protože vítr, déšť a přes půlrok, přes celé léto jsou cikády a cvrčkové hlasití. Pozemek, který vlastním, je blízko hlavní silnice, takže slyším trucky a náklaďáky a ty jsou přehlušení právě cikádami. To je tvrdá zkušenost. Takže to ticho je vzácné a často bych si přál, aby bylo větší.
