Praha - Osm let za mřížemi za vraždu versus osmiletý trest za to, že rodiče své malé děti nepouštěli z bytu. To jsou jen dva verdikty z nedávné doby. Není přitom nutné mít právnické vzdělání a podobné příklady pokaždé zahýbají veřejností a nastolí otázku, kde je ta spravedlivá míra. Co je špatně? Manuál pro soudce – trestní zákoník – anebo jeho uživatelé, soudci?
„Otázka trestních sazeb, respektive konkrétních trestů ukládaných soudy, je jedním z věčně živých problémů nauky i praxe trestního práva,“ povzdechne si na úvod Jiří Jelínek, vedoucí katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Nejen on, ale řada dalších akademiků a praktiků trestního práva připouští, že v rozhodovací praxi soudů vládne nejednotnost. Jak velká, to však nikdo neví.
„Je to téma na akademickou studii – jaké bývá rozpětí ukládaných trestů za skutkově podobné trestné činy,“ komentuje to novinář a právník Tomáš Němeček. „Odpovědi možná nebudou na počkání a možná nebudou jednoznačné. To téma by ale bylo dobré otevřít,“ dodává.
Hodnoty bychom měli
Právníci napříč justičními povoláními se shodují, že aktuální trestní zákoník má relativně dobře propracovaný systém sankcí. Respektuje hierarchii hodnot, a to na prvním místě lidský život (trestný čin vraždy, zabití), zdraví a lidskou důstojnost (obchodování s lidmi, vydírání, sexuální násilí).
Státní zástupce Vladimír Jan říká, že „sazby za majetkovou a hospodářskou trestnou činnost jsou sice nižší, ale vedle trestu odnětí svobody je třeba přihlížet i k jiným druhům trestu, které lze v těchto případech uložit“. Jde jednak o peněžitý trest, zabavení majetku, případně zákaz činnosti, které pachatelé vnímají velmi negativně.
Výjimečné případy
Rozporuplné reakce veřejnosti vyvolávají případy, které se obvyklé výši trestu vymykají, byť je každý trest nutno posuzovat individuálně a laická veřejnost nikdy nebude mít všechny informace, které měl soudce.
Emotivní diskusi například vyvolal případ z roku 2001, kdy byla „pouze“ na tři roky za mřížemi odsouzena Helena Čermáková, která ve spánku zalehla a udusila svoji malou dceru. Děvčátko mělo v krvi před smrtí přes dvě promile alkoholu. Matka tvrdila, že se dcera ztratila, a veřejnost žádala o pomoc. Přes dva týdny trvalo, než se přiznala. Přímý podíl Čermákové na opilosti dcery soud neprokázal, a proto jí hrozilo za neúmyslné ublížení na zdraví s následkem smrti maximálně pět let.
Specialista na násilnou kriminalitu Miroslav Jedlička nad tím rozhodí rukama. „Je vražda více, nebo méně odsouzeníhodná než mnohamiliardový tunel ohrožující ekonomickou stabilitu státu? Je doživotní vězení za osm vražd spáchaných manželi Stodolovými dostatečným trestem vedle stejného trestu za dvojnásobnou vraždu? Rozdíl mezi dvojnásobnou a osminásobnou vraždou je přitom 400 procent,“ upozorňuje.
„Souhlasím s tím, že uložené tresty občas vyvolávají rozpačité reakce veřejnosti, někdy i odborné,“ začíná k tomu státní zástupce Jan. „V těchto hodnoceních je však namístě opatrnost. Sám se odvažuji k hodnocení uložených trestů pouze ve věcech, ve kterých jsem vykonával dozor a můžu si tedy nárokovat znalost případu,“ dodává.
Justice versus společnost
Kriminalista Jedlička upozorňuje na faktor, který justice nerada připouští – totiž že soudci se u výjimečných případů někdy chovají alibisticky a trest „přepálí“ počítajíce s tím, že se jedna ze stran odvolá.
Jako příklad uvedl trest pro lékaře Jaroslava Bartáka. „Soudce I. instance mu dal 14 let, tedy tolik, co se dává obvykle za vraždu bez přitěžujících okolností. Soudce I. instance předpokládá, že se proti takto vysokému trestu obviněný okamžitě odvolá. Pro veřejnost však bude soudce odvážným hrdinou.“
Alibismus soudců odmítají ti, kteří k nim mají blízko – tedy státní zástupci. Tvrdí, že uložit trest v případech vymykajících se brutalitou nebo rozsahem není jistě snadné, ale pokud nejde o nepřiměřeně přísný trest, je vše v pořádku.
Otázkou však je, co je nepřiměřený, respektive ještě přiměřený trest. Nedávno zvedl veřejnost ze židle případ takzvaných vlčích dětí, kdy matka porodila dva chlapce doma, jejich existenci rodiče zamlčeli úřadům a nepouštěli je ven z bytu. Otec chlapců dostal v první instanci osm let žaláře nepodmíněně, matka dvouletý podmíněný trest. Část laické i odborné veřejnosti tehdy soudce kritizovala, že uložil exemplární – nepřiměřeně přísný – trest za jiný životní styl, než vyznává většinová společnost.
Mladá státní zástupkyně Věra Nováková připouští, že tam, kde má jít soudce proti veřejnému mínění, je těžší takové rozhodnutí učinit. „Odolnost vůči nejrůznějším tlakům by ale měla patřit k základní osobnostní výbavě každého soudce i státního zástupce,“ dodává. Advokát Tomáš Sokol pak zdůrazňuje, že stejně jako ve všech ostatních profesích „existují přísnější a méně přísní soudci a obecně jsou to lidé. Tedy někdy rozhodují emotivněji.“
Sjednocení
Jenže jak z toho ven? Jak na jedné straně respektovat rozhodnutí jednotlivého soudce, který byl případu nejblíže, a na druhé straně zamezit zjevným excesům? Určitým řešením by bylo sjednocení judikatury u typově stejných případů. Dát trestním rozhodnutím mantinely se pokoušeli například v angloamerické právní komunitě. Soudci ve Spojených státech se vzbouřili proti závazným normám, ale vybavili se tzv. sentencing guidelines (http://www.sentencing.us), tedy doporučeními, jak v jednotlivých případech postupovat.
Smysl sjednocení verdiktů připouští i státní zástupce Jan: „Případnou nápravu u 'rozpačitých' případů bych viděl v činnosti soudů vyšších stupňů, které by výši ukládaných trestů v obdobných případech sjednocovaly a precizovaly hlediska pro jejich ukládání.“ Věra Nováková vidí problém podobně. „Praxe soudů není jednotná, je to velký neduh. Zapříčiněný je do značné míry i tím, jak je nejednotná celá společnost, která se překotně vyvíjí a nemá pevné tradice a zvnitřněné hodnoty, které by umožňovaly předvídatelné soudní rozhodnutí,“ tvrdí státní zástupkyně.
Roli zde hrají také nesystémové zásahy do sazeb. Například u maření výkonu úředního rozhodnutí se za poslední čtyři roky změnila třikrát. „Stejně tak došlo s novým trestním zákoníkem ke zpřísnění sazeb u zanedbání povinné výživy, aby se koncem roku zase vrátily tam, kde byly,“ říká Věra Nováková a dodává: „Chtělo by to tady udělat pořádek.“
