Člověk v tísni slaví čtvrt století existence. V současnosti je největší neziskovou organizací ve střední Evropě a neztratí se ani v celosvětovém kontextu, byť jsou i mnohem větší nevládní organizace. Během 25 let se Člověk v tísni změnil z dobrovolnické skupiny, která jezdila pomáhat do válkou zasažených území, v profesionální neziskovku s řadou programů zaměřených i na místa, kde žádná válka nehrozí, ale dobře se v nich také nežije. Člověka v tísni založil a dodnes řídí Šimon Pánek, který byl hlavním hostem 90' ČT24 a v Hyde Parku ČT24 také odpovídal na dotazy diváků.
25 let Člověka v tísni: Nechceme dávat lidem ryby, ale prut, říká Šimon Pánek
90' ČT24: Humanitární i rozvojová pomoc, terénní práce a také lidská práva zajímají Člověka v tísni (zdroj: ČT24)
Člověk v tísni byl v posledních 25 letech u mnoha „slavných“ pohrom. Kromě válek probíhajících například v Bosně, Angole, Afghánistánu, Sýrii či na Ukrajině to byly také přírodní pohromy – tsunami v jihovýchodní Asii v roce 2004, zemětřesení na Haiti v roce 2010, tajfun na Filipínách v roce 2013 nebo předloňské zemětřesení v Nepálu.
Ředitel organizace Šimon Pánek je však přesvědčen, že i když se může zdát, že pracovníci ČvT prožívají takřka nepřetržitě mimořádně vypjaté a emotivní situace, ve skutečnosti není jejich práce o mnoho drastičtější než to, co zažívají sociální pracovníci nebo lékaři. „Ten, koho pohltí emoce, se s prací většinou během několika let rozloučí,“ podotkl.
Pomoc pro gheta v ČR odstartovala Matiční
V současnosti působí Člověk v tísni v 23 zemích, jednou z nich je i Česko. Sice zde neprobíhá válka, ale organizace pomáhala například po velkých povodních, které Česko v posledních 25 letech několikrát zasáhly, a také má své terénní sociální pracovníky v sociálně vyloučených lokalitách.
„Začínali jsme v roce 1999 v Matiční díky stavbě zdi. Tým čítal asi 15 lidí, nejčastěji jenom terénní sociální pracovníky. Dnes máme kolem 270 zaměstnanců v rámci programů sociální integrace,“ popsala Martina Francuchová, která má dnes v ČvT na starost metodiku předškolních klubů. Ujistila přitom, že se organizace snaží na problémových místech „být jenom po nezbytně nutnou dobu (…), ale někdy to nejde tak rychle, jak bychom si my i oni přáli“.
Člověk v tísni slaví 25 let (zdroj: ČT24)
Práce pro místní
Podobný princip ostatně razí ČvT i při pomoci v zahraničí. „Nechceme lidem dávat ryby, ale prut a učíme je ryby lovit,“ charakterizoval jej ředitel humanitární a rozvojové sekce Jan Mrkvička. Jedním z nejznámějších příkladů je projekt Skutečný dárek, jehož prostřednictvím nakupuje organizace například domácí zvířata, knihy nebo zprostředkuje stavbu záchodu.
V zahraničních misích přitom pracují hlavně místní lidé. Z 1200 zaměstnanců, které ČvT v zahraničí má, je místních asi 1100. Lidé z Evropy mají na starost pouze organizaci a dohled. Obyvatelé míst, kde ČvT pomáhá, přitom často mají v hierarchii organizace i velmi vysoké postavení. „Někteří jsou s námi dlouhá léta. Postupně rostou (…) až po projektové managery. Někteří vyrostli do toho, že dělají zástupce vedoucích misí,“ upozornil Jan Mrkvička.
Chovám velký obdiv k výkonnosti a efektivitě, s nimiž pracují.
Peníze nemizí
Lidé z Člověka v tísni přitom důrazně odmítají názor, že jsou neziskové organizace černou dírou na peníze. Šimon Pánek i finanční ředitel Jan Kamenický zdůraznili, že málokdo je pod tak bedlivou kontrolou národní i mezinárodní.
„Představa, že neziskové organizace jsou jakýsi tunel na peníze, je absurdní. Málokdo je tak kontrolován jako neziskové organizace. Nutno říct, že je to správně, neziskové organizace pracují kromě dárcovských peněz také s veřejnými penězi a mají být pod veřejnou kontrolou,“ uvedl Jan Kamenický. Podle Šimona Pánka posílají kontroly do ČvT například britská nebo německá vláda a také Světová banka.
Člověk v tísni tak dokáže velmi detailně vyčíslit své příjmy a výdaje. V roce 2015 tak využil 1 468 471 000 korun. Z toho šla naprostá většina (1,145 miliardy) na humanitární pomoc. Programy na podporu lidských práv spotřebovaly necelých 97 milionů, sociální programy v Česku 66 milionů. Z humanitární pomoci potom šlo 370 milionů korun na pomoc do Sýrie a 307 milionů na Ukrajinu.
Největším zdrojem peněz potom byly zahraniční státní rozpočty, ze kterých přišlo přes 454 milionů korun, a Evropská unie, která poskytla téměř 347 milionů korun. Agentura OSN potom dala necelých 200 milionů a Česká republika 133 milionů. Od dárců pak měl Člověk v tísni předloni 125 milonů korun a z ostatních zdrojů více než 217 milionů.
Sbírka na humanitární pomoc
Odcházení nejen z Doněcké oblasti
Nicméně právě východní část Ukrajiny a separatisté v částech Doněcké oblasti a Luhanské oblasti jsou pro Člověka v tísni jedním z nejproblematičtějších míst. Separatisté v Doněcku neprodloužili organizaci akreditaci, takže její humanitární pracovníci již nemohou v regionu zasaženém občanskou válkou nadále pomáhat. Podobné problémy zažil ČvT v minulosti také v Čečensku a kriticky se k jeho působení vyjadřovala například i kubánská vláda.
„Samozřejmě nám to velmi vadí. Vždy o to bojujeme: Vysvětlujeme, přesvědčujeme, chceme práci dodělat. Ale jsou chvíle, kdy to není možné – tak co se dá dělat,“ poznamenal Šimon Pánek.
Zdůraznil, že se žádné z podezření, kterými některé vlády Člověka v tísni častovaly, nikdy neprokázalo. Rozumí však tomu, proč zaznívají. „Ve válečných konfliktech, kde jsou různé bojující strany, mají nenávist navzájem a mají podezření k někomu, kdo pracuje na všech stranách, jako tomu bylo v našem případě (…). My pracujeme podle toho, kde vidíme potřebu,“ shrnul ředitel ČvT.
Podle Jana Kamenického jsou ovšem v pomoci válčícím oblastem čeští dárci relativně zdrženliví, ačkoli je obecně považuje za štědré. Velmi štědří jsou hlavně, když nastane „klasická humanitární katastrofa“. „Ve chvíli, kdy je situace složitější, je tam politický motiv, dárci mají pocit, že si za to mohou politici trochu sami, tak jsou výrazně opatrnější,“ připustil finanční ředitel organizace. Jen stálých přispěvatelů nicméně má ČvT přes 22 tisíc.