„V zahraniční politice dnes není téma, které by nemělo vazbu na Unii,“ říká Jan Kohout

František Lutonský přivítal ve pořadu Interview ČT24 náměstka ministra zahraničí Jana Kohouta. Ten je v této funkci již od roku 2002, v roce 2004 se však stal naším prvním velvyslancem při Evropské unii. Před několika dny jej ve funkci velvyslance vystřídala Milena Vicenová. Ve staronové funkci náměstka se Kohout bude věnovat především humanitární a rozvojové spolupráci a otázkám migrační, vízové a azylové politiky země.

Tři dny je vedoucí stálé mise při Evropské unii Milena Vicenová, vy jste náměstkem ministra zahraničí osmý den. Nyní máte na starosti humanitární pomoc, rozvojovou spolupráci. Máme tomu rozumět tak, že jste se vzdal tématiky Evropské unie?
Z toho, co jste vyjmenoval, tam ještě patří lidská práva a otázky vízové politiky a migrace. To všechno jsou témata, která s Evropskou unií souvisejí. Unie je má jako určité priority. V zásadě se dá říct, že dnes v zahraniční politice není téma, které by nemělo vazbu na Evropskou unii. Moje zaměření, fokus, který teď mám, je ale trošičku jiný než nejvyšší politická hladina toho, co Evropská unie dělá a prožívá.

Europoslanec Jan Zahradil nedávno v Událostech, komentářích říkal, že jste významným členem strany, která v tuto chvíli není součástí koaliční vlády, a proto by bylo nelogické, kdybyste se podílel na tak úzké spolupráci, jako je funkce velvyslance, zejména během předsednictví. Je to tak, že byť jste členem jiné strany, tak si vás současná vláda natolik cení, že by vás chtěla mít ve svých službách, ale zároveň vám nechce svěřit téma Evropské unie?
Mohlo by to určitě vzbuzovat implikaci. Pravda je, že reprezentuji, ale neřekl bych, jinou politickou stranu, ale spíše jiný pohled na Evropskou unii a evropskou integraci, který má jisté prvky odlišnosti od toho, co razí současná vládní koalice nebo ODS.
V tomto smyslu nejsou naše představy stoprocentně kompatibilní. Do jisté míry jsem také avizoval, že pokud se vydáme směrem, který bude zásadně odlišný od toho, co jsme do té doby dělali, bude pro mě i pro vládu pravděpodobně velmi obtížné, abychom spolu koexistovali. A to se po určité době naplnilo.

Byl jste náměstkem ministra zahraničí od roku 2002. V čem se bude vaše práce v současnosti odlišovat?
Jsem náměstkem ministra zahraničí, ale tentokrát s tématikou, která je více technická – má konkrétní obsah a je v ní méně politického. Jde o humanitární pomoc - o rychlou reakci České republiky na humanitární krize. Týká se rozvojové pomoci, kde nyní dochází k velké diskuzi v Čechách o tom, jak budeme vůbec zahraniční rozvojovou spolupráci řídit. A je to také otázka vízové, azylové a migrační politiky. To je otázka velmi technická, byť má veliký politický obsah. Jejím předmětem ale není, zda je či není eurooptimistická, eurohujerská nebo eurorealistická.

Předpokládám, že jste se ještě nestihl tak rychle přeorientovat na novou problematiku ve vaší funkci a sledujete přípravy na předsednictví Česka v Evropské unii. Je teď v něčem problém?
Je to pár dní, co jsem opustil post velvyslance, takže to mám všechno v živé paměti a sleduji to dál a sledovat budu. Žádný z náměstků ministra zahraničních věcí před předsednictvím EU totiž nemůže být neinformován a nemůže se nezajímat. Takže tomuto tématu se budu věnovat i nadále velmi důsledně a do detailu.
Nemyslím si, že by v tuto chvíli byly vážné překážky v rámci našich příprav. A to jak na straně stálého zastoupení v Bruselu, tak na domácí scéně. Na našem stálém zastoupení v Bruselu je všechno už v procesu jako výběrová řízení na obsazení nových pracovníků nebo systemizace. Jména našich spolupracovníků už jsou známá, najíždějí v určitých turnusech. Technické zázemí tam je, nové vedení stálého zastoupení je také na místě. Probíhají další školení, ať už jazyková či odborná s renomovanými institucemi. Takže pokud jde o stálé zastoupení v Bruselu, je to v pořádku.

Milena Vicenová v jednom z prvních rozhovorů řekla, že by uvítala větší shodu v tom, co chce vlastně Česko prosazovat. Česká republika chce mít totiž pět priorit v rámci Evropy bez bariér. Není to přeci jenom moc? Budou to tyto priority, nebo doznají ještě nějakých změn?
Priority jsou stále diskutovány. Základních priorit máme v tuto chvíli skutečně pět, ale doba ukáže, jestli to bude těchto pět priorit, anebo budou úplně jiné. Nicméně pro uvědomění si, co chceme dělat, je to velmi důležité.
V podstatě od samého začátku jsme se snažili, abychom věděli, co chceme v Evropské unii dělat, a to nejen během našeho předsednictví. Je to setrvalý problém, jehož proces se vrací stále na začátek. Zatím jsme nedosáhli stavu, který bychom mohli označit za uspokojivý. Česká republika, respektive její politické elity nemají zcela jasno, jakou Evropskou unii chtějí a jakou chtějí mít Českou republiku v Evropské unii a na co by se měla Česká republika zaměřit.
Je nesmysl, abychom pokrývali všechny agendy stejným způsobem. Na to jsme příliš malí. Takže si skutečně musíme vybírat určité segmenty, které by se měly odvíjet od toho, co vlastně z České republiky chceme mít za deset, patnáct let a z čeho chceme být bohatí. A těmto tématům se věnovat.

Zároveň také musíme počkat, co „spadne ze stolu“ slovinského předsednictví?
A francouzského. Přesně tak. Sledujeme to a je to ve velmi pokročilém stadiu jak na resortech, tak na stálém zastoupení i na expertní úrovni. Jednotlivé agendy, které mají přesah do našeho předsednictví to velmi dobře sledují. Čili tohle nevidím jako hlavní překážku našeho předsednictví.

Co tedy vidíte jako největší překážku našeho předsednictví? Bude to Lisabonská smlouva?
Ano, jedním z úskalí je Lisabonská smlouva. Osobně cítím také jako největší riziko to, jak bude vnímána Česká republika. My budeme velmi dobře připraveni, ať už v zastoupení v Bruselu nebo tady.

K vašim slovům si pomůžu komentářem publicistky Lídy Rakušanové. Ta 7. ledna v komentáři pro Český rozhlas 6 řekla, že se teprve ukáže, jestli nebude Slovinsko za předsednickým stolem spíš jakýmsi předskokanem. A Česko se pak bude muset hodně snažit, aby po francouzském sólu nevypadalo vzhledem ke svým mlhavým prioritám Evropy bez bariér tak trochu jako poskok. Kolika procenty byste souhlasil s Lídou Rakušanovou?
Vůbec bych to nechtěl takto hodnotit. Naše předsednictví bude mít vlastní tvář. Jde však o to, jak bude vypadat. Práce, která se na odborné přípravě provádí, je obrovské množství. Abyste však byl vnímám jako předsedající, který se snaží o nějaký konsensus, musíte v jistou chvíli upustit od extrémů, které zastáváte ve svých přístupech k některým problémům nebo otázkám, které projednává Evropská unie.
Pakliže dlouhodobě vedete evropskou politiku na jisté mezi a zavčasu se před předsednictvím nedostáváte do mainstreamu, který se snaží spíše vytvářet podmínky pro konsensus a navrhovat akceptovatelná řešení, oslabujete si předem pozici. Čili, jakmile se dlouhodobě vyhraňujete jako člen, který přesně neví, co chce, nejste prediktabilní, transparentní, jsou o vašich úmyslech jisté pochyby, může to být pro české předsednictví problém. Takže je třeba zavčasu z pozic, které jsou v jistých oblastech vyhraněny, vplout do konsensuálnější polohy, která spíše tvoří a navrhuje řešení ostatním.

A už „plujeme“?
Myslím, že ještě „neplujeme“.

Narážíte tím na komentáře některých členů ODS, že by bylo dobré Lisabonskou smlouvu nechat posoudit Ústavním soudem nebo že by bylo dobré, kdyby se zadrhla v nějaké jiné zemi?
Posouzení Ústavním soudem je naprosto legitimní krok. A nebude to jenom v České republice. Se vší pravděpodobností to bude i v Německu. Pouze upozorňuji na jisté momenty, které by mohly interpretací těchto kroků vzniknout. Pro naše předsednictví by bylo sebevražedné a smrtící, kdyby ostatní členské země nabyly dojmu, že se snažíme nějakým způsobem oddálit ratifikaci Lisabonské smlouvy. A to jak z důvodu, že máme jakési problémy s jejím obsahem, tak z proto, že chceme zachovat takzvané plnohodnotné předsednictví, což je termín, kterému nerozumím.

Posouzení Ústavním soudem je legitimní krok. Posunutí nebo zdržení ratifikace Lisabonské smlouvy v jiné zemi tak, jak zaznívá od některých poslanců ODS, už berete jako výroky na hraně?
Pro naše předsednictví je důležité, aby nevzniklo podezření, že Česká republika něco uměle nebo úmyslně zdržuje z nějakých důvodů, ať už jsou jakékoliv. Jestliže ke zdržení dojde, nemělo by to být kvůli České republice. Jde o to, aby naše kroky svědčily o tom, že skutečně chceme dostát svým závazkům, že do konce tohoto roku by měla ratifikace proběhnout.

Očekáváte, že bude Lisabonská smlouva ratifikována ve všech členských státech letos nebo na počátku roku 2009?
Měl jsem velmi dlouho pochyby, jestli je to možné stihnout a jestli je k tomu zároveň dostatek politické vůle. Byl jsem skeptik a dával jsem tomu pravděpodobnost tak padesát na padesát a spíše počítal s tím, že to bude až během našeho předsednictví. Teď jsem z osmdesáti procent přesvědčen, že se to skutečně stihne ještě do našeho předsednictví, protože vůle a tlak na to, aby to tak bylo, tady je.

Co kdyby nebyla Lisabonská smlouva ratifikována vůbec?
V tuto chvíli je to velká spekulace. Záleží samozřejmě na tom, v jaké by to bylo zemi. To je vždycky nejdůležitější. Pokud by to bylo v malé zemi (a známe příklad z Irska), došlo by se vší pravděpodobností k určité repetici, znovu vysvětlování.
Pokud by to bylo ve velké, zakládající zemi znamenalo by to velký problém a mohlo by to vést k vážné krizi. To neznamená, že by Evropská unie nefungovala podle stávajících smluv. Nedošlo by ale k procesu rozšíření. Celý vnitřní pohyb by se zastavil, byl by znovu paralyzován.
Sedm let jsme jednali o institucionálních reformách, vraceli bychom se do nich znova. Politici místo toho, aby řešili konkrétní úkoly, které přináší globalizovaný svět, jako je liberalizace obchodu, energetika a změna klimatu, by znovu trávili čas nad institucionálními debatami. Tím by Evropská unie ztrácela. A skupina integracionalistických zemí by se pokusila vytvořit něco nového.

(redakčně kráceno)

Interview ČT24