Rudolf Beran se stal předsedou agrárníků po hegemonovi prvorepublikové politiky Antonínu Švehlovi. Jeho formátu však nikdy nedosáhl a vlastně ani dosáhnout nemohl. Situace, za které se stal prvním mužem strany a později i vlády, by totiž semlela i mnohem větší politické osobnosti. Hospodářská krize, nástup nacismu, Mnichov, druhá republika, okupace a kontroverzní období třetí republiky, to byl rámec, který jasně vymezil jeho osobní, politický, ale i historický osud. V povědomí národa nakonec zůstal zapsaný jako zrádce, ve skutečnosti však této drtivé přesile „okolností“ čelil jako málokdo.
Trpký osud Rudolfa Berana
O Rudolfovi Beranovi hovořili v Historii.cs historici Jaroslav Rokoský z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, Jana Čechurová z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy a Michal Pehr z Masarykova ústavu Akademie věd ČR.
Jaký byl Rudolf Beran skutečně? Kdo to vlastně Rudolf Beran byl?
Rokoský: Rudolf Beran byl provorepublikový politik a ministerský předseda druhé republiky, dlouholetý tajemník ústředního sekretariátu agrární strany a po Antonínu Švehlovi v letech 1933 až 1935 předseda agrární strany, tehdy nejsilnější strany první republiky, která byla hlavním pilířem všech koaličních prvorepublikových vlád.
Co byla ta agrární strana?
Čechurová: Agrární strana byla silná už před první světovou válkou, ale v období první republiky představovala v průmyslově-zemědělském Československu stranu nejsilnější. Kromě prvních poválečných voleb vyhrávala v podstatě všechny volby od roku 1922 a obsazovala premiérský post. A nejednalo se jen o stranu jako takovou. Byl to komplex propojený s hospodářským zázemím, hospodářskými organizacemi, s odbory, vzdělávacími institucemi, finančními podniky. Šlo skutečně o mimořádně propracovaný kolos.
Pehr: S jistou nadsázkou lze říci, že agrární strana dokázala propojit venkov a město. Přestože byla původně vnímaná jako venkovská strana, stala se do značné míry i stranou s vazbami v rámci městských aglomerací, především v rámci státní správy, kde byl její vliv skutečně obrovský.
Čechurová: Bylo to i díky tomu, že agrárníci trvale obsazovali některé resorty. Kromě ministerstva zemědělství to bylo vnitro, pod které patřila státní správa, ministerstvo národní obrany a k tomu ještě post premiéra. Kouzlo bylo mimo jiné v tom, že městští voliči, kterých bylo přibližně stejně jako voličů na venkově, byli rozděleni mezi řadu politických stran, kdežto agrárníci dokázali na venkově oslovit téměř všechny sociální vrstvy.
Čili agrárníci byli na venkově stavovská strana.
Čechurová: „Venkov jedna rodina“, to se Švehlovi povedlo.
A jak na odkaz Švehly, politika, kterého si vážil i Masaryk, navazoval Beran?
Rokoský: Rudolf Beran se vyučil politickému řemeslu u Antonína Švehly. A měl představu, že politiku bude dělat stejným způsobem jako jeho velký učitel. Potíž spočívala v tom, že ve 30. letech tato politika, i z mezinárodních důvodů, už nebyla možná. Navíc Rudolf Beran nebyl mužem formátu Antonína Švehly, tudíž ani neměl schopnosti v tomto duchu pokračovat. Ale pořád byl na demokratických pozicích.
Ale tam byl jeden problém. Švehla a Masaryk byla dvojice, která se sice občas dostala do napětí, ale velmi si navzájem konvenovali a jeden si vážil druhého. Ale vztah Beneše a Berana už takový nebyl?
Rokoský: Spíš než Beneš a Beran to byl problém Beneš a agrární strana. Edvard Beneš se na podzim 1935 rozhodl, že nastal správný čas (i vzhledem k Masarykovu zdravotnímu stavu) k tomu prosadit své prezidentství, ale věděl, že s tím budou potíže. Jeho vztah s agrárníky byl stručně řečeno komplikovaný. On si zajistil podporu Milana Hodži, čerstvého premiéra, a slovenských agrárníků, ale v předsednictvu agrární strany proti němu vystoupil nikterak překvapivě Josef Vraný. To byl vlivný senátor a šéfredaktor agrárního Venkova, což byl ústřední list agrární strany, a ten byl s Edvardem Benešem dlouhodobě na kordy.
Vraný přednesl důvody, proč nevolit Beneše, říkal, že Edvard Beneše není politikem Masarykova formátu, že jeho osobnost nesjednocuje a nespojuje, nýbrž rozděluje, že Edvard Beneš je socialista a bude se opírat o blok demokratických levicových stran, které se zase budou opírat o autoritu prezidentského úřadu, takže občanské strany budou znevýhodněny. Edvard Beneš má sklony rozhodovat sám, těžko se s ním dojednává dohoda, používá zákulisní metody. Agrárníci se tím rozštěpili na dvě křídla - část jich šla za Benešem, část byla proti. A protože nový předseda agrární strany Rudolf Beran neměl stranu pod kontrolou, lavíroval z jedné strany na druhou.
Samotní agrárníci vlastního kandidáta nepostavili. Antonín Švehla zemřel, Hodža, jemuž to bylo nabídnuto jako Slovákovi, to odmítl, a prezidentská ambice Jana Malypetra nebyla vyslovena. Takže šli cestou nepolitického kandidáta Bohumila Němce. Jenže když jim tento plán ztroskotal, další alternativu neměli, takže rozhodlo Benešovo diplomatické umění.
Pehr: Je celkem málo známo, že profesor Bohumil Němec měl poměrně velkou naději na zvolení. Kdyby získal hlasy agrárnických poslanců, hlasy Národního sjednocení, kteří mu vzhledem k jeho minulosti mohli být nějakým způsobem nakloněni (byl jejich členem a příznivcem), a hlasy slovenských poslanců, kdy se velmi bojovalo o to, koho bude podporovat Hlinka a Hlinkova Slovenská ľudová strana, a byla tam velká naděje. Tehdy nejúspěšnější Sudetoněmecká strana, která zvítězila ve volbách v roce 1935, totiž vyjadřovala ochotu podpořit Bohumila Němce za předpokladu, že ho bude volit Andrej Hlinka a slovenští poslanci. A v ten okamžik by Bohumil Němec měl velké šance na zvolení.
Jednání, která probíhala prostřednictvím Jana Jiřího Rykla a prostřednictvím lidovců nebo obecně katolické církve, způsobila, že se lidovci nebo katolické strany rozhodly podpořit ve volbách Edvarda Beneše a blok Bohumila Němce se rozpadl.
Nemáte pocit, že česká politika byla v druhé polovině 30. let, v době pocitu ohrožení, hodně roztříštěná a nesnášenlivá?
Čechurová: Jednak je to určitou generační výměnou, protože klíčové zakladatelské osobnosti odcházejí buď umírají, nebo jejich vliv slábne. Jednak tím, že strany pod vlivem zahraničně politických událostí a hospodářské krize prodělávaly vnitřní tápání a dělení na jednotlivé proudy. Pocit ohrožení ale nakonec dokázal v té roztříštěnosti sjednotit zrovna na ty volby prezidenta.
Pehr: Nesmíme zapomenout, že to byla také doba hospodářské krize, což se projevilo i v rámci politiky. Situace byla neobyčejně komplikovaná. Byla tu hospodářská a sociální krize a z toho vyplývající politická krize. Demokracie ve střední Evropě vlastně padá, státy se proměňují ve více či méně autoritativní, ale Československo zůstává jedinou demokratickou zemí ve střední Evropě. To je unikum.
Samozřejmě to nebylo to nikterak jednoduché a nebylo to nikterak ideální. Když se podíváme na nejrůznější diskuse ve 30. letech o tom, jak by se měla vyvíjet demokracie a reformovat politický systém, bylo tam mnoho nejrůznějších nápadů a idejí hospodářský parlament, přetransformovat senát do senátu odborníků, stavovský parlament. Ale zároveň tam byl strach v tento pohnutý čas cokoli měnit. Takže to období bylo neobyčejně problematické.
Jak se v tom pohyboval Rudolf Beran? Přece jenom předseda největší strany.
Rokoský: Jeho přepjaté stranictví se projevovalo dál. Rudolf Beran přece jenom nebyl členem vlády, premiérem byl Milan Hodža, a to situaci výrazně komplikovalo. Beran musel ustoupit do pozadí a nechat jednat Milana Hodžu, který měl schopnosti dělat velkou domácí i zahraniční politiku. Zahraniční politika přitom velká slabina agrární strany, a to platilo i pro Berana.
O zahraniční politice ho informoval František Chvalkovský, diplomat v Itálii, který má tendenci přeceňovat její vliv, Ferdinand Kahánek, který se zase orientuje na Polsko, nebo Karel Mečíř, který Beranovi tlumočí, když je potřeba, ale v podstatě to je neúspěšný diplomat z 20. let, který pak jezdí po Evropě jako zástupce mezinárodního agrárního byra, Zelené internacionály (sdružení evropských zemědělských stran, které hájilo zásady soukromého hospodaření), ale ten vliv je platonický.
Rád bych ovšem zdůraznil, že i před Mnichovem je to jednoznačně pozice československého státu a československé demokracie. Rudolf Beran napsal 23. září 1938, těsně před Mnichovem, než je vyhlášena mobilizace, do Londýna dopis svému staršímu synovi Rudolfovi. Píše mu, že situace je vážná, ale že věří, že se vše urovná, že Československo zůstane v podobě, jak je, a spojenci splní své závazky. Nicméně kdyby se něco dělo, ať jde na velvyslanectví za Janem Masarykem a dá se k dispozici.
Ve své knize píšete, že to jeho syn udělal, ale Masaryk mu řekl, ať neblázní. A také jste tam napsal, že po Mnichovu řekl Beran: „Zachovat, co nám po Mnichovu zbylo, a uživit národ.“ Nebyl to trošku malý program?
Čechurová: Na tu situaci byl myslím téměř maximalistický.
Pehr: Později to bude Beranovi i agrárníkům vyčítáno, že jejich politika ve snaze zachránit existenci druhorepublikového Československa hledala cesty v rámci nového politického uspořádání. Bude jim vyčítáno, že byli aktivní ve vytváření procesu strany národní jednoty, sjednocování, zjednodušování politického stranictví. Ale v dané situaci…, těžko být soudcem.
Rokoský: Já bych řekl, že česká společnost a agrárníci ztratili po Mnichovu sebevědomí, které předtím měli. Oni byli mistři domácí politiky, ale teď ztratili sebevědomí i v domácí politice. Ostatně Češi ho postupně získávali drobnou každodenní prací od 19. století, a najednou o něj společnost přišla a myslím, že ho do dnešních dnů nenašla.
Spolupráce Berana a Hampla z Národní strana práce zůstává za druhé republiky přes různé výhrady nedoceněna. Národní strana práce byl tábor spíš levicových demokratických stran. Antonín Hampl byl sociální demokrat. Rovněž je třeba říci, že Rudolf Beran se rozhodně nedral nijak do popředí. Stal se sice 1. prosince 1938 premiérem, ale on o to neusiloval, chtěl dělat politiku spíše v zákulisí a odtud rozhodovat a ovlivňovat dění v zemi.
Ale vždyť měl velký vliv na zvolení Háchy?
Rokoský: Měl bezesporu. Až do poslední chvíle dohlížel, aby Hácha necouvl, ale rozhodla silná pozice v domácí politice a to, že byl přijatelný pro všechny.
Čechurová: Možná by se ještě mělo uvést, co tady mimoděk zaznívá, že se proměnilo a zjednodušilo stranické spektrum. Komunisté byli rozpuštěni, na Slovensku došlo k velké koncentraci stran a v českých zemích se ten velký počet politických stran rozdělí do dvou integrovaných bloků, jakoby pravicového a levicového, i když tam byli třeba u národních socialistů, u lidovců se těžko dá zařadit kdo kam, jak to nazvat, a ten jeden, což bylo unikum do té doby, Strana národní jednoty, které právě předsedal Beran, kde byli agrárníci, část pravicových a středových stran, prostě se stane jedinou vládní stranou. A k tomu vzniká jediná opoziční, což je Národní strana práce, vedená právě Antonínem Hamplem, což z hlediska modelu dosavadního, koaličního, opravdu širokých koalic, je něco, co je velká změna.
Pehr: Druhá republika trvala pouze půl roku a tento proces byl v mnoha ohledech již nastartován a byl dost problematický. Vyvoláno byl totiž i tím, že se lidé ptali, kdo za to může, že došlo k mnichovské tragédii, a mnozí odpovídali, naše nesvornost, naše nejednota, problémy vnitřní politiky, takže je zapotřebí politiku změnit.
Ale řekněme si upřímně, že se to personifikovalo, že tam docházelo k útokům na jednotlivé osobnosti?
Pehr: To je pravda. Nejznámější jsou asi útoky vůči Karlu Čapkovi, Edvardu Benešovi a svým způsobem i Masarykovi, byť zemřelému. Jakási personifikace je ale v politice bohužel asi vždycky. Koneckonců Rudolf Beran byl také příkladem personifikace.
Rokoský: Vláda Rudolfa Berana trvá pouze tři a půl měsíce. Můžeme mít mnoho výhrad, už to tady zaznělo, a mohli bychom takhle pokračovat, ale je to vláda, která řeší jednu krizovou situaci za druhou. Musí se postarat o uprchlíky ze Sudet, odkud jsou vyháněni Češi, němečtí antifašisté, Židé, ale také o Čechy ze Slovenska nebo z Těšínska. Ekonomika je rozvrácena, infrastruktura po tom záboru nefunguje, jak by měla. Je tady narůstající slovenský nacionalismus a separatismus vývoj na Slovensku je odlišný než v českých zemích. A především musí (za přihlížení a nezájmu dosavadních spojenců, Anglie a Francie) odolávat tlaku a vydírání ze strany Německa.
Čechurová: Ještě k tomu, kdo je vinen, kdo za to může. Ta personifikace se tolik netýká nesvornosti a nejednoty. Spíš se týká určitých idejí, trendů zahraničněpolitických a vnitropolitických koncepcí, které se ukázaly být chybné. V tom nastává ta personifikace, když to vztáhneme k osobnostem Hradu a jiným. Ale nesvornost a nejednota jsou od tohoto oproštěny. Ten trend je ostatně pak vidět i v exilu, pak na Národní frontě… Prostě je to snaha tu jednotu co nejvíc demonstrovat, ať už v jakékoli konstelaci.
Historie.cs - Trpký osud Rudolfa Berana (zdroj: ČT24)
Co to byl zmocňovací zákon?
Čechurová: Zmocňovací zákon dával vládě možnost vládnout bez parlamentu.
Pehr: Nepochybné je, že tady byly jisté autoritativní tendence. Ale zároveň musíme říct, že v rámci druhé republiky stále existoval parlament i když je pravda, že naposledy se sešel v prosinci 1938 a že tu stále fungovaly určité demokratické mechanismy. Koneckonců i samotné zvolení Emila Háchy do funkce československého prezidenta bylo vnímáno a prezentováno tak, že v čase krizí dává společnost důraz na to, aby v čele státu byl právník, znalec práva, teoretik, předseda Správního soudu.
Ale řekněme si upřímně, v druhé republice se objevovaly některé prvky poněkud vypjatého antisemitismu?
Rokoský: Byla tady hlučná krajní pravice, která do té doby byla na okraji zájmu, ale teď vycítila šanci. Ale tím bychom se neměli nechat plést. Čeští fašisté nejsou agrárníci.
Krajní pravice, to není syndikát právníků, syndikát lékařů, kteří vylučovali Židy?
Rokoský: Ano, pokud jde o antisemitismus, je tady bohužel i tlak české inteligence. Vláda se tomu snaží bránit, ale úplně neubrání. Je to často nedůstojné lavírování v mnoha otázkách. Ale oni jsou v nezáviděníhodné situaci - ať udělají cokoli, hitlerovskému Německu to bude málo a české společnosti, uvyklé prvorepublikovým poměrům, to bude moc.
A co agrární tisk? Jak se v té době choval?
Pehr: Když procházíme tehdejší noviny, mají několik základních potřeb: Vysvětlit, co se to vlastně děje, protože to je obrovská proměna společnosti. Jestliže do září 1938 se všechno soustřeďuje na budoucí válku, najednou k válce nedochází. Jak je možné, že k tomu nedošlo? Jak je možné, že jsme se dostali do Mnichova? A jak se má změnit společnost?
Tam se najednou diskutuje o řadě věcí. Zmínil jste antisemitismus. Ale my jsme také svědky jakési zvláštní formy našeho nacionalismu. Je známý slogan „Malá, ale naše“, čímž se chce říct, že jsme sice ztratili třetinu území, ale že to může skýtat také určité „výhody“. Zároveň s tím probíhají obrovské diskuse, jak by měl nový systém vypadat, a tady je samozřejmě prostor pro krajní pravici.
Pro ty, kteří říkají, je zapotřebí se zbavit „vlivů“ první republika je vnímána jako nepřítel. A to je okamžik obrovských útoků i vůči Edvardu Benešovi jakožto klasickému příkladu člověka, který je najednou deklasován do sloganu: „Vybral banku, vzal Hanku, nasedl na aeroplán, to byl jeho plán.“ To se najednou objevuje v různých podobách…
Včetně napodobování jeho poněkud huhňavého hlasu.
Pehr: Stejně tak jsme svědky odmítnutí kulturních vlivů Západu a snahy o jakési zvláštní počešťování, kdy mnozí mají pocit, že termíny jako kino, biograf nejsou české a že je zapotřebí vymyslet české termíny. A zároveň obrovských diskusí o tom, co s hospodářstvím, co se sociální oblastí… Ta doba je neobyčejně překotná.
Rokoský: Oni měli představu, že republika bude republikou s delším časovým horizontem. To je ta iluze „malá, ale naše“.
Ta iluze skončila - 14. března se odtrhlo Slovensko, 15. března jsme byli obsazeni. Co to znamenalo pro Berana?
Rokoský: Žádný československý politik, ani Rudolf Beran, nemohl říct Hitlerovi, že postaví zemi na odpor. V danou chvíli nebyl nikdo schopen takovýto odpor zorganizovat. Takže Beran udělal, co bylo možné, to znamená, že té kritické noci telefonicky prosadil, aby z toho dokumentu, který Hitler Háchovi vnutil, byl vypuštěn výraz „se souhlasem vlády“. A to se také stalo. A je myslím také třeba kvitovat, že vláda okamžitě podala demisi. Z nastalé situace ovšem vyplynulo, že demise nemohla být přijata, a Beran se tak stal jakýmsi dočasným premiérem. A tato dočasnost trvala do 27. dubna 1939.
Málo se ví nebo zdůrazňuje, že se jako premiér 15. března zhroutil a uvažoval o sebevraždě. A vyplašená rodina zvala některé politiky k nim domů, aby ho uklidnili, aby mu to rozmluvili. Přijel tam i zmíněný Antonín Hampl, sociální demokrat, který mu říkal, Rudolfe, hlavu vzhůru, teď není čas umírat, teď musíme žít a bojovat za to, co bylo ztraceno.
Pokud vím, po válce mu vyčetli zejména to, že jsme odevzdali Němcům veškeré zbraně?
Čechurová: Už za druhé republiky vlastně došlo k odprodeji určitých československých zbraní. A pak mu vyčítali i to, že 15. března se k tomu postavil jakoby konstruktivně, že neudělal žádné velké gesto, tak jako to vyčítali ostatním.
Pehr: Byla mu vyčítána skutečnost, že vláda neudělala žádný protestní krok. Ale on to později vysvětloval a obhajoval, a je to přijatelná a pochopitelná argumentace, že se bál následků, které by nastaly v okamžiku, kdy by vláda nějaký takový krok udělala. Problém samozřejmě byl, že československá vláda, která měla před 15. březnem 1939 informace, že se schyluje k okupaci, neudělala žádné kroky, které by se v případě vlády suverénního státu předpokládaly. Jednotliví ministři mohli pálit ministerské archivy, mohli se pokoušet některé přesunovat do zahraničí. A tohle Beranova vláda neudělala, protože se bála, že by to mohlo být bráno a vysvětlováno jako jakási provokace nebo záminka pro obsazení.
Rokoský: Měl bych drobnou připomínku. Rudolf Beran po 15. březnu nechal převézt spisy ministerské rady do rodných Pracejovic nedaleko Strakonic. Tam byly zakopány ve stodole jednoho místního rolníka a přečkaly tam celou válku. Po válce, když už byl Beran zase na Pankráci, to bylo předáno prezidentské kanceláři a dostalo to ministerstvo vnitra. Po válce se i z těchto spisů, které zachránil, dokládala jeho zrada v okupačních letech.
Vy jste řekl, že byl zase na Pankráci. On byl na Pankráci také za okupace?
Rokoský: Samozřejmě že byl na Pankráci za okupace. Gestapo pro Berana přišlo do jeho vinohradské vily 7. května roku 1941. Šlo v podstatě o logickou záležitost, protože Beran a agrárníci podporovali a organizovali domácí odboj. Těch aktivit je celá řada, Beran především financoval odboj, jednotlivých skupin i jednotlivců, pak je to organizování sabotáží, různé zpravodajské služby, působil v Politickém ústředí a tak dále. Takže byl zatčen, ale zatčen byl i Antonín Hampl a řada jiných českých politiků, a ocitl se na Pankráci, kde byl tvrdě vyslýchán gestapem. Musím říci, že nic neprozradil, nikdo na to nedoplatil, odmítl dát loajální prohlášení vůči říši, byl s Hamplem skandalizován v protektorátním tisku a pak byl z Pankráce odvezen do berlínské věznice Moabit, kde čekal na lidový soud.
Tam byl odsouzen k deseti letům těžkého žaláře za velezradu a napomáhání nepříteli, k pokutě 100.000 říšských marek, v přepočtu milion protektorátních korun, ztratil občanská práva na deset let a už předtím mu Němci zkonfiskovali majetek. Jediná věc, kterou se podařilo prokázat, byla finanční podpora Obraně národa, skupina Jošt – Šneberge. Je to velká zásluha a statečnost lidí, kteří byli kvůli Beranovi vyslýcháni, protože také nic neprozradili.
Klíčovým korunním svědkem proti němu byl K. H. Frank, který přijel do Berlína velice dobře připraven, rozmetal jeho obhajobu, vylíčil, co dělal Beran, agrárníci a vůbec československá vládní politika vůči Němcům za první republiky včetně toho, že „vždycky podporovali Benešovu politiku“ a že „něco jiného jsou slova a něco jiného jsou činy, a ty činy to jednoznačně dokumentují“. Ti další, například Konrad Henlein, Wilhelm Sebekovsky, kteří také byli u soudu jako svědci, už potom vůbec nemuseli vystoupit. Soud totiž řekl, že dvouhodinová řeč K. H. Franka úplně stačila.
No jo, ale potom poslal Frank Beranovi takzvaných osm otázek, na které mu Beran odpověděl, a na základě toho byl předčasně propuštěn, říká se tomu konfinace, tedy s dozorem.
Čechurová: V roce 1943 byl propuštěn do domácího vězení. Až Američané ho vytáhli.
Co bylo v těch osmi otázkách a jak na ně odpověděl, že mu tedy trošičku odpustili?
Rokoský: To je zajímavé. Prošel několika německými věznicemi a v srpnu 1943 ho nechali převézt na Pankrác. Tam ho osobně vyslýchal K. H. Frank, ale nebyl s jeho vyhýbavými odpověďmi spokojen. Tak ho, aby mu osvěžil paměť, nechal v pankrácké věznici umístit nad sekyrárnou, kde se tehdy dvakrát týdně popravovalo, a předložil mu osm konkrétních písemných otázek. Týkalo se to vesměs Edvarda Beneše a československo-sovětských vztahů, vojenských záležitostí. Beran se různě snažil vyhýbat, ale přece jenom napsat to musel. Ten elaborát má asi 36 stránek. Myslím, že v danou chvíli se zachoval korektně.
Nacisté nikdy nevysvětlili, proč byl propuštěn. Souběžně s ním byla propuštěna řada jiných českých politiků, řada sociálních demokratů, například Vojtěch Dundr. Uvažovalo se o tom, že to má ukázat české společnosti vlídnou tvář, aby dělníci a rolníci ještě více pracovali pro potřeby třetí říše.
Upřímně řečeno kdo z nás by napsal Frankovi v této situaci „vlez mi na záda, nebudu ti odpovídat“. Nicméně skončila válka…
Pehr: Beranova konfinace měla dvě etapy. Nejdříve byl konfinován v Praze u svého syna, potom ve svém rodišti v obci Pracejovice. A v květnu 1945 byl na příkaz ministerstva vnitra zatčen nově se utvářející československou policií a z vězení se už nevrátil. Nejdříve byl vyslýchán, pak byl postaven před Národní soud podle prezidentských dekretů. A dstal dvakrát tolik než u předchozího soudu, 20 let.
Rokoský: Pro něj bylo tragédií, že mu nejdříve nacisté ukazovali jeho projevy a jeho názory a vyvozovali z toho jeho zradu. A teď se situace obrátila a ze stejných projevů a dokumentů se ukazovala z druhé strany opět jeho zrada.
Komunistický ministr zemědělství přijel osobně rozdělit jeho hospodářství a počínal si natolik horlivě, že znárodnil i tu polovinu, která patřila jeho manželce Marii Beranové. A jak jsme se bavili o tisku za druhé republiky, tak tisk za třetí republiky také není zrovna příjemná záležitost. Beran, ale i ostatní obžalovaní z tohoto procesu nebo i jiní agrárníci byli předem v tisku považováni za vinné. Tam se nepochybovalo o tom, že budou odsouzeni.
Je tady vidět dobrá dvoukolejnost. Komunisté zneužili ministerstvo vnitra a agrárníci to pocítili jako první. Ale je tady ještě ministerstvo spravedlnosti, které mají v rukách národní socialisté, a ti se snaží navázat na prvorepublikovou minulost, takže se to pořád ještě nějak vyvažuje. Ale jinak proces samotný byl politickým procesem, který se příliš nelišil od procesů v 50. letech. V případě Berana se třicetkrát hlasovalo o jeho vině či nevině. Sedmadvacetkrát bylo řečeno, že je nevinen, a zůstalo tam tedy, že vítal generála Blaskowitze, Konstantina von Neuratha a že prodal válečný materiálu Německu.
Tribunál byl u národních soudů vždycky sedmičlenný. Dva komunisté ve většině bodů hlasovali pro vinu Rudolfa Berana. (Paradoxní je, že v bodě „odmítal politiku komunistické strany, Sovětského svazu a Beneše“ hlasovali pro nevinu.) A k nim se přidali dva sociální demokraté. Tři zbývající, dva národní socialisté a lidovec, ve všech bodech hlasovali pro nevinu Rudolfa Berana, což byla v dané chvíli velká občanská statečnost, protože tady byl tlak nejen médií, ale i politických stran. Komunistická strana do toho různými cestami zasahovala tak, jak to potom známe z 50. let.
Mimochodem prokurátorem byl František Grospič a jeho pravou rukou, náměstkem, Josef Urválek, kterého lidé znají z procesu s Miladou Horákovou.
Čechurová: To, co velmi rezonovalo proti Beranovi, bylo, že křídlo, které Beran reprezentoval v agrární straně, mělo kontakty nebo se nějakým způsobem snažilo do politické komunikace začlenit i Sudetoněmeckou stranu. A snažilo s nimi uzavřít určité politické dohody přinejmenším tam byly sondáže, rozhovory. To byla jedna z hlavních věcí, kterou na Berana vytáhli.
Rokoský: Myslím, že je tam ještě jeden větší hřích v danou chvíli. Agrárníci byli vždycky odpůrci komunismu, počínali si v tom důsledně a bez kompromisů, a to byla po válce byla těžko přijatelná situace.
Čechurová: K tomu tam bylo ještě zastavení činnosti komunistické strany za druhé republiky.
Pehr: Proces s Rudolfem Beranem musíme vnímat i z dalších hledisek. Naše společnost má vždycky velký problém vyrovnat se s minulostí. Kdybych se chtěl pokusit o jistý bonmot, tak řeknu, že se neustále vyrovnáváme s minulostí. A v roce 1945 tady také byla potřeba se vyrovnat jasně s minulostí a tu „špatnou“ minulost odsoudit. A proces s Rudolfem Beranem byl do značné míry brán jako jakési to symbolické odsouzení.
Když jsme hovořili o personifikaci politiky, Rudolf Beran v tuto chvíli symbolizoval ten okamžik v roce 1938, 1939 byl premiérem, byl známou postavou. Prezident Hácha byl mrtev, ministr zahraničí František Chvalkovský zemřel při bombardování. Bylo třeba najít vysoce postavenou osobu. A v rámci této logiky se Rudolf Beran nabízel. A navíc to byl ještě agrárník. Tady se spojovalo více motivů a samozřejmě tehdejší systém Národní fronty měl zájem na jisté diskreditaci agrárního proudu.
To jsem se chtěl zeptat, nebyl tady obecný zájem, nejen od levicových stran, se agrárníků zbavit?
Pehr: Toto je obrovský problém. Až do jara 1945 se počítalo s tím, že agrární strana bude v nějaké formě obnovena. Edvard Beneš ještě v únoru 1945 říká, že bude obnovena strana zemědělců, ale když v březnu 1945 probíhají moskevská jednání, jedná se na základě komunistického programu, což potom najde odraz v Košickém vládním programu. Tam se pak dostává jednání do bodu, kdy jsou výslovně zakázány strany, které se kompromitovaly kolaborací s nacisty. A přímo vyjmenovány jsou strana agrární, Strana národního sjednocení, to jest národní demokraté, a živnostenská strana. Nikdo proti tomuto návrhu neprotestuje, až na Jaroslava Stránského, při jednáních jeden z největších odpůrců komunistů, který se zeptá, co bude s Národním sjednocením, kde byl také Ladislav Rašín, syna prvorepublikového ministra. A na to mu komunisté odpověděli: „Jako strana se kompromitovali. Jako strana nemohou existovat.“ A nikdo proti tomu neprotestoval. Byl to problém, protože strany to vnímaly jako konkurenci.
Čechurová: Samozřejmě si potom jak komunisté, tak lidovci a národní socialisté rozdělili jejich voliče. Této situaci nahrávalo přece jen to, že ani v exilu neměli dostatečně silnou jednotnou reprezentaci. A ačkoliv tam byla spousta agrárnických osobností, každá šla svou cestou a měla trošku jiné priority, než jenom hájit agrární zájmy. Nadto ani v domácím odboji nebyli tahounem, ale spíš dávali peníze a aprovizaci.
Rokoský: V exilu měli například Milana Hodžu, což byla silná osobnost, ale bohužel zemřel v červnu 1944.
Čechurová: Ale i kdyby nezemřel, Hodža se staral především o zahraničněpolitické záležitosti, o takové ty státnické, ne stranické. On tam nebyl jako agrárník.
Rokoský: Do jisté míry bych souhlasil, ale byl tam Ladislav Feierabend a někteří další, kteří se ovšem v rozhodujícím okamžiku, kdy došlo k dělení, nechovali stranicky.
Chtěl bych ale jednoznačně říct, že agrární strana ani nezradila, ani nekolaborovala. Je to účelové tvrzení, kterým chtěla Národní fronta zaštítit likvidaci silného politického protivníka. Šlo hlavně o voliče, kterých měla agrární strana přes milion. A každá ze stran Národní fronty se domnívala, že s touto podporou volby po válce vyhraje a bude nejsilnější stranou v zemi. A pak je tam majetek miliardových hodnot, který si rozdělili hned po návratu do vlasti. Tohle dědictví jim ale zhořklo už v parlamentních volbách v roce 1946.
Čechurová: Kdyby měli dostatečně jedotnou reprezentaci ve chvíli, kdy se o tom rozhodovalo, ten masakr nemusel být takový. Když totiž Feierabendovi Beneš navrhoval, že by vedl zemědělce, kteří by se stali tou pravicí, Feierabend to nechtěl a říkal, já jsem přece družstevník. Nikdo nechtěl být na pravici v tuhle chvíli.
Ale říkalo se, já jsem to slyšel doma jako mladý, když se mluvilo o Beranovi, že nebyl zrovna zájem Edvarda Beneše mu nějak pomoci po roce 1945?
Čechurová: Něco jiného je zájem pomoci, a jestli v tom nepodsouváte zájem uškodit.
Jak to myslíte?
Rokoský: Bylo to s tichým souhlasem Edvarda Beneše. Dominantní byl tlak Komunistické strany Československa. Komunisté byli připraveni a dobře věděli, co chtějí. Jenže svůj podíl na tom bohužel mají i ostatní strany v Národní frontě. Edvard Beneš tomu nijak nebránil ani to nijak nepodporoval. Do jisté míry byl rád, že se těch nemilovaných agrárníků zbaví, co si budeme povídat, ale možná nepochopil jednu věc, a to že když se zbaví Berana, vyroste mu Gottwald. Rozdíl mezi agrárníky a komunisty je přitom jistě zřejmý.
Pehr: Ze zápisů z roku 1945 jasně vyplývá, že Edvard Beneš se po skončení moskevských jednání ptal lidí, kteří jednali v Moskvě, co bude se zemědělskou stranou, protože byl postaven do delikátní pozice, neboť do té doby všude říkal, že zemědělská strana bude obnovena. A jak komunisté, tak někteří demokraté mu odpověděli, že zemědělská strana nemusí existovat, protože každá strana má své zemědělské složky.
Čechurová: Ještě je otázka, jak je možné, že tak ohromný agrární komplex se tak lehce rozpadl. Jednak mu zasadili ránu už Němci a ve chvíli, kdy hospodářské zázemí a všechno ostatní, co k té straně patřilo, změnilo úplně majitele, správce a strukturu, drobilo se to pak asi jednodušším způsobem, protože agrární strana nebyla jenom o straně jako takové.
Rokoský: A když takový drobný rolník nebo sedlák přežil okupaci, tak se najednou dozvěděl, že je součástí strany, která zradila a kolaborovala. To byla samozřejmě strašná záležitost, takže venkov byl okamžitě v jakési opozici nebo upozaděn a za třetí republiky šel mimo hlavní proud. Byla to myslím dost truchlivá záležitost.
Zeptám se na poslední věc. Rudolf Beran zemřel v Leopoldově v roce 1954. Jak byste definovali jeho osud?
Rokoský: Pokud bychom ho posuzovali jako politika, řekl bych, že to byl průměrný prvorepublikový politik, který příliš nevybočoval. Politiků jeho formátu měla první republika desítky. Jeho slabinou byla zahraniční politika, ale byl to vždy demokrat a vlastenec. Vzhledem k pověsti, jakou má, bych řekl, že to byl velice statečný člověk. To prokázal ve vězeních. A samozřejmě je to tragický osud, protože od května 1941 do února 1954 střídá kriminály, nacistické, lidově demokratické a komunistické a zemře v potupě ve vězení. To je tragédie, která je lidsky umocněna tím, že podle mého soudu byl po válce nespravedlivě odsouzen v politickém procesu za smyšlenou kolaboraci.
On snad nemá ani hrob?
Rokoský: Nemá. Pohřbívalo se za leopoldovskou věznicí, kam v roce 1968 dali aspoň jména těch lidí. Ovšem jakmile začala normalizace, vězeňský „hřbitov“ se srovnal se zemí, takže nemá hrob. Rudolfovi Beranovi se podle mého soudu stala velká křivda, která dodnes nebyla odčiněna. A stejně jako armádní generál Jan Syrový, který s ním byl v procesu, by měl být soudně rehabilitován.
Čechurová: Takové tristní peripetie absolvovala řada jiných osobností českého politického, veřejného, vojenského života. Dnes jsme se zaměřili na něj, ale bylo to dost příznačné pro to dynamické dvacáté století v českých zemích.
Pehr: S tím musím souhlasit. Po stránce lidské byl jeho osud velmi smutný, tragický, protože jeho zkušenost válečná a potom po druhé světové válce byla velmi smutná. Mělo to pak i následky pro jeho rodinu, pro řadu příbuzných, kteří byli stigmatizováni jménem Rudolfa Berana.
(redakčně kráceno)