Hostem Interview ČT24 z 9. října byla vůdčí osobnost zimbabwské opozice Trudy Stevensonová. Narodila se ve Spojených státech, odkud se přestěhovala do Anglie, kde vystudovala střední a vysokou školu. Následovala svatba a stěhování do Afriky. V Zimbabwe žije od vyhlášení nezávislosti v roce 1980, o deset let později získala zimbabwské občanství. V současnosti je členkou zimbabwského parlamentu za severní Harare, je spoluzakladatelkou Hnutí za demokratickou změnu Zimbabwe. Poté, co se v červenci 2006 zúčastnila politické schůze na předměstí hlavního města Harare, byla napadena a vážně zraněna. Do Prahy přijela na konferenci Fórum 2000. Ve studiu ji přivítal František Lutonský.
„Robert Mugabe se mě nezbaví,“ říká Trudy Stevensonová
Tématem letošní konference Forum 2000 je odpovědnost a svoboda. Jak tato slova chápete z vašich vlastních zkušeností?
Tyto pojmy spolu souvisejí. Zimbabwe bohužel mělo velmi špatné zkušenosti se svobodou. Po dlouhém boji před rokem 1980 jsme dosáhli nezávislosti. Poté, co jsme ji v roce 1980 získali, to bylo problematické, protože ke svobodě chyběla odpovědnost na straně těch, kteří měli připravit naše vůdce na demokratický systém, který by vládl po ukončení boje za svobodu. Vedoucí představitelé boje za osvobození, kteří se dostali do vlády, i ti, kteří nebyli ve vojenských kruzích, se nedokázali z vojenského prostředí přetransformovat do skutečně občanské, civilní vlády.
V Zimbabwe je v současné době jedna z nejhorších hospodářských situací na světe. Naše inflace představuje sedm tisíc procent, ve skutečnosti dokonce třicet tisíc procent. Původně byl náš dolar ekvivalentní americkému dolaru, dnes potřebujete pět set tisíc zimbabwských dolarů, abyste si koupili jeden americký dolar.
Narodila jste se ve Spojených státech, studovala ve Velké Británii. Do Zimbabwe jste se přivdala v roce, kdy na premiérské křeslo usedl Robert Mugabe, současný autokratický prezident. To byla náhoda nebo příčina?
Doprovázela jsem tam v roce 1980 svého manžela, byla jsem totiž manželkou, která žije v jiné zemi. Původně jsem pracovala ve školství, ale svoji kariéru jsem podřídila práci svého muže, takže jsem ho následovala po celém světě. On se věnoval humanitární pomoci, pracoval pro britskou vládu. Do Zimbabwe jsme se vydali v době, kdy práci pro britskou vládu opustil.
Do Zimbabwe jsem se ve skutečnosti vydala proti své vůli. Rasismu jsem měla plné zuby a nechtěla jsem zpátky do Afriky. V té době jsem žila v Itálii a myslela jsem si, že právě tam bude moje budoucnost. Protože jsem lingvistka (studovala jsem francouzštinu a italštinu), uvažovala jsem, že si otevřu jazykovou školu. Ale právě v té době dostal manžel v Zimbabwe práci. Řekla jsem si, že se tam pojedu alespoň podívat na pár týdnů a možná, že tam ani nezůstanu.
Pak se ukázalo, že společnost, pro kterou manžel pracoval, nechtěla investovat do nezávislého Zimbabwe a chtěla nás vyslat do Bahrajnu. Na to jsem řekla, že nejsem nějaká Italka v domácnosti a že jsem vyvedla děti z našich internátních škol, přivedla jsem je sem, a tak tady zůstanu s celou rodinou. A proto jsem tam zapustila kořeny. Zamilovala jsem se do Zimbabwe, chtěla bych tam umřít a Robert Mugabe se mě nezbaví.
Robert Mugabe vládne zemi tvrdou rukou třicet let. Dokonce jste získala zimbabwské občanství. Jak se to podaří člověku, který působí v opozici?
Mně jen neudělili občanství, musela jsem o něj žádat již v roce 1989. Chtěla jsem se plně zapojit do života v Zimbabwe, jinak by to ani nešlo, proto jsem o občanství žádala a získala ho.
Předchozí demokratické hnutí začalo působit v roce 1992, a toto hnutí dávalo inzeráty do novin, které se ptaly: „Jste nespokojeni se situací v Zimbabwe po získání nezávislosti?“ Původně jsem Roberta Mugabeho podporovala a domnívala se, že nezávislá zimbabwská vláda se poučí z chyb jiných sousedních zemí jako například Zambie, kde jsem žila asi čtyři roky. Bohužel jsem později poznala, že lidé ani vlády se nechtějí poučit z chyb jiných vlád, a tak udělali stejné chyby.
V roce 1984, 85 mi bylo jasné, že rétorika Roberta Mugabeho byla prázdná. Skutečnost byla naprosto jiná a zaobírali jsme se stejnou, možná horší cestou než jiné okolní země. Neslyšeli jsme v té době o genocidách, kdybych o tom tehdy věděla, byla bych ještě dříve ve výraznější opozici (tyto záležitosti však vyšly na povrch až kolem roku 1986, 87). Pro mě to byla obrovská deziluze z Roberta Mugabeho a jeho rétoriky. Když jsem pak v novinách četla: „Jste nespokojeni?“ Tak jsem řekla: „Ano.“ A vydala jsem se do politiky.
Rétorika Roberta Mugabeho je namířená zvlášť proti Západu a proti Spojeným státům americkým. Je váš americký původ v Zimbabwe výhodou nebo nevýhodou?
Robert Mugabe ze začátku říkal, že představuje stranu lidu. Hovořil o tom, že vytvoří multirasovou společnost, otevřenou ekonomiku atd. Rozhodně jeho rétorika nebyla antiimperialistická, jak je tomu dnes. Říkal, že se bude snažit umožnit budovat celou zemi, ale to ve skutečnosti nedělal. Lidé začali bohatnout díky konexím s vládnoucí stranou, ale obyčejní lidé na tom byli pořád stejně.
Mezinárodní projekty zaměřené na pomoc se obvykle k potřebným vůbec nedostaly. Humanitární pomoc si rozebrali představitelé vládnoucí strany. A z toho také pramenily neshody i v rámci Hnutí za demokratickou změnu. Lidé dnes přistupují k humanitární pomoci mnohem opatrněji a chtějí, aby se pomoc dostala ke skutečně potřebným a nikoliv k vládnoucí straně. To rozzlobilo Roberta Mugabeho, takže i za to je nám kladena vina.
Režim v Zimbabwe je absolutně v izolaci od Západu. Jak se z ní může dostat? Jak se projevuje režim Roberta Mugabeho, ať už na opozici nebo na životě běžných lidí?
Ve vládnoucí straně, například u guvernéra centrální banky, najdeme také názory, že je potřeba situaci napravit a začít opět spolupracovat s Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou. Nemůžeme totiž fungovat mimo mezinárodní instituce, protože žijeme v globálním světě. Guvernér naší centrální banky si uvědomuje, ačkoliv je představitel vládnoucí strany ZANU, že je potřeba situaci změnit.
Bude to ale velmi složité, pokud bude vláda i nadále jednat nezodpovědně. To patří i k tématům letošního Fora 2000 - svoboda a odpovědnost. Pokud odpovědnost chybí, je obtížné získat zahraniční investice, začít opět spolupracovat se Světovou bankou, Mezinárodním měnovým fondem.
Když hovořím o odpovědnosti, tak od invaze do venkovských oblastí v roce 2000 se ekonomika začala ubírat strmě dolů. Zimbabwský dolar velmi utrpěl v souvislosti s výplatami odškodného válečným veteránům. V následujícím roce, v době válečných tažení, zimbabwský dolar klesl na polovinu, pak nastalo období zhruba osmnácti měsíců, kdy měl pouze pětadvacet procent z původní hodnoty. V té době probíhaly invaze do venkovských oblastí, kdy oficiální rétorika říkala, že chce rozdat půdu chudým, tak tomu ale ve skutečnosti vůbec nebylo.
Snahou bylo zničit podporu, kterou měla opozice ve společenstvích farmářů, kterých bylo více než milion a kteří by volili naši stranu. Takže to byl krok, který se snažil zničit tuto voličskou populaci a který téměř uspěl. Po veškerých násilnostech získala naše strana v parlamentu padesát sedm ze sto dvaceti křesel. Kdybychom získali šedesát křesel, bylo by to naše vítězství, chyběla nám jen tři křesla.
Na jaře příštího roku by se v Zimbabwe měly konat volby. Slibujete si od nich něco?
Ano, slibuji. Probíhají vyjednávání mezi vládnoucí stranou ZANU-PF a naší stranou MDC, jejichž cílem je dosáhnout výsledku, který nebude zpochybněn. Máme vyjednávací týmy, které se od července intenzivně setkávají. Ještě před červencem přitom vládnoucí strana vůbec vyjednávat nechtěla.
V současné době existuje docela pravděpodobná možnost, že proběhnou regulérní, spravedlivé a svobodné volby, ale asi nebudou v březnu, jak to chce ZANU, protože před volbami nebude čas na vytvoření nové ústavy. ZANU si ale přeje, aby ústava vznikla až po volbách. Takže to je zatím předmětem vyjednávání.
Pokud se podaří posunout volby na pozdější datum, bude pravděpodobnější, že budou svobodné a regulérní. Dívám se do budoucna pozitivně z hlediska demokratických voleb, které by mohly proběhnout ke konci příštího roku.
Je opozice jednotná? Víme, že její spory loni vyústily až ve vaše napadení a vážné zranění. Co způsobilo takové rozpory? Je situace už zklidněna?
Bohužel jednotná není. Nadále ale pracujeme na určité volební smlouvě, protože naše frakce se neodštěpila, ačkoliv to o nás říkají. Snažili jsme se držet ústavy právě na zmiňovaném politickém setkání, kde představitel hlavní strany říkal, že je mu jedno, pokud se strana rozštěpí, a tvrdil, že může změnit hlasování v národní radě.
Domníváme se, že právě my jsme legitimními představiteli strany, nikoliv frakcí, a snažíme se o sjednocení opozice v rámci Hnutí za demokratickou změnu, ale spolupracujeme také s představiteli občanské společnosti.
Pokud se budeme schopni sjednotit, bude to skvělá příležitost mírovým způsobem změnit vládu, protože i strana ZANU se potýká s vnitřními rozpory. Ale pokud budeme bojovat mezi sebou, opět bychom prohráli. Samozřejmě vyvíjíme úsilí, abychom dosáhli alespoň nějaké předvolební aliance ještě před volbami v příštím roce.
Pokud jde o násilnosti v rámci opoziční strany, tak k nim skutečně došlo, a to bylo také příčinou rozporů mezi dvěma frakcemi - formacemi. Vím, že u nás, zvláště v druhé frakci, panuje určitá kultura násilí. Dokonce byly sestaveny vyšetřovací komise k těmto incidentům. Z vyšetřování bylo zřejmé, že tyto násilnosti byly plánovány, ale zatím se situace nezlepšila - viníci zůstali v původní stranické formaci.
K násilnostem tedy docházelo, ale myslím si, že útok na mě jim otevřel oči. A teď si uvědomují, že k násilnostem opravdu došlo. Jsou tam představitelé tajné policie a různí členové národních skupin. Myslím si, že tato násilná doba skončila.
Světová i česká média byla za poslední týdny plná popisů situace v Barmě. Jak si jako představitelka zimbabwské opozice vysvětlujete, že nám Středoevropanům je situace a příkoří v Barmě bližší než příkoří v Zimbabwe?
Domnívám se, že naše situace je stejně vážná, ale média se zaměřují více na Barmu. Vůdčí představitelka opozice Aun Schan Su Ťij totiž představuje ikonu. Je to křehká, ale zároveň velmi silná žena, která si dokáže získat média. Média také zajímají mniši, kteří pochodují po ulicích. Ačkoliv u nás jsou velmi silní muži, opozice jako taková je slabší a její představitelé již nedokáží organizovat protesty v ulicích. Taková revoluce u nás bohužel neproběhne.
Naše změna musí proběhnout především pomocí vyjednávání. Média mají přitom rádi senzace a více se jim líbí křehká žena, která se bude prodávat lépe než obrázek. Také jsem byla v médiích, když mě zranili, ale obvykle se hrůzy, které se v Zimbabwe dějí, nedostávají na hlavní stránky.
(redakčně kráceno)